Kde se vzalo plavání

Prehistorie koupání

Plavat bezpochyby musel již člověk z mladší doby kamenné, protože jedině tak mohl přežít v boji s nelítostnou přírodou. Přímé důkazy o tom sice nemáme, ale vědci tak usuzují z pozorování jihoamerických a některých afrických kmenů, jejichž příslušníci dodnes žijí na úrovni prvotně pospolných lidí. Tehdejší „praplavání“ bylo spíše hrabáním končetinami kolem sebe, podobně jako lze dnes vidět u zvířat, u kterých lidé tenkrát možná brali inspiraci.

Větší rozmach plavání je zaznamenáván na vázách i dalších nádobách a na různých soškách ze starého Egypta, které zobrazují plavoucího člověka. Nejsou dokonce výjimkou ani plavoucí ženy. Na některých papyrusech bývá dokonce zmínka o učiteli plavání, kterého si najímali nejrůznější faraóni, aby tomuto způsobu pohybu učil jejich děti.

Ve starém Řecku patřilo umění plavat, hned vedle čtení, k důkazu vzdělanosti a bylo považováno za základní vyučovací předmět na tehdejších gymnáziích.

Pozadu nezůstalo ani “věčné město“ Řím, které vodě dalo ještě další rozměr – používalo ji k relaxaci. Z této epochy se dochovaly pozůstatky přepychových lázní s velkými bazény.

Obliba tělesné výchovy, a tudíž i plavání, ovšem pozvolna klesala. Lidé dávali přednost spíše pasivnímu pohybu: pozorování sportovců a později gladiátorů, kteří se vodním disciplínám rovněž nevyhnuli. Jednalo se o naumachii, tedy rekonstrukce námořních bitev a napodobování zápasů, kdy se jeden z bojovníků, za velkého aplausu římských obyvatel, snažil ve vodě utopit toho druhého.

Křesťané neplavou

Velkou ránu plavání utržilo díky rozkvětu křesťanství, ve kterém nebylo ve zvyku pečovat o vlastní tělo. Nedostatek hygieny měl samozřejmě na svědomí různé morové epidemie. Někteří lidé přesto, zvláště v teplých měsících, hledali osvěžení ve vodách řek a jezer, což jim mohlo způsobit nemalé problémy a nebylo výjimkou, že byli obviněni ze spolčení s ďáblem a následně upáleni.

Voda byla středověkými inkvizitory používána jako jeden z „nástrojů spravedlnosti“ k mučení: například z čarodějnictví obviněným ženám svázali ruce a vhodili je do vody. Některé z nich se pochopitelně po chvilce marného lapání po dechu utopily. Ty pak byly, ale již po smrti, prohlášené nevinnými. Měla-li nějaká „čarodějnice“ štěstí a dokázala se poprat s vodním živlem a udržet se nad hladinou, smrt nalezla záhy na hranici. Vysvětlení bylo prosté: voda nepřijme nic duchovně nečistého.

Jediní, kdo se nemuseli v těchto dobách vody bát, byli rytíři. Plavání totiž patřilo, hned vedle šermu a jízdy na koni k sedmi rytířským ctnostem.

Od neopodstatněných, leč tvrdě prosazovaných středověkých nesmyslů spojených s koupáním pomohl civilizaci až humanismus, kdy se svět navracel k antice, tudíž i ke kráse lidského těla. Tenkrát dokonce vznikla první učebnice plavání z pera Nikolause Wynmanna (1538).

Plavání si mimo jiné oblíbili také mnozí básníci, umělci a filozofové.

Plavání coby sportovní disciplína

Počátky sportovního plavání souvisely s vytrvalostními výkony a vděčíme za ně anglickému básníkovi, přednímu představiteli romantismu, Georgi Gordonu Byronovi, který po vzoru bájného Leandra kolem roku 1810 přeplaval Dardanelskou úžinu, čímž hodil rukavici anglickému kapitánovi Matthewu Webbovi, který o zhruba šedesát pět let později  přeplaval kanál La Manche. Trvalo mu to dvacet jedna hodin a čtyřicet pět minut. Jen pro srovnání, dnešní vytrvalci potřebují na překonání Lamanšského průlivu okolo sedmi hodin a úspěšně to zvládlo i několik Čechů.

Plavecká disciplína volný způsob na 100, 500 a 1200 metrů měla tu čest, že byla zařazena již do prvních letních olympijských her roku 1896 v Athénách. Olympijský plavecký program se v dalších letech postupně rozšiřoval.