Hlavní navigace

Já vůbec nevařím, já do toho jenom žvaním, říká přední česká food fotografka Alena Hrbková

Vyfotit jídlo není totéž jako vyfotit krajinku nebo modelku. Je třeba umět si hrát se světlem, a hlavně se nesmíte striktně držet psaných pravidel. „Když mi někdo řekne ‚ale tady máš chybu‘, tak já na to ‚no a‘?“ komentuje své snímky přední česká fotografka jídla Alena Hrbková, jejíž rukopis bezpečně poznáte.

Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Alena Hrbková patří ke špičce mezi českými food fotografy, tedy těmi, kteří fotí jídlo. Fantasticky. Její rukopis se otiskl do knih Zdeňka Pohlreicha, Hanky Zemanové, Jitky Rákosníkové i Květy Fialové. Pravidelně spolupracuje se všemi zásadními časopisy, které se věnují jídlu, ať je to Apetit, Gurmet, Prima Fresh, Food, Marianne, Elle, či Kreativ. A nyní přichází se svou vlastní knihou, ovšem ne kuchařkou. „Já vůbec nevařím, já do toho jenom žvaním,“ říká se smíchem Alena Hrbková, která připravila knihu o tom, Jak se fotografuje jídlo.

Co nebo kdo vás přivedl k fotografování?

Když mi bylo osmnáct, devatenáct, tak jsem byla v partičce kluků, kteří hodně fotili. Neustále se bavili o focení, o foťácích, objektivech a já jsem se strašně nudila, přestože už jsem maličko fotila od svých deseti let. Nejdříve jsem jim tedy moc nerozuměla, ale pak mě to začalo bavit a začala jsem hodně fotit. Nastoupila jsem na pražskou fotografickou školu a pak jsem odešla do Mnichova, kde jsem začala studovat u mistra fotografa. To byl skvělá škola, tři týdny v měsíci jsem u něj pracovala a týden jsem chodila do školy. Naučila jsem se tam opravdu tvrdě pracovat a ovládat tu nejnovější techniku. Tam jsem se naučila nejvíc, bez tohoto základu bych rozhodně nebyla tam, kde jsem teď.

V Mnichově jsem nakonec zůstala osm let. Dostala jsem se do Burdy do velikého ateliéru, kde se fotilo jídlo, a tam jsem zjistila, že to je to, co mě opravdu hodně baví. Když jsem se pak vrátila do Čech, tady u nás se na jídlo ještě nikdo moc nespecializoval, takže jsem byla jednou z prvních, kdo se u nás tímto směrem vydal. A abych se z toho jídla nezbláznila, fotím i divadlo, abych měla nějaký protipól.

A proč u vás ve většině případů, když přimhouřím oko a zapomenu na vaše fotky z divadel, vyhrává fotografování jídel? Fotí se jídlo líp než krajina, lidi nebo divá zvěř? V čem je to jiné?

Já jsem vyučená portrétní fotografka, baví mě fotit lidi; ale lidi, kteří mě baví, které znám. Ono se to nezdá, ale je poměrně náročné fotit lidi na zakázku. Chtěla jsem fotit i zvířata, mám dva koně, ale oni mi vždycky utečou… Víte, já nemám ráda práci ve stresu, proto nefotím ani zvířata, ani modelky a módu, proto fotím zátiší; jídlo, interiéry, doplňky. Baví mě fotit hezké, designové věci, v klidu, v ateliéru, kdy si můžu své zátiší hezky připravit tak, jak potřebuji.

Vaříte?

Já vůbec nevařím, já do toho jenom žvaním. Ale jsem zběhlý teoretik. Čím víc jídlo fotím, tím jsem vybíravější, což neznamená, že jím v luxusních restauracích, ale vybírám si jídlo kvalitní a poctivé. Takový čerstvý chleba s máslem, to je paráda.

Hodně vás focení jídla ovlivnilo při vlastním stravování?

Musím říct, že ano. Mám ráda zvířata a hodně se mi nelíbí, jak se k nim chováme. Nejsem vegetarián, ale jím jídlo, o kterém vím, odkud pochází, odmítám se podílet na, s prominutím, vraždění zvířat ve velkochovech. Také odmítám fotit jídla z vajec z klecových chovů, to je pro mě velké téma, u toho se dokážu hodně rozohnit….

Jaké rady byste dala začínajícímu fotografovi, který chce fotit jídlo?

Nejdůležitější je, aby člověk dostal na fotku chuť; když ji nemáte, tak to nefoťte. Musíte být připraveni. Je nutné si ohlídat světelnost a světlo. Já osobně většinu svých fotek fotím na denním světle, které je nejlepší. Když je fotka moc světlá, tak to nevadí, když je moc tmavá, tak vypadá jako stará a okoralá. Někdy si lidé stěžují na protisvětlo, ale ono může být skvělý pomocník. Je mnohem lepší, když má fotka atmosféru, než když je jen technicky perfektní. V tom lidé často chybují. Není důležité mít ji přesně podle pravidel, mnohem důležitější je, aby fotka zachytila něco navíc, ten správný okamžik, podstatu. Ono je jedno, jestli je mázlá, nebo perfektně ostrá, musí mít jiskru.

Když mi někdo řekne „ale tady máš chybu“, tak já řeknu „no a“? Jistěže musíte mít základní technické znalosti, ale ještě důležitější je být kreativní a příliš se nedržet pravidel, protože v tu chvíli vám může uniknout ten správný okamžik k focení. A je jedno, jestli fotíte jídlo, nebo krajinu. Jsem intuitivní fotograf, já té technice moc nedám, vůbec mi nevadí, že na mých fotkách jsou chyby.

Vyvíjí se fotografování jídla, je rozdíl mezi fotkami jídel dnes a před deseti lety?

Dříve se při focení jídel používaly laky a různá chemie a jídlo se pak už obvykle nedalo jíst. Tehdy totiž jídlo nepřipravovali food stylisti ani kuchaři, ale lidé, kteří vystudovali potravinářskou školu, a protože neuměli vařit, tak si dopomáhali vším možným. Jídlo v kuchařkách bylo tak perfektní, až se lidé děsili toho, že to nemůžou nikdy zvládnout. Tak se začalo trochu připalovat, trochu ničit, trošku to někde přetékalo, někde se to vysypalo. Jídlo začalo vypadat ležérně, přirozeně. Určitě už takových deset let se ale jídlo fotí takové, jaké je, alespoň u mých fotek to tak ve většině případů je.

Jaké jídlo je nejtěžší vyfotit?

Rozhodně jde o českou kuchyni. Knedlo-vepřo-zelo, svíčková ještě jakž takž, ale taková dršťková, ta je úplně nefotogenická.

Čekala jsem, že spíš zmíníte například zmrzlinu…

Ne, zmrzlina je úplně v pohodě.

To musíte být hodně rychlá, nebo je na to nějaký fígl?

Musím být hodně rychlá, protože v devadesáti procentech používám opravdovou dobrou zmrzlinu. Ostatně když zmrzlina teče, tak na ni určitě máte i větší chuť, než když se ani nehne.

Jen v případě, že je opravdu horko, nebo fotíme reklamu, pak použijeme umělou zmrzlinu, nebo takovou, kterou food stylistka vyrobí ze šlehaného tuku nebo tvarohu. Ale musím říct, že je mnohem lepší používat pravou zmrzlinu, je to prostě autentické, a to mám ráda.

Kdy se fotí jídlo shora a kdy se víc hodí fotit s bočním pohledem na stůl?

Už v kuchyni při přípravě přemýšlím, zda se bude fotit shora, nebo ze strany. Třeba polévky jsou obvykle lepší shora. Tam člověk všechno vidí. To stejné platí o pizze. Naopak dorty nebo drinky bývají lepší z boku. Ale neexistuje žádný mustr, podle kterého jedu, rozhoduji se až na místě, podle složení receptu a podle toho, jak to jídlu nejvíc sluší. Je třeba dát na ten správný pocit. Chci, aby lidi ta fotka oslovila a měli chuť si recept u ní vyzkoušet.

Takže dělat skvělé fotky jídla nemůže každý, musí pro to mít cit…

To asi platí u focení čehokoliv. Existuje třeba spoustu skvělých kuchařů, kteří ale nemohou být food stylisti, protože nemají potřebné estetické cítění nutné pro přípravu fotky. Občas si lidé myslí, že to není potřeba, ale pak je fotka až příliš technická a neláká vás.

Kdo vůbec připravuje jídlo k focení, vy, nebo právě food stylista?

Do časopisu nebo pro reklamu obvykle připravuji jídlo podle zadání; například bílá na bílém, venku. V této náladě připraví stylistka zátiší, já si ho poupravím, zaostřím, zahlásím hotovo, přinese se jídlo a do deseti minut musí být odfoceno. Je velká chyba, když se lidé při focení jídla zaobírají tím, kde přesně mají skleničku v pozadí, jestli je kytka správně natočená, a zapomenou, že fotí jídlo; to jim mezi tím zestárlo a „odešlo“.

A možná právě proto jsou vaše fotky snadno poznatelné…

To je pravda, lidé mi říkají, že rukopis je nich patrný.

Na čem aktuálně pracujete?

Už asi rok a půl připravujeme novou knihu s Hankou Zemanovou. Jde o krásnou knížku, kde fotíme jídla v různých ročních obdobích. Fotili jsme na sněhu, na hlíně… A to mě strašně baví.

Co vás přivedlo k napsání vlastní knihy Jak se fotografuje jídlo?

Já už nejsem schopná konkurovat mladým fotografům, kteří za pár dní nafotí celou knihu, nemám na to sílu a nechci pracovat ve stresu. Chtěla jsem tedy začít dělat workshopy, ale protože věci neumím moc vysvětlovat, tak jsem si řekla, že zkusím spíš napsat knížku. Myslela jsem si, že to půjde ráz na ráz, ale to jsem se pěkně přepočítala.

Protože neumím psát všemi deseti, tak jsem ji naťukala dvěma prsty. Od ledna do dubna si prakticky nic nepamatuju; focení, psaní knihy, vernisáž výstavy fotografií Zkáza Dejvického divadla; bylo to opravdu náročné. Obdivuji všechny spisovatele, kteří mají v knize víc textu než já.