Hlavní navigace

Anorexie často končí sebevraždou. Nemocní se jí však nechtějí vzdát

Lenka Krbcová

Poruchy příjmu potravy jsou závažným duševním onemocněním. Pacienti, převážně jde o ženy, ale mnohdy nenaleznou motivaci k tomu, aby se své choroby chtěli zbavit. „Zpočátku mě léčili doktoři, já sama jsem se neléčila, nechtěla jsem, aby mi anorexii někdo bral,“ říká jedna z nich.

Doba čtení: 8 minut

poruchách příjmu potravy míváme zkreslené představy. Tomu, kdo je dnes typickým pacientem s poruchou příjmu potravy, jaké spouštěče vedou k rozvoji nemoci a jaké problémy ji provázejí, se věnoval další z diskuzních cyklů 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Medialogy.

„Pro média je typický příběh anorektický, ale kromě toho jsou příběhy bulimické a mnoho lidí trpí psychogenním přejídáním. To souvisí s obezitou a obezita je dnes strašák, který může vést k nezdravému hubnutí a dietám. Spouštěčem potíží může být právě strach z obezity,“ popsala prof. Hana Papežová z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze.

V minulosti byla zejména anorexie především onemocněním dívek ze středních vrstev, ze západní Evropy a USA. Dnes se již vyskytuje po celém světě, ve všech socioekonomických vrstvách a téměř v každém věku. Nejčastěji se pak objevuje u mladých a dospívajících dívek, ale také u žen po čtyřicítce, kterým odrůstají děti. Poruchy příjmu potravy jsou nemocí „vázanou na pohlaví“. „Krása byla vždy doménou žen,“ říká doc. Libuše Stárková z Kliniky psychiatrie LF UP a FN Olomouc.

Nebezpečné vzory

Rozšíření onemocnění spojených s poruchou příjmu potravy vidí odborníci ve více faktorech. „Rozšířil se symbol krásy, u malých děvčátek je to například panenka Barbie, která je naprosto nerealistická a neodpovídá žádným reálným lidským rozměrům. S nimi se dívky seznamují od útlého věku a tyto nereálné vzory přijímají,“ popisuje doc. Stárková. Když pak dívka dospívá, může se v podobných vzorech vzhlédnout a chce je napodobit, chce být štíhlá jako ony, čímž poměřuje svoji pomyslnou hodnotu. V době dospívání řada mladých lidí řeší své vnitřní problémy, jako je nízká sebeúcta, a boj o štíhlost se stává v podstatě bojem o sebe sama.

Galerie: Chtějí být jako Ken a Barbie. Končí jako trosky

„Primárně jde o změny v chování společnosti. Lékaři řeší medicínské dopady, zatímco společnost by měla nastavit trochu jiné normy pro běžné fungování,“ komentuje lékařka. Společnost a rodina, to jsou dva významné faktory ovlivňující, zda se u daného člověka rozvine porucha příjmu potravy.

Mgr. Jan Kulhánek, klinický psycholog a psychoterapeut, se ve své praxi v ambulanci Anděl v Praze zabývá zejména příčinami v rodinné atmosféře. „Nechci tvrdit, že rodina je jasný viník toho, že dívka onemocní. Nicméně to, v jakém stavu je rodina, v níž mladý člověk vyrůstá, výrazně ovlivňuje, zda bude trpět nějakou duševní poruchou, případně poruchou příjmu potravy,“ říká. Pokud je například v rodině někdo, kdo sám trpěl, případně stále trpí poruchou příjmu potravy (nejčastěji jde o matky), často přenáší tyto problémy na své děti. Ať již přístupem k jídlu, chováním… A jestliže je v rodině dlouhodobě náročná atmosféra, v důsledku partnerských konfliktů, rozvodů apod., dospívající dítě vlastně uniká ze stresového prostředí do náhradních témat, což může být právě přehnaná pozornost věnovaná jídlu a postavě. Z ní se pak leckdy vyvine anorexie a další poruchy.

Základy pro léčbu

Přestože na rozvoji poruch příjmu potravy se mohou zřejmě podílet i genetické dispozice, v psychoterapeutické praxi se již neřeší. Zde se odborníci zabývají spíše tím, na čem se dá stavět do budoucna. Velký vliv má určité osobnostní uspořádání: „Čím je osobnost pacienta zdravější, čím lépe je schopen přizpůsobovat se změnám, lépe snáší stres, trpí menší mírou úzkosti, čím je v tomto zdravější, tím lépe se také léčí poruchy příjmu potravy,“ popisuje psycholog.

Pacienti s poruchami příjmu potravy, ČR, 2017

  • 3731 pacientů bylo léčeno v psychiatrických ambulancích,
  • z toho bylo 90 % žen,
  • 454 hospitalizací v lůžkových psychiatrických zařízeních,
  • z toho 65 % mentální anorexie,
  • více než 13 % mentální bulimie,
  • téměř 13 % atypické mentální anorexie,
  • 41 dní trvala průměrná ošetřovací doba.

Zdroj: ÚZIS

Průměrná doba ošetření nemocných s poruchou příjmu potravy byla v ČR v loňském roce šest týdnů. Může se to zdát hodně, ale podle odborníků to zejména u mentální anorexie není dlouhá doba, pro někoho je dokonce nedostatečná. „Dívky s velkou podvýživou potřebují delší hospitalizaci. Je důležité, abychom měli i tuto možnost,“ uvádí prof. Papežová.

Odborníci sledují data, která porovnávají výskyt onemocnění. Z nich například vyplývá, že v posledních letech došlo k největšímu nárůstu hospitalizací u pacientů věkové skupiny deset až čtrnáct let, která tvoří dokonce téměř čtvrtinu hospitalizací s poruchou příjmu potravy. Vysvětlení je však podle lékařů složité. „Určitě hrají roli masmédia, sociální sítě, blogy. Chodí k nám děvčátka, kterým je dvanáct třináct let a sledují různé diety, chtějí být veganky, mají nedostatečné zásoby tuku v těle, neprobíhá u nich hormonální rozvoj… Vliv může mít již zmíněná rodinná atmosféra, nedostatek času či pozornosti ze strany rodičů, kdy dívky své starosti řeší samy, hluboko v sobě,“ popisuje Libuše Stárková.

V roce 2017 bylo ve věku patnáct až devatenáct let evidováno 39 % hospitalizací a ve věku dvacet až devětadvacet let to byla téměř pětina. Celkový počet hospitalizací těchto dětských a adolescentních pacientů stále roste. Přitom jde o závažné onemocnění, a co není příliš známé – bohužel s vysokou úmrtností.

Léčba není snadná, vyžaduje specializované odborníky, jichž ale není dostatek. Problém tak představuje nedostupnost péče – zejména té hrazené pojišťovnou – a dlouhé objednací lhůty. Obtížné je vůbec léčbu začít, respektive i dosáhnout toho, aby se nemocný léčit chtěl. Pacienti mnohdy přicházejí k lékaři s jiným, přidruženým problémem, chtějí jej léčit, ale co je pro ně zásadní – nechtějí přibrat. „Bez toho však vyléčit nejde,“ říká prof. Papežová. „U poruch příjmu potravy se uvádí délka léčby až šest let. Může ale trvat dlouho, než se nemocný vůbec začne léčit. Usilujeme o to tento čas co nejvíce zkrátit.“ Zatím se to ne zcela daří. Přitom se tu hraje o čas.

Od ztráty menstruace až po sebevraždu

Problémy postupně narůstají. Jak fyzické, často jsou to problémy se zažíváním, tak psychické, jako jsou deprese, úzkosti. Přidávají se další problémy a diagnózy, například závislosti, kterými se nemocní snaží „samoléčit“.

Pacientky samy vidí změny například na vlasech, na nehtech, pozorují ztrátu menstruace, ale lékaři upozorňují, že anorexie a nedostatek výživy může způsobit například i atrofii mozku. Důsledky nemoci bývají fatální. Úmrtnost u poruch příjmu potravy je vysoká, přesahuje deset procent. Pacienti umírají v průměru již v pětadvaceti letech… „Nejčastěji jde o sebevraždy,“ konstatuje prof. Papežová. „Pacientky ztrácejí smysl života a nedokáží udělat změnu, léčit se. K sebevražednému jednání může vést i současný problém se sebepoškozováním u dětí a mladých lidí.“

Riziko sebevražd se u poruch příjmu potravy zvyšuje až dvousetnásobně. „Statistika vychází hodně špatně, a to i ve srovnání s jinými duševními poruchami. V praxi se setkáváme s tím, že u mladých lidí toto dlouhodobé onemocnění výrazně snižuje kvalitu života. Kromě zdravotních potíží přináší obrovské problémy sociální. Nemocní se dostávají do izolace, přestanou být schopni mluvit s okolím, jsou osamělí, trpí depresemi. Zejména v tomto věku citlivě sledují, jak jim ostatní ‚utíkají‘, jak jim tzv. ujíždí vlak, zatímco oni nejsou schopní žít svůj dospělý život. Pak přichází velké bilancování, které někdy končí až pokusem o sebevraždu, někdy úspěšným. Přitom jde o lidi, kteří byli na začátku chytří, šikovní, nadaní, najednou ale v mladé dospělosti vidí, jak moc toho ztratili,“ přibližuje motivy sebevražedného jednání Jan Kulhánek.

Další příčinou úmrtí u pacientů s poruchou příjmu potravy bývá selhání srdeční činnosti nebo infekční onemocnění, kdy organismus již nedokáže dostatečně bojovat ani s celkem běžnými infekcemi či zátěží.

Nechtěla jsem, aby mi anorexii někdo vzal

Lucie Halbrštátová ví, o čem se tu mluví. Již šest let se léčí s mentální anorexií, ale problém začal ještě dříve: „Ze začátku jsem si myslela, že jsem lepší než ostatní, že víc vydržím, že můžu nejíst, nemusím spát a ještě zvládám mít dobré známky ve škole,“ popisuje. Jenže postupem času ji nemoc začala ještě více zasahovat do života. „Zvali mě na večírek, ale věděla jsem, že tam budou brambůrky, chlebíčky, a to že si já dát nemůžu. Hrozně jsem chtěla jít, ale zároveň jsem se strašně bála. Celý večer jsem pak myslela jen na ty chlebíčky na stole…“ Všichni jedli, bavili se, pili, ale ona věděla, že jedna sklenička vína má sto třicet kalorií. Postupně raději přestala kamkoli chodit. Dostala se do izolace a deprese: „Časem jsem již jen ležela. Říkala jsem si, než žít takhle, tak radši vůbec. Změnila se moje motivace: nechtěla jsem už zhubnout, abych byla jako modelka, ale proto, abych nebyla.“

Na lékaře se obrátila jen kvůli tomu, že začala mít bulimické stavy a měla obavy, aby nepřibrala. „Zpočátku mě léčili doktoři, já sama jsem se neléčila, nechtěla jsem, aby mi anorexii někdo bral,“ říká dnes. To, že si již nemocný uvědomuje, že je nemocný, neznamená, že se chce své nemoci „vzdát“. Hádala se s rodiči i lékaři, myslela si, že jsou zlí. „Je strašně těžké se toho vzdát. Máte pocit: co vlastně bude, když ta velká část mě, to, co zaměstnává můj mozek každý den, pořád, už nebude? Co bude, když nebude anorexie?“ Nemocní mají pocit, že nemoc je jejich součástí. „Je strašně těžké objevit svoji hodnotu. Uvědomit si, že máte hodnotu i bez této nemoci. Je to svým způsobem vydírání okolí,“ připouští Lucie. Věděla, že když bude nemocná, okolí na ni bude hodnější.

Podobné příběhy slýchají odborníci zabývající se poruchou příjmu potravy velmi často. „Speciálně anorexie je velmi zrádná právě proto, že je to nemoc související s egem. Nemocní mají pocit, že mají něco – jídlo – pod kontrolou, že se jim daří držet něco na uzdě, což je povzbuzuje,“ říká doc. Stárková. Na počátku je nízká sebeúcta, pocit, že jsem horší než druzí, a hledání cesty, jak z toho ven. V citlivém věku dospívání podle lékařky hrají roli dva faktory: proměna dívky v ženu a budování vlastní autonomie. A zde je opět důležitá rodina, která by měla dítě podporovat a pomáhat mu hledat cestu.

Podle psychologa Jana Kulhánka je porucha příjmu potravy nemoc plná paradoxů. Řada dívek a občas i mužů má na začátku potřebu něčím vyniknou, být jiní, najít si svoji cestu. „Všichni jsou zpočátku unikátní osobnosti. Ale když onemocní, po nějaké době začnou všichni říkat podobné věci, mít podobné pocity. Z individualit se stanou jacísi roboti.“ Nemocní postupně ztrácejí kontrolu nejen nad jídlem, ale i nad svým životem.