Hlavní navigace

Afektivní záchvat: Když dítě ze vzteku omdlévá

Eva Dandová

Malá miminka a batolata usedavě pláčou a pak zničehonic upadají do mdlob. Málokterý rodič rozpozná, co se před jeho očima vlastně odehrává a jak přesně se má v takové situaci zachovat.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

V daném momentě mohou rodiče spíše zpanikařit, některé děti totiž dokonce přestávají na pár sekund dýchat. Z medicínského hlediska dítě prodělalo afektivní respirační záchvat. Může takovému záchvatu rodič zabránit, nebo nikoliv? Názory odborníků se liší.

Moje matka mi mnohokrát vyprávěla, že jsem jako malá během pláče náhle přestala dýchat a zmodrala kolem úst. Stalo se to asi čtyřikrát, někdy v období od roku do roku a půl, a mé rodiče to pořádně vyděsilo. Lékaři mě vyšetřili a mamince doporučili, aby mi upravila režim a zmírnila své výchovné metody. Má dcera od narození pláče opravdu z plných plic, bohudík je dosud nepřestala používat. Velmi doufám, že se u ní s touto nepříjemnou událostí nesetkáme. Sklon k afektivním záchvatům se prý může dědit.

Rodiče jsou mnohdy zaskočení

Většina matek o existenci těchto záchvatů nemá ani tušení. Po narození dítěte je sice v porodnici dětští lékaři nabádají, aby kontrolovaly, zda jejich spící novorozenec dýchá, doporučují používat monitory dechu a alespoň ledabyle předvedou první pomoc, o afektivních záchvatech se ovšem nezmíní.

Afektivní záchvaty u dětí

  • obvykle se objevují mezi 6. měsícem a 4 lety,
  • výjimečně i u novorozenců a dětí do 8 let,
  • četnost záchvatů kolísá od několika týdně i denně po méně než jednou v měsíci

Tento problém přitom není nikterak ojedinělý, zejména v batolecím věku. Na první pohled vše vypadá velice dramaticky, není tedy divu, že se mnozí z rodičů zaleknou a obávají se, že se děje něco opravdu vážného. Nejedna z maminek v průběhu otřesného zážitku přivolala záchrannou službu.

Dětský neurolog Jan Hálek v článku Afektivní záchvaty publikovaném v časopisu Pediatr pro praxi napsal, že afektivní záchvaty neohrožují zdraví ani život dítěte. Jejich procentuální výskyt v populaci není přesně znám, odhaduje se, že se objevuje zhruba u pěti procent dětí, s přibližně stejnou četností u dívek i u chlapců. Dochází k nim obvykle v rozmezí od šestého měsíce věku do čtyř let. Výjimečně je mohou prodělat i novorozenci. Záchvaty by měly vymizet nejpozději do sedmi až osmi let věku dítěte.

Co přesně se děje během afektivního záchvatu, popisuje kniha německé autorky Annete Kast-Zahn Výchova v období vzdoru takto: „Když se dítě velice rozčílí a hlasitě při tom křičí, jeho plíce nejprve přijmou velmi mnoho kyslíku. Hlasivková štěrbina se najednou křečovitě uzavře a dech vysadí. Zároveň poklesne krevní tlak a zpomalí se srdeční rytmus. Krev teď není správně zásobována kyslíkem, a proto se zbarví domodra. Jakmile dítě upadne do bezvědomí, začne však automaticky opět dýchat – a všechno je v pořádku.“

Nese vinu rodič, nebo dítě? Viníkem je nejspíš nezralá nervová soustava

Názory pediatrů, psychologů a neurologů si v některých otázkách protiřečí. Například se obrazně řečeno nemohou tak úplně shodnout, zda těmto záchvatům lze určitým způsobem předcházet, nebo ne.

Dětská lékařka Zdeňka Růžičková v rozhovoru pro časopis Miminko (přepis rozhovoru zde) vyslovila názor, že jako obecnou prevenci před afektivními záchvaty lze použít určitá výchovná opatření. Dítěti by na jedné straně měl být poskytnut pocit jistoty a lásky, na druhé straně by se mu nemělo ve všem ustupovat. Zároveň podotkla, že některé z požadavků rodičů mohou v dětech vyvolat nevoli s následným afektem. Rodiče by například od svých dětí neměli vyžadovat aktivity, které neodpovídají jejich věku. Mohou tedy svým jednáním do jisté míry ovlivnit, zda se u jejich ratolesti afektivní záchvat vůbec projeví.

Podle psycholožky Annete Kast-Zahn však urputná snaha zabránit záchvatu křiku za každou cenu nevede k žádnému cíli. Domnívá se, že pokud by rodič odečítal svému dítěti z očí každé přání a ihned mu je plnil, bude dítě ještě snadněji frustrováno, až jednou z nějakého důvodu nedostane to, co chce. Konstatuje rovněž, že pomocí těchto záchvatů si děti mohou vynucovat, aby rodiče tancovali, jak ony pískají. Podobného tématu se dotkla i známá dětská psycholožka Jiřina Prekopová ve své knize Malý tyran. Jistý chlapec nespecifického věku prý zjistil, že své okolí může ovládat tím, že bude při záchvatu řevu lapat po dechu. Na znamení protestu tedy buď zmlknul, nebo zmodral, za jasným účelem – aby se celý svět točil tak, jak si přál on, popisuje ve své knize psycholožka.

Opatření při vzniku afektivního záchvatu

Mnoho rodičů uvádí účinek různých jednoduchých manévrů – např. foukání do nosu, sprchování studenou vodou a podobně, jejich efekt je ovšem více než sporný. Doporučuje se proto pouze zajistit okolí dítěte tak, aby nedošlo k jeho poranění – tedy uložení na zem – případně do stabilizované polohy na boku a prosté sledování dítěte do odeznění bezvědomí. Z pohledu rodičů jde o dramatickou situaci, která svádí k použití někdy i poměrně drastických opatření (vytahování jazyka, masáž srdce). Doporučuje se proto změřit čas trvání bezvědomí – většinu takto poučených rodičů uklidní zjištění, že je velmi krátké, a nemůže tak ohrozit zdraví dítěte.

Zdroj: MUDr. Jan Hálek Afektivní záchvaty, Pediatr pro praxi

Z článku dětské neuroložky Hany Ošlejškové Neepileptické záchvaty imitující epileptické v dětství a adolescenci v časopise Neurologie pro praxi je nicméně zřejmé, že afektivní záchvaty jsou neúmyslné a nedobrovolné povahy.

Dokonce i český a anglický jazyk nepoukazují na „stejného viníka“ záchvatů. Čeština ve svém názvu „afektivní záchvat“ vychází z latinského affectus – hnutí mysli, čímž upozorňuje na tradovanou (ale neprokázanou) zvýšenou emoční labilitu dětí s afektivními záchvaty. Naproti tomu anglický termín „breath hold spells“ svádí pro změnu k představě, že jde primárně o vůlí ovlivnitelný proces; tento poznatek uvedl ve svém článku Jan Hálek.

Ač názory některých psychologů hovoří o tom, že děti mohou přestávat dýchat záměrně, afektivní záchvaty jsou dle neurologů neúmyslné, čemuž nasvědčuje fakt, že se v ojedinělých případech mohou vyskytnout i v novorozeneckém věku. Obecně jsou tyto stavy připisovány především nezralé nervové soustavě, kvůli níž nejsou reakce malých dětí zcela adekvátní. Nedokážou tak zvládnout enormní emoce a pocity zlosti, bolesti, strachu, frustrace, lítosti, někdy i štěstí. Zčásti lze těmto záchvatům předcházet dodržováním pravidelného režimu a správné životosprávy, která ovlivňuje fungování celého organismu, centrální nervové soustavy a psychiky, ale naprosto jim zřejmě zabránit nelze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).