Hlavní navigace

Blízký člověk má rakovinu. Jak se k němu chovat?

18. 10. 2019

Sdílet

 Autor: Depositphotos.com
Už jen slyšet slovo rakovina vyvolá v těle stresovou reakci. Když se v naší těsné blízkosti ocitne onkologicky nemocný pacient, vnitřně víme, že bychom mu měli být oporou. Existuje na to nějaký návod?

„Vždy záleží na tom, jaký je člověk, který se právě o diagnóze rakovina dozvěděl,“ říká psycholog a kouč Vilém Urban. Každopádně pro všechny je to silný zásah do života, událost, která se dá přirovnat třeba ke smrti v rodině a dalším klíčovým životním okamžikům.“

Většina z nás sice potřebuje tíživou věc sdílet s někým blízkým, ale ani to není pravidlem.

Jsou i tací, kteří se uzavřou, a až když okolí zaregistruje, že se něco děje, tak o své diagnóze řeknou. Motivem může být třeba snaha blízkému člověku neublížit, nestresovat ho. Pak třeba nemocný říká, že má v těle zánět namísto vyslovení slova rakovina,“ dodává Vilém Urban.

Jaký pacient, taková pomoc

Šok z oznámení nemoci se týká nás všech, ne jen nemocného. V první chvíli tak může pomoci i společné mlčení. Být s nemocným, držet ho za ruku, anebo jen sedět vedle něj. Věnovat mu svou pozornost tím, že mu darujeme svůj přítomný čas. Nespekulovat ani neplánovat. Jen sdílet daný moment. Chvilka klidného spočinutí, bez bolesti a v blízkosti někoho pacientovi často ulehčí víc než mnoho „moudrých“, dobře míněných slov. „Nemocným nepomohou věty typu: Na to nemysli, budeš zase zdráv,“ uvádí v rozhovoru jeden z příkladů doc. Aleš Opatrný, který se zabývá touto problematikou.

Jde také hodně o to, jak se zachová sám pacient,“ vysvětluje dále Vilém Urban. Někdo se zhroutí v beznaději, jiný rychle hledá různá řešení, jak se zachovat.“

I to vás může trochu navést na typ pomoci, která by se blízkému člověku, jenž onemocněl rakovinou, hodila nejlépe.

Myslete i na sebe

Rakovina je nemoc celé rodiny. Péče o onkologického pacienta a rodinu v kombinaci s prací může být v určitých chvílích velmi náročná. Třeba vám prolétne hlavou, jak to bude těžké, důležité je ale také shrnout fakta hned poté, co opadne první náročná fáze po oznámení nemoci:

Měli bychom společně řešit, jak moc je nemoc závažná. Jakou má prognózu, jak časově a jinak náročná bude třeba léčba,“ radí Vilém Urban. „To vše je energeticky velmi vyčerpávající pro pacienta i jeho blízké. Vyslechneme ho, uklidníme v rámci možností, přivedeme pak třeba na jiné myšlenky. I on si rád odpočine a na chvíli se bude zaobírat něčím jiným.“

Podpořte nemocného v jeho rozhodnutích

Neměli bychom ale určitě zapomenout na to, že rozhodnutí o léčbě náleží pacientovi. Můžeme vyjádřit své názory, ale nesnažit se je prosazovat na úkor vzájemného vztahu. I když s nimi nebudeme v souladu. Vilém Urban ale varuje před jednou věcí, ke které někdo z nás může inklinovat:

Nemocného bychom neměli litovat, to obecně většina z nás nemá ráda v jakékoliv situaci. Něco jiného je totiž sdílet vzájemné pocity včetně obav, a něco jiného litovat.“ Přečtěte si téma Lítost není zdravá.

Praktická pomoc

Až bude zahájena léčba, určitě se vždycky hodí praktická pomoc. Nemoc se nás jako blízkých také týká, i když není naše. A je důležité aktivně naslouchat, snažit se pochopit pacientovy potřeby a být tu „pro něj“ přesně v tom, v čem potřebuje.

Zjistíme, jak moc nemoc zasahuje do života a v čem můžeme být nápomocní,“ shrnuje Vilém Urban. Můžeme vyzvedávat děti ze školy, pomáhat v domácnosti, být praktičtí. Ale využít i své intuice a jakéhosi vnitřního radaru – vnímat a vycítit signály, které nemocný poskytuje.“

Nutné je také přiznat si, kdy nám samotným docházejí síly. Je mnoho variant, jak se dá péče a pomoc zajistit. Třeba později požádat širší rodinu a přátele.

Rakovina blízkého: tipy, jak pomoci

  • Buďte autentičtí. Klidně přiznejte, že „nevíte, co říct“. Je pochopitelné, že na velikost pocitu tohoto typu někdy slova nestačí. Nepřehrávejte však smutek ani neskrývejte obavy za „falešnou“ veselostí.
  • Dovolte si nevědět. Nehledejte okamžitě řešení. Zeptejte, co by pacient potřeboval, případně něco navrhněte. Buďte ale připraveni, že to pacient může chtít i jinak.
  • Nepoužívejte prázdné věty. Mlčení a blízkost, lehký dotyk, stisk ruky, poklepání po rameni nebo objetí je někdy více. Tělo se často se situací umí vypořádat lépe než mentální stránka. Slova na tyto emoce nemusí stačit.
  • Nelitujte! Můžete soucítit, být blízko, ale nelitujte jeho ani sebe. Nepodporujte v pacientovi pocity oběti. Rakovina totiž není trestem.
  • Smrt není tabu. Právě rakovina je nemocí, která nám ukáže naši smrtelnost. Strach ze smrti je pochopitelný. Tím, že se ale z tématu stane tabu, vytváříte tlak a ubývá energie tam, kde je potřeba.
  • Buďte otevření. Sdílejte své pocity. Zapomeňte na teatrální projevy. Často je pro pacienta důležitá právě vaše blízkost a tiché zašeptání, že máte strach a že ho máte rádi.
  • Nevydírejte. Pacienta k uzdravení nepovedou zprávy typu: „Ty mi nemůžeš umřít.“ „Co si bez tebe počnu?“ V pacientovi to může vzbudit pocity viny, že si nemoc „dovolil“. Proto vyjádřete svou lásku jinou formou. Jednoduše stačí říct: „Mám tě rád.“
  • Podporujte naději. Nejde o falešné předstírání, že to bude dobré. Jde o prožití momentu, který máte k dispozici v danou chvíli. Nelitujte sebe ani pacienta. Na situaci to nic nezmění! Naopak vás to zatíží. „Kdyby“ neexistuje. Hledejte nové způsoby, jak si vzájemně čas užít. Pomáhá i mlčení.

Zdroj: Jaknarakovinu.cz

Zvládneme to sami?

Vážné onemocnění prověří také pevnost vztahů a přátelství. Velká část se jich změní. Některé posílí, jiné se rozplynou. Je důležité, aby se pacient naučil sdílet své pocity s lidmi, kterým důvěřuje.

Je potřeba si také uvědomit – a to na obou stranách – že pacient je bytost plná emocí a má právo být unavený, smutný, zraněný i zmatený. Častou chybou je, že nemocný dusí pocity ve svém nitru a považuje rakovinu za „svou záležitost“, se kterou musí bojovat sám. Tématu se věnujeme v článku Pacient není oběť, rakovina není trest. Co nemocnému běží hlavou?

Druhým extrémem je pak přehnaná sebelítost, která léčbě rovněž nepomáhá a komplikuje situaci nemocnému i jeho okolí. Pacienti by se neměli stydět přiznat si, že „mají problém“, a měli by vyhledat odbornou psychologickou pomoc. To samé ale platí pro okolí.

Odborná spolupráce:

Vilém Urban

Věnuje se koučování, psychoterapii, založil společnost v oblasti vzdělávání osobního rozvoje a změn. Je autorem řady hudebních skladeb a zajímá ho psychologie slov a obrazů, vilemurban.com.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Zaměřuje se především na problematiku zdravého životního stylu, sportu, nemocí a jejich řešení.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).