Hlavní navigace

Jen mamlas si naloží tolik co Atlas

Tomáš Novák

Termín „Atlasův komplex“ je definován jako přesvědčení některých osob, že musí zvládnout všechny problémy blízkých lidí široko daleko… Postižení nepřihlížejí k možným osobním komplikacím. Často, byť ne výlučně, jde o starostlivé maminky provozující tzv. mamahotely.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

V řecké mytologii jsou zašifrována pozoruhodná sdělení. Kupříkladu příběh Atlasův. Byl to obr nesoucí dle dávné báje na ramenou nebeskou klenbu. Nevěřil Perseovi, jedinému z bohů, jenž neměl žádnou špatnou vlastnost, že hrdinsky zabil obludu Medusu. „Olympský Mirek Dušín“ mu její useknutou hlavu ukázal. Byla tak hrozná, že obr hrůzou zkameněl. Změnil se v kamenitou horu, na věky podpírající nebeskou klenbu.

Jiný výklad tvrdí, že smutný konec Atlasův nezpůsobila děsivá ošklivost zmíněné obludy. Přes svou gigantickou tělesnou schránku to byl tvor citlivý. Prý jeho smutný konec nejspíše zapříčinil pocit trapnosti a sebetrýznění vyplývající z mýlky. Byla to chyba, nevěřit hrdinovi, bohovi bez bázně a hany.

Atlasův komplex

Dávno již tomu. Termín „Atlasův komplex“ nemá dnes nic společného s trestem za nedůvěru. I když… kdož ví, zda zde přece jen o jakousi formu postihu nedůvěry alespoň částečně nejde.


Autor: Depositphotos.com

Atlas, v řecké mytologii obr, který musí nést na své šíji nebeskou klenbu

Zmíněný komplex je definován jako přesvědčení některých osob (často, byť ne výlučně, starostlivých maminek), že musí zvládnout všechny problémy blízkých lidí široko daleko… Postižení nepřihlížejí k možným osobním komplikacím. Zcela proti mysli jim je asertivní právo posoudit, zda a nakolik jsem zodpovědný za problémy druhých lidí. Pokud uslyší volání topícího se o pomoc, vrhnou se třeba i do divoké vody, aby ho zachránili. Nemají čas a ani chuť položit si otázku, zda umějí plavat.

Říká se, že kdo pomáhá druhým, pomáhá nejvíc sám sobě. Novodobí Atlasové takto neuvažují. Potenciální dobrý pocit z pomoci si obvykle nepřipouštějí. Spíše mívají tendenci pohoršovat se nad tím, že zase jen a výhradně oni sami jsou „záchranáři“. Ve vztahu k blízkým lidem trpí pocity viny.

Obviňují se přinejmenším z toho, že neuměli nesnázím předejít. Tudíž osoby blízké jejich srdci chtějí před třeba jen hypotetickými špatnostmi zachránit. Jde tu často o směs pocitů viny a nadměrné odpovědnosti.

Stavitelé domů pro děti a budovatelky mamahotelů

Kdysi v dobách usilovného budování šťastných zítřků patřili mezi Atlasovy dědice někteří tátové. Dokázali kdesi na vesnici postavit – díky výhodným půjčkám a pomoci kamarádů – každému ze svých několika potomků dům. Dospělá dítka ovšem odešla do města a otcům za jejich dřinu ani nepoděkovala.

Poté, co neviditelná ruka trhu v naší zemi zvítězila, „obsedantních stavebníků“ ubylo. Přibylo naopak tzv. mamahotelů. Díky nim jsou i velmi vzdělaní lidé, dejme tomu třicátníci a výše, zřejmě přesvědčeni, že ledničky jsou samonaplňovací a v drogeriích již žijeme v komunismu. Za tovar tam neplatíme a tisícovka (korun, ne euro) je přiměřeným ekvivalentem výdajů za byt, stravu a veškeré služby.

Máti to zaplatí

V praxi jsem se opakovaně setkal s matkami, které ze svého nízkého důchodu dlouhodobě platily za průměrně vydělávajícího syna výživné na jeho děti. Znám paní, která za syna –  nelegálně, leč lukrativně pracujícího v USA – hradila výživné i několik půjček. Setkal jsem se s matkou, která poskytovala synovi finanční podporu nejen po dobu jeho vysokoškolských studií, ale i následujících třicet let. Hoch, posléze ovšem muž středního věku, byl řádně zaměstnán na místě s odpovídající kvalifikací. Pravda, bylo to v oboru, kde ani vysokoškoláci nemají mimořádně vysoké platy. Rád sám o sobě prohlašoval, že je „sociálka“. Zcela jistě šlo o značnou nadsázku. Nejedna matka poněkud manického, či alespoň roztržitého rádoby podnikatele za dotyčného hradí sociální a zdravotní pojištění. Velmi častá forma dluhové pasti českého důchodce vznikla ručením za dluhy potomků.

V dobách bývalého režimu se jako moralita občas v tisku objevovala zmínka o dětech přijíždějících „zkasírovat“ své staré rodiče do domova důchodců. V seriózním výzkumu uveřejněném v odborném časopise Praktický lékař pak bylo prokázáno, že drtivá většina návštěv nejbližších osob u lidí žijících v jednom z velkých domovů důchodců připadá na víkend následující těsně poté, co staroušci přijali svůj důchod. Zdaleka nejvíc návštěv se uskuteční o takovém víkendu v měsících červnu a listopadu. To je čas, kdy se zajišťují finanční rezervy na dovolenou a na Vánoce. Zeptal jsem se nedávno ředitelky jednoho ze stávajících domovů důchodců, zda se se společenským vývojem něco změnilo. „Vůbec nic,“ odpověděla lakonicky.

Výše zmínění takto utrácejí svoje peníze a je vskutku jen na nich, jak s nimi naloží. Problém spočívá v tom, že za své finanční oběti očekávají vděk. Toho se jim nedostává, a pak se tím trápí. Neuvědomují si, že syn, který něco podobného nejen dopustí, ale někdy i vyžaduje, vděčný není a nebude.

Atlas, nebo mamlas?

Specifickou mužskou variantou komplexu je úsilí některých otců, aby se vedle práce v zaměstnání ještě emancipovaněji, aktivněji, intenzivněji věnovali i chodu domácnosti rodiny a výchově dětí. Snaha to je samozřejmě chvályhodná. Plně odpovídá velmi modernímu konceptu tzv. nového otce. Problémem je jejich věčná nespokojenost, trápí se nesplněnými úkoly. V zaměstnání myslí na to „co doma“. Doma přemýšlejí o práci. Nelze říci, že vše dělají jen na půl. To by byl optimistický odhad. „Čtvrtka“ je realističtější. Malé dítě si zakryje oči pokrývkou a má dojem, že nepříjemnost zmizela. Výše zmínění pánové před nepříjemnostmi občas unikají do náruče jiné než vlastní ženy.

Vzpomínám na jednoho z nich. Rád si hrál se slovy. S jistým, poněkud infantilně působícím nadhledem nad svou životní situací navrhl její řešení. Děl: „Když starosti tě začnou klovat – nech se adoptovat.“ To se sice nestalo, leč není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Onen „hrdina naší doby“ odešel od manželky i dvou předškolních dítek za údajným hlasem srdce. Srdéčko ťukající s tím jeho v jednom rytmu patřilo dámě sice o dosti starší, leč movité. Ta z něj učinila něco mezi gigolem, osobním šoférem a erotickou hračkou. Mj. nesnášela jeho děti a zakázala mu stýkat se s nimi.

Po několika měsících měl zlaté klece dost. Smutně mi řekl: „Bože, já jsem ale mamlas.“  Výkladový slovník k onomu slovu uvádí:

  • člověk klackovitý, hejhula, halama, budižkničemu
  • hrubá nadávka člověku neurvalému, neotesanému

Brno – město, v němž žiji – se od 19. století pyšní domem vyzdobeným mohutnými sochami Atlantů. Lidé je již kdysi překřtili na Mamlasy. Zachmuření obři mající na bedrech zeměkouli rozhodně nepůsobí spokojeným, a již vůbec ne šťastným dojmem. Jejich zhlédnutí bych v rámci psychologického poradenství doporučil klientům trpícím Atlasovým syndromem. Donedávna jsem mohl doporučení rozšířit sladce, ba symbolicky. V domě přímo pod chmurnými siláky bývala totiž cukrárna. Rakvičky i věnečky tam mívali přímo vyhlášené. Doporučení „kupte si je“ nenaznačovalo něco ve smyslu rčení „láska prochází žaludkem“. Rakvička s věnečkem měla připomenout jakési memento mori. Pokud se s Atlasovým syndromem včas nerozejdete, dost pravděpodobně dopadnete špatně.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).