Hlavní navigace

České míchačky: Mezi kreativitou, recesí a bolehlavem

Autor: Archiv Alexandra Guhy
Pavel Houser

Je Mozek v krvi, tedy žlutá oblaka vaječného koňaku lenošivě se převalující v rudé griotce, významným českým kulturním dědictvím? Podle mě ano.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Názvy jako Magické oko (panák zelené v pivu), Semafor (zelená, vaječný koňak, griotka, při pití se překlopí), Houba (víno s Kofolou) nebo Cikán v trávě (zelená s Fernetem) slyšel asi každý, kdo v minulosti navštěvoval hospody, zejména ty nižších cenových kategorií.

Dnes už má tato skupina míchaných nápojů svá nejlepší léta za sebou a je na každém z nás, zda bude pociťovat nostalgii, nebo si řekne, že je to tak dobře. Svět (převážně) různobarevných mixů a bolehlavů souhrnně mapuje útlá kniha Pravé české míchačky od Alexandra Guhy.

100 receptů od pamětníků

Publikace vznikla v rámci studia kulturologie na FF UK. Autor je ročník 1984 a své poznatky získal především dotazováním v lokálech – dobu největší slávy těchto koktejlů v sedmdesátých až osmdesátých letech sám nezažil. Je docela dobře možné, že své výzkumy podniká na poslední chvíli, protože mnohé informace by byly jinak nenávratně ztraceny.

Přehled uvedený v knize (asi stovka receptů) určitě není kompletní; autor sám uvádí, že sesbíral asi pět set drinků (kombinace + speciální název), zájemci se mu stále ozývají a sbírku dále doplňují. Třeba se proto dočkáme i nějakého maximálně kompletního online přehledu apod.

Krása minimalismu

V tomto textu se naproti tomu asi do nějakých výčtů nemá smysl pouštět – drinků je prostě hodně, ono už dvě různobarevné ingredience se dají kombinovat různými způsoby (podstatným aspektem je, že se jedná rovněž o dílo výtvarné), a navíc i jediná míchanice je mnohdy známa pod různými názvy. Zajímavější je trochu se zastavit nad tím, co za celým jevem stojí.

Samozřejmě míchané nápoje se pijí i dnes, často je však připravují profesionálové, nebo alespoň lidé disponující speciálním vybavením, všemi těmi poněkud pozérsky působícími třepadly a dalšími nákladnými pomůckami. Na českých míchačkách je naproti tomu krásný právě onen minimalismus – co všechno lze vykouzlit s pomocí lžičky jako cca jediného nástroje.

Za druhé zde pak před listopadem 1989 bylo omezené i množství surovin – alespoň pokud jde o ty běžně prodávané. (Mimochodem, kdo chtěl mít v barevné kompozici modrou, modré Curacao nebylo k mání, ale existoval nápoj Raketa, chutí prý připomínající zubní pastu Tutti Frutti.) Z tohoto hlediska pak lze míchání pokládat za obdobu minimalistického kutilství, kde je tvůrce omezen – třeba i sám sebou, jako při skládání plachetnic v láhvi. Virtuózní je místy rovněž volba surovin, v drincích vystupuje tepelně neupravená mletá káva i Alpa.

Další rovinou nápojů je související politická nekorektnost až jakési disidentství (Utopený komunista – griotka pod vodkou; nakonec míchačky jsou vlastně součástí neoficiální kultury málem podobně jako samizdat, nebo by se snad daly přirovnávat k trendu chalupářství a zahrádkářství 70.– 80. let). Přítomno je rovněž záměrné plebejství až vulgarita (Krámy Yettiho mámy – griotka s Alpou). Názvy míchaček jsou ovšem celkově virtuózní, na rozdíl od poněkud sterilních Piňa Colád, Mojita a Sexů na pláži. I zde je silně přítomna kutilská tvořivost, srovnatelná s psaním básní nebo vymýšlením neologismů.

Na hranici pitelnosti. A na ex!

Tu a tam při tvorbě těchto nápojů vstupuje do hry až snaha si ublížit nebo maximalizovat kocovinu společnosti, kterou k příslušnému pití strhneme. Některé z mixů jsou ovšem na hranici pitelnosti už při konzumaci (tuzemák s octem – Drátěnka, v hard verzi navíc s pálivým kořením a nalámaným párátkem), takže zde už jde o čiré furiantství. To platí pro Skřetí saké (pivem vypláchnutý popelník); zde bych hádal, že výjimečně se bude jednat o drink spíš až porevoluční, protože skřeti vstoupili do české masové kultury teprve s Tolkienem. Rovněž až v kultuře 90. let, tentokrát pro změnu diskotékové, se prý zrodil Poblitý pošťák (Curacao, tuzemák, mléko).

Vysoký barový styl i svět českých míchaček se vzájemně ovlivňují; některé míchačky jsou analogií dražších zahraničních značek, tu a tam zase hospody zařadily míchačky na oficiální nápojový lístek; jinak by snad ale hranici obou kategorií mohlo určovat, že míchačku si hosté připravují sami.

Samozřejmě – obdiv k celé této subkultuře ještě nemusí znamenat, že příslušné produkty budeme také požívat. Samotný autor knihu sestavil a nevšiml jsem si, že někde tvrdil, že všechny zmiňované nápoje také vypil. Nakonec třeba ona Raketa se už dnes stejně nevyrábí a vajgly do skřetího saké by se po zákazu kouření musely jít sbírat před hospodu. Také každému nemusí vyhovovat, že i když české míchačky svým objemem někdy vlastně spadaly do long drinků, obvykle se pily na ex. Tedy aspoň u směsí z panáků; taková Houba, tedy kolový nápoj s vínem, se naopak pil z půllitru jako pivo.

Autor soudí, že přestože české míchačky mají možná období největší slávy již za sebou, nějak tu s námi zůstanou a nevymřou. I tak by ale podle něj stálo za to zařadit je na seznam nehmotného kulturního dědictví Unesco.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).