Hlavní navigace

Ekofarmáři: Vracíme mrtvé půdě život a lidem zdravé jídlo

Autor: Silvie Kladivová
Taťána Kročková

„Dnes se na bio pohlíží jako na něco extra výjimečného. Připadá mi zvrácené, že lidé pokládají za normální to, co by mělo být zakázané jako zdraví škodlivé, a za výstřelek doby to, co by mělo být absolutně přirozené,“ říká Janka Vorlická, která s manželem pracuje na vlastním ekostatku.

Doba čtení: 10 minut

Určitě není jednoduché mít pět dětí, z nichž nejmladšímu je teprve rok a půl, zároveň se věnovat pěstování zeleniny a chovu hospodářských zvířat, a to vše nejen pro vlastní potřebu, ale i pro zájem druhých. Manželé Janka a Zdeněk Vorličtí hospodaří na své farmě nejen rukama, ale i srdcem…

Janko, jak vznikl prvotní nápad založit statek a nabízet vypěstované plodiny lidem?

Já i manžel máme hluboký vztah k půdě, které si nesmírně vážíme. Poskytuje potravu všemu živému na planetě, a přesto se k ní, my lidé, chováme příšerně. Já osobně jsem vyrostla na Slovensku, pod Tatrami. I když jsem byla typické panelákové dítě, rodiče měli v zahrádkářské kolonii kousek pozemku s chatkou, kde jsem jako dítě trávila nejeden víkend. Tehdy jsem to ovšem ještě nedokázala ocenit a nechtělo se mi chodit pomáhat v letním horku se zeleninou, když se mí kamarádi poflakovali venku. Rodiče se nás přesto snažili motivovat ke vztahu k přírodě a k práci. Chtěli, abychom měli co nejvíce domácích potravin. Pěstovali jsme všechny druhy zeleniny, měli vlastní ovocné stromy a keře. Neustále se u nás něco zavařovalo, sušilo, mrazilo, dělaly se domácí šťávy a marmelády.

Dnes jsem jim za to nesmírně vděčná. Teprve když jsem se sama stala matkou, uvědomila jsem si, jak moc mi záleží na tom, aby mé děti dostávaly jen to nejlepší. Peníze a vzdělání jsou sice k životu důležité, ale pokud člověku chybí zdraví, nikdy nemůže být dokonale šťastný.

To je krásná motivace. Takže se vám splnil váš životní sen…

Celý život jsem se snažila mít vlastní zahradu, ale až teď, když se nám podařilo koupit dům v Kujavách a získat ornou půdu, se mi tento sen splnil. Můžu se tak naplno věnovat tomu, co mě naplňuje a v čem vidím smysl. S manželem jsme oba úplně stejní, fungujeme na té samé vlnové délce. Příchod do Kujav pro nás oba znamenal nový začátek, a manžel se tak po letech vrátil tam, kde vyrostl a kam ho volalo jeho srdce.

Prvotně jsme pěstovali zeleninu jen pro naše potřeby. Jídlo z obchodu nám nechutná, je plné chemie, a jsme čím dál tím více znechuceni, když zjišťujeme, jaké potraviny jsou lidem předkládány. Toužili jsme být v jídle soběstační, chovat vlastní zvířata a jíst to, u čeho máme jistotu, že víme, odkud to pochází. Vzhledem k tomu, že jsme početná rodina, pěstovali jsme toho hodně a ten nápad se tím živit přišel tak nějak spontánně.

Děláme to prozatím druhým rokem, zkušenosti má manžel zděděné po předcích, kteří na té samé půdě pěstovali již dlouhá léta před ním. Nicméně se pořád učíme za pochodu, na tak velké ploše je to častokrát stylem pokus-omyl, ale každý další rok nás to posune zase dál, protože nejlépe se učíme na vlastních chybách.

Máte pět dětí. Pomáhají vám?

Máme pět krásných a zdravých synů, nejstaršímu je dvanáct a nejmladšímu pouze jeden a půl roku. Všichni jsou od malička zapojováni do dění na statku, každý z nich se snaží pomáhat přiměřeně svému věku a zájmům. Některé to víc baví na poli, jiné u zvířat a někdo je blázen do traktorů, ale všechny se snažíme vést k zodpovědnosti, k práci a k soběstačnosti, aby z nich vyrostli plnohodnotní lidé se vztahem k přírodě a k planetě. Bereme to tak, že když budou chtít, můžou studovat, ale nutit je k vysokoškolskému vzdělání nebudeme. Bude to jejich rozhodnutí, co si v životě vyberou, ale budou schopni se o sebe postarat. To, co se doma naučí, jim už nikdo nesebere.

Jak to ale stíháte jako rodiče? Musí to být velmi náročné. Předpokládám, že odpadl čas na jiné koníčky a záliby. 

Při této práci šly veškeré koníčky stranou, naší vášní se stalo právě pěstování zeleniny. V zimě netrpělivě očekáváme teplé jarní dny a těšíme se na sázení. Každý nový rok je jako nepopsaný list papíru, můžete začít znovu, udělat věci jinak, zkoušet nové. Pozorovat, jak všechno roste a mění se, je krásné. Vždy, když dozraje nový druh, máme velikou radost, že ho můžeme přidat k obsahu bedýnky.

Samozřejmě se snažíme věnovat i dětem, v létě jsou většinou s námi, zapojují se do práce na poli, okolo domu a zvířat, sbírají ořechy, jablka, švestky, pomůžou sadit či zalévat, každý přiměřeně svému věku. Myslíme si, že je to naplňuje. Je skvělé, že se můžou starat o zvířata, to je hodně baví. Jsme rádi, že nesedí jen u televize nebo u počítače. Jsme rádi, že svým dětem můžeme nabídnout takové dětství. Slunce, vzduch, pohyb, kontakt s přírodou, to je to, co většině dnešních dětí chybí.

A jaká máte zvířata?

Zvířata jsme si na statek pořídili pomalu ještě dříve, než jsme se vůbec sami nastěhovali a zabydleli. Od začátku je s námi kravička Jersey, kterou jsme si pořídili jako březí jalovičku, a  králíci. Časem jsme dostali darem krásnou černou kozičku. Neumíme si bez nich představit život, staly se právoplatnými členy rodiny. Každý den pro nás začíná i končí ve chlévě, kdy se obě dvě dojí. Pak se musíme ještě postarat o šedé landeské husy, hejno kačen, indické běžce, křepelky, kočky a  psy. Ještě nám chybí slepičky, pro které zatím nejsme schopni zajistit vhodné podmínky k chovu, ale pracujeme na tom.

V čem vidíte největší problémy nebo varování pro pěstitele a chovatele, kteří by vás chtěli následovat?

Rozšiřujeme se pomaloučku, začínáme ani ne tak z nuly, jako spíš z minusu. Bez vlastní půdy, jakékoliv zemědělské techniky, bez lidí, kteří by vám mohli pomoct s prací, protože pěstovat jenom ve dvou na velké ploše je neskutečně fyzicky náročné, nemít základnu lidí, kteří by vás již znali a odebírali od vás zeleninu pravidelně, a splácet při tom hypotéku a živit velkou rodinu… To dá opravdu zabrat.

Každý si myslí, že na všechno bereme dotace, ale ty podmínky jsou pro úplné začátečníky, jako jsme my, nastavené tak, že nemáme šanci splnit podmínky k jejich čerpání. Všechno si proto musíme financovat jenom z toho, co vyděláme. Zadarmo nic nedostaneme. Lidé kolem vás, kteří v této oblasti podnikají, vám většinou až na nějaké světlé výjimky moc rad nedají, protože ve vás spatřují konkurenci, musíte být proto připraveni spoléhat se pouze na sebe, nebát se těžké práce v jakémkoliv počasí a být připraveni vzít na sebe riziko. Například letos bylo obrovské horko, za pět měsíců pršelo pouze čtyřikrát, nemluvě o nespočetných škůdcích, se kterými se v ekologii nedá tak lehce vypořádat jako při pěstování konvenční zeleniny, protože jakékoliv insekticidy nebo herbicidy a umělá hnojiva jsou už ze samotných principů ekologické idey pěstování nepřípustné.

Nezbývá nic jiného než zatnout zuby, vyplet vše ručně a nechat být to, co prostě nezměníte. Mnohdy nepomůžou ani opakované výsevy, nedá se zkrátka počítat s tím, že každý rok se bude výborně dařit každému druhu zeleniny a ovoce.

Rovněž musíte být připraveni i na kritiku, výsměch a nepochopení okolí. Lidé mají zkreslené představy a rozdílné sny. Kdo tak chce žít, může, my jsme se rozhodli a šli hlavou proti zdi, nenechali se odradit početnými překážkami. Kde je vůle, tam je i cesta.

Takže veškeré vaše vypěstované plodiny jsou dle zásad ekologického zemědělství? Co všechno jste pro to museli udělat?

My jsme nikdy jinak nepěstovali. Nikdy nás ani nenapadlo přihnojovat jinak než hnojem nebo slepičincem, nikdy jsme nic nestříkali ani se nezbavovali plevelu glyfosáty. Ještě před deseti, dvaceti lety tak pěstovali všichni. Dnes se na bio pohlíží jako na něco extra výjimečného. Připadá mi zvrácené, že lidé pokládají za normální to, co by mělo být zakázané jako zdraví škodlivé, a za výstřelek doby to, co by mělo být absolutně přirozené. Měli bychom si uvědomit, že všechno, co dáváme do půdy, se nám zpátky vrátí a  pak to sami v nějaké formě sníme.

Jediné, co jsme udělali, je to, že jsme oficiálně vstoupili do režimu ekologického zemědělství. V tomto režimu jsou velice přísné a náročné kontroly, které podstupujeme, abychom mohli dát lidem jistotu, kterou požadují. Smutné je, že ekologičtí zemědělci se musí snažit podstatně víc než konvenční zemědělci, a ještě jsou za to trestáni tím, že jsou na ně kladeny obrovské požadavky ze strany kontrolních úřadů, které musí splňovat. Podpora ze strany státu je jen naoko v televizi, hodně se mluví o rozvoji malých podniků, ale v praxi se s ní nesetkáte.

Jak se o rostliny staráte?

Život každé rostlinky začíná už výběrem semínka, které nesmí být mořené a ani se nesmí zasít do substrátu obsahujícího umělá hnojiva a ochranné preparáty. Všechno se to promítá do vysoké ceny osiv a substrátů. Následně rostlina potřebuje k životu přirozený obsah živin, který získává z kompostu a hnoje, dále vodu, slunce a další péči. Je třeba ji vyplévat a okopávat, aby měla potřebný vzduch u kořínků. Každá rostlina potřebuje něco jiného a některé se asi vedle sebe navzájem nesnesou, stejně jako lidé. Vzájemně si konkurují, nebo se zase naopak podporují látkami vylučovanými kořeny, čímž se chrání před škůdci. Tomu se říká alelopatie rostlin, i na tu je třeba brát zřetel, aby rostliny dobře prospívaly a nesly plody.

Na jaře připravujeme pole, přes zimu děláme na osevním plánu, protože nemůžeme pěstovat tu samou plodinu na stejném místě. Od ledna začínáme s výsevem a předpěstováním zeleniny, která dorůstá až na podzim, počátkem března až dubna podle počasí vyséváme, sadíme, plečkujeme, zaléváme, vypléváme, vyvazujeme. Všechno v obrovském množství, častokrát si člověk nemůže ani narovnat záda od bolesti. Celou sezónu kromě zmiňovaných činností ještě sbíráme, vozíme, připravujeme zeleninu do bedýnek, vozíme ji na odběrná místa a zas celý koloběh nanovo. K tomu se přidává i sečení a sušení sena pro zvířata, žně a pytlování obilí, balíkování a vození slámy, abychom i pro zvířata připravili všechno na zimu. Pak nastává nekonečný ruční sběr a třídění brambor.

Na podzim je potřeba všechno sklidit a uskladnit na zimu, poorat, případně nasít zelené hnojení, vysít ozimé obiloviny, zasadit česnek pro příští rok, hnojit pole a opět orat. Práce pro nás končí někdy až s prvním sněhem.

Jak to všechno zvládáte? Máte ještě k tomu každý své zaměstnání? 

Je to plnohodnotná práce; často se setkáváme s tím, že si lidi myslí, že tím, že nechodíme do práce, jsme celý den doma,  zelenina si roste sama a my vyděláváme miliony. Nikdo, kdo si to na vlastní kůži nevyzkoušel, nemůže pochopit, jak náročné tohle povolání je. Pro nás neexistuje víkend ani svátek, dělá se, když je potřeba. A to je neustále.

Další zaměstnání bychom při tom všem už nestíhali. Už tak máme pocit, že bychom potřebovali, aby měl den osmačtyřicet hodin. Všechna práce se nedá stíhat pouze ve dvou lidech. I proto asi největší poděkování patří manželově mamince, která s námi bydlí a bez jejíž velké podpory bychom určitě nebyli schopni všechno s manželem zvládat. Pomáhá nám s dětmi, díky ní máme po těžkém dni na poli doma navařeno, napečeno, pomáhá s hospodářstvím i se zeleninou, je naší morální oporou.

Z nás obou je pouze manžel vystudovaný zemědělec, a proto jsou jeho rady neocenitelné. Já jsem nadšený amatér-samouk, původně jsem vystudovala vysokou školu, obor telekomunikace a elektrotechnika. Nějaký čas jsem pracovala v jedné známé firmě jako programátorka, ale tohle povolání mě vůbec nenaplňovalo. Nebavilo mě celý den sedět v kanceláři u počítače od nevidím do nevidím. Teď můžu být na vzduchu, cítit slunce a vítr, vidět za sebou kus práce. Nikdy bych neměnila.

Jaké jsou vaše sny, přání, touhy a cíle do budoucna?

Našim snem je vybudovat fungující firmu, která by byla schopna uživit celou naši rodinu, a ještě nabídnout práci lidem z okolí. Rádi bychom rozšířili pěstební plochu obilovin kromě ječmene a pšenice i o další druhy, jako je špalda, žito nebo dvouzrnka. Bylo by to úžasné, kdybychom svou snahou ukázali i jiným zemědělcům, že se dá pěstovat bez chemie a šetrně k životnímu prostředí. Každý by měl začít sám u sebe svým vlastním způsobem, aby pomohl uzdravit naši otrávenou planetu. Mnozí lidé se již probudili a třídí odpady, jiní sadí stromy, pomáhají týraným zvířatům nebo redukují plasty. My jsme si zvolili navíc ještě i tuto cestu, kdy vracíme mrtvé půdě život a zdravé jídlo zpátky lidem na stůl.

Janka a Zdeněk Vorličtí

Janka vystudovala obor Elektrotechnika a telekomunikační technika na Vojenské akademii v Liptovském Mikuláši, od roku 2016 provozuje se svým manželem Ekostatek Vorličtí.

Zdeněk vystudoval obor zemědělství na Střední zemědělské škole v Novém Jičíně a spolu se svou ženou a velkou rodinou pracuje na svém statku, který už druhým rokem nabízí zájemcům kvalitně vypěstovanou zeleninu v režimu ekologického zemědělství.