Speciál Silikozy.cz

Krvavá historie plastické chirurgie

První zákroky plastické chirurgie byly extrémně bolestivé, krvavé a nebezpečné. Přesto je lidé podstupovali ve víře, že se jim zlepší život. Touha po kráse je stará stejně jako lidstvo samo.

Plastická chirurgie má za sebou dlouhou a bohatou historii. Už tisíce let prahne lidstvo po tom, aby bylo krásnější a dokonalejší. Zatímco dnes jsou zásahy estetické medicíny naprosto běžné a často se dají absolvovat během pauzy na oběd, není to tak dávno, co při nich lidé riskovali své zdraví i život. Trvalo mnoho set let, než se operace plastické chirurgie staly normální součástí života.

První byly operace nosu

Počátky plastické medicíny sahají hluboko do starověku. První záznamy o operacích zlepšujících vzhled jsou datovány do 2. tisíciletí před naším letopočtem.

Už tehdy se používaly kožní transplantace pro zlepšení stavu různých míst na těle. V 8. století před naším letopočtem provedl Sushruta Samhita první rhinoplastiku a otoplastiku (operace nosu a uší). Jeho metody byly v Indii používány až do 18. století a dokonce přijížděli britští lékaři, aby se naučili, jak tyto operace provádět. Všechny tyto zákroky ale byly prováděny bez jakékoliv anestezie a pacienti byli při plném vědomí.

V Evropě začali s plastickou chirurgií Římané, kteří ovládali jednoduší zákroky jako operace válečných zranění uší. Moderní historie estetické medicíny se ale začala psát mnohem později. Rozvoji chirurgie totiž bránila katolická církev, která odmítala zásahy do těla jako hřích. V 16. století byl profesor boloňské univerzity Gaspare Tagliacozzi provádějící rekonstrukce nosů vyloučen z církve. Přitom pomáhal lidem po úrazech nebo trpícím vážnými nemocemi. Klid neměl ani po smrti, kdy náboženští fanatici vyhrabali jeho ostatky a odnesli je pryč ze hřbitova.

Rozvoj díky válkám

Skutečnou revoluci v chirurgii a to nejen estetické přinesly až tři vynálezy. Díky nim se zákroky staly bezpečnější a méně bolestivé. Až do objevu souvislostí mezi pooperačními komplikacemi a přítomnosti mikrobů umíralo mnoho pacientů na infekce, které se dostaly do rány a zachvátily celý organismus. Příchod antibiotik spolu s použitím sterilních nástrojů zabránil mnoha úmrtím. Zásadním zlomem byla i anestezie, díky které pacienti během operace „spali“ a necítili bolest. Do té doby byly zákroky prováděny při plném vědomí a pacientům ulevoval od bolesti maximálně alkohol. Právě vysoká míra rizika vedla k tomu, že se zákroky plastické chirurgie příliš neprováděly.

K rychlému rozvoji plastické chirurgie paradoxně pomohla první světová válka. Vojáci se stávali oběťmi zranění způsobených šrapnely a granáty. Pokud vůbec přežili, nutně potřebovali rekonstrukce různých částí těla, nejčastěji obličeje a končetin. Díky tomu se rozvíjely techniky plastické chirurgie, které pomáhaly vojákům vrátit se zpět do normálního života. Léčily se tak popáleniny, následky těžkých úrazů i vrozených deformit jako například rozštěp obličeje.

Prsa s českou stopou

Ruku v ruce rozvojem plastické chirurgie šel také zájem o vylepšení těla, aniž by k tomu byl zdravotní důvod. Pomoc lékařů začali vyhledávat i lidé, kteří byli zdraví a „nic jim nechybělo“, jen chtěli vypadat lépe. Jednou z nejčastěji prováděných operací je úprava velikostí a tvaru ženských a stále častěji i mužských prsou.

Vůbec první zákrok, při kterém byla upravena ženská prsa, byl provedený lékařem českého původu Vincenzem Czernym v roce 1895. Ten operoval jednačtyřicetiletou zpěvačku, která psychicky trpěla nesouměrnosti svých ňader vzniklé v důsledku nemoci. Použil přitom „implantát“ vytvořený z tukové tkáně z nezhoubného nádoru rostoucího na jejích zádech.

Dalším krokem ke zvětšení prsou bylo použití parafínových injekcí. Výsledky ovšem byly katastrofální. Na začátku 20. století se začaly zkoušet další materiály jako guma, slonovina, hovězí chrupavka a dokonce i skleněné kuličky. Objevily se i pokusy využívat injekce s lidským tukem. Lékaři vycházeli z myšlenky, že když použijí tělu vlastní materiál, prsa budou vypadat i na dotek působit přirozeně. Výsledek ale opět nebyl nic moc, a tak bylo od této techniky ve 40. letech ustoupeno. Tělo totiž tuk časem vstřebalo a prsa působila velmi nevzhledně a nesouměrně. Následně byly používány další umělé materiály a zkoumány nové technologie.

Hurá, silikon!

Zásadní změnu přinesl objev silikonu a později silikonových implantátů. V padesátých a šedesátých letech se začaly používat silikonové injekce, které odhadem dostalo asi 50 tisíc žen. Přímé použití silikonu nebylo bez rizik a mnoho žen muselo několik desítek let po zákroku vyhledat lékařskou péči. V krajním případě muselo dojít k odstranění obou prsou. V roce 1963 byly poprvé použity silikonové implantáty a od té doby prodělaly mnoho změn. Implantáty první generace se vyráběly pouze ve třech velikostech a navíc často docházelo ke komplikacím v podobě jizev a tzv. kapsulárních kontaktur, což je ztvrdnutí tkáně okolo implantátu. Prsa jsou tvrdá a současně necitlivá. Kontaktury se mohou objevit jen v jednom ňadru nebo v obou.


Autor: Agentura SXC

V 70. letech přišla druhá generace implantátů, se kterými byly spojeny nepříjemné následky. Často docházelo k tomu, že implantát praskl, v letadle „pískal“ a také se brzy opotřeboval. Nemluvě o výskytu kontaktur. S tímto typem implantátu je také spojeno mnoho žalob na výrobce. V 80. letech se objevila třetí a čtvrtá generace implantátů, které byly odolnější, trvanlivější a výrazně méně se u nich objevovaly pooperační komplikace. Od devadesátých let se používají zatím nejdokonalejší implantáty páté generace.

Zvětšení prsou na počkání?

Posledním hitem v oblasti zvětšování prsou je použití speciálního tělu vlastního materiálu gelu Macrolane. Ten dokáže prsa zvětšit až o jedno číslo, aniž by bylo nutné provést operaci. Zvětšení prsou se provádí jen v lokální anestezii a trvá asi 30 až 60 minut. Na rozdíl od běžných operací, kdy se používají silikonové implantáty, je výrazně šetrnější a výsledek působí naprosto přirozeně. Nevýhodou ale je, že se zhruba po 12 až 18 měsících látka vstřebá a zákrok je nutné opakovat.

Novinkou je také použití vlastního tuku při zvětšení prsou, který se získá při liposukci jiných partií těla. Tuk ale před aplikací do prsou projde čištěním a jsou do něj přidány kmenové buňky. Zákrok se provádí jen v částečné anestezii. Zhruba po měsíci se prsa zcela zhojí a není poznat, že prošla zvětšením. Vypadají a i na pohmat působí zcela přirozeně.

Autor: Ludmila Hamplová

Anketa - silikony, nebo natural? Jak se šijí prsa aneb Typy operací        

Názory na Krvavá historie plastické chirurgie

Zasílat nově přidané příspěvky e-mailem