Máma kvočna

[Tisková zpráva] Ukázka z knihy Jak na svět přicházejí mámy aneb 50 porcí dobré nálady pro těhulky a maminky.

Autorka Dorothee Nolteová lehce, radostně a vtipně líčí svou přeměnu v mateřskou bytost, při které – a to je na jejích příbězích uklidňující – zůstává věrná sama sobě.

Více informací o knize: Jak na svět přicházejí mámy

Máma kvočna

Znám pěknou řádku žen, které tvrdě dřou v zaměstnání, ale přesto o sobě občas bokem utrousí: „Vždyť já jsem v jádru taková máma kvočna!“ A přitom na vás koketně mrknou, abyste je nebrali doslova a nemysleli si hned, že snad celý den hřadují někde na bidle v kurníku mezi třemi neopeřenými kuřaty. I přes tohle zamrkání je ale v jejich slovech slyšet vážný tón. Zatím musí něco vězet, mudruju si pro sebe. Touhle větou vlastně hlásají do světa: Kdybych na to měla skutečně čas a neměla na práci nic jiného, tak bych se od rána až do večera starala jen o své děti a chránila je pod svými mateřskými křídly.

No mě tedy po deseti týdnech rodičovských povinností pronásleduje úplně opačný pocit. Já rozhodně žádná kvočna nejsem! Jestli někde existuje hodná víla všech maminek, tak bych ji každé ráno uvítala s otevřenou náručí u nás doma. Tahle víla má určitě prsa pořádně nalitá mlékem a zvládne levou rukou tříhodinovou šichtu kolem nespokojeného křiklouna. A kdyby měla odpoledne dlouhou chvíli, mohla by k nám zaskočit ještě na dvě hodinky. Prcek by určitě nebyl proti. Já totiž v hloubi duše chovám pevné přesvědčení, že mě ten malý trapič stejně nepozná.

Mé okolí si ale myslí něco úplně jiného. Jen co vkročím mezi lidi, začne dítě vřískat jako by ho na nože brali, a tak se k němu okamžitě seběhne široširé okolí. Všichni ho začnou sborem konejšit: „Koukej, tady máš mámu!“ Capartovi je ale absolutně ukradené, jestli tam jsem nebo ne a řve dál, co mu plíce stačí. Myslíte si, že pak někdo přiskočí s uklidněním: „Koukej, tady máš tátu!“ a ukáže na taťuldu, který se svíjí rozpaky hned vedle mě? Ne! Lidé znalecky vykřikují tu průpovídku o mámě jen proto, aby nějak odůvodnili ten naštvaný ryk – dítěti přece chybí jeho máma – a hlavně mě tím donutili, abych ten řev nějak zastavila.

Čtěte téma: Jaké to je vychovat tři děti sama?

Volit rozvod a zůstat sama s dětmi nebo zůstávat za každou cenu ve vztahu, který naprosto ztratil smysl? Ublíží dětem víc rozvod nebo je pro ně horší žít s rodiči, kteří se nemají rádi? Takové a další podobné otázky si jistě během života kladou spousty žen i mužů… 

I věda horlivě přiživuje kult matek kvočen: neustále nám zdůrazňuje, že miminka se už v bříšku seznamují se svou mámou, takže hned po porodu poznají její hlas, její vůni a možná i barvu jejích vlasů. To může být pravda, ale co když to miminka sice umějí, ale není to pro ně důležité? Malé miminko chce být krmeno, zahříváno a milováno. Ale kdo se o to postará, to už je mu úplně jedno – a za tím si zase stojím já.

Drobné známky syndromu matky kvočny ale na sobě pozoruji i já. Když se ke kočárku přiblíží nějaký cizinec a chystá se do něj sáhnout, bojovně se načepýřím, potají přebrousím zobák, zaujmu pohotovostní postoj, jen abych mohla tomu vetřelci vyklovat oči, kdyby si něco dovolil. Někdy se přistihnu při tom, jak přešlapuju vedle přebalovacího pultíku a úzkostlivě dozírám na to, jak se o dítko stará tatínek. Ptáte se, proč kolem něj tak nervózně hopkám? Neumí snad přebalovat stejně dobře jako já? Samozřejmě, že umí. Ale té všetečné pipce ve mně není nic dost dobré a všechno musí kontrolovat. Neuvěří, že i táta je schopný najít to správné oblečení a sžírají ji pochyby, jestli její milované kuřátko i táta zvládne správně uložit do postýlky. Ta slípka vážně nemá ke starostem ani jediný důvod, protože náš tatínek je bezesporu po všech stránkách praktičtější a zručnější než ona. Ale přesto kdáká o sto šest!

Teď už jsem vážně musela té slepici to její puntičkářské kdákání a reptání zatrhnout. Dej pokoj, hloupý opeřenče! Jsem pevně přesvědčená, že dítě se rodí do světa a ne do náruče svojí mámy. Tuhle stojí jeho táta, hned vedle ostatní příbuzenstvo, tady jsou přátelé a možná časem přibudou i nějací sourozenci. Každý má svůj vlastní způsob, jak dítě drží, a každý na to má také svaté právo.

Tyhle argumenty starostlivá kvočna ve mně uznala. Zobák sice ještě nezavřela, ale teď už si alespoň kvoká jen tak tiše a pro sebe.