Život ve třech: partnerství a tinnitus

Tinnitus je porucha, při níž vám věčně hučí v uších. Není jednoduché s ní žít ani si najít životního partnera či partnerku. „Se mnou a mně podobnými nebude žádná žena žít jen v páru. Dost často budeme trojka. Ona, já a sice pomyslný, ale výkonný mužíček v mém uchu.“

Muž, s nímž hovořím, mne vyhledal po přečtení rozhovoru s vozíčkářem o seznamování. Zaujala ho pasáž, v níž si mladík pochvaluje, že pohybově postižení nejsou dnes již považováni za hluché. Lidé při slovním kontaktu s nimi nehledají „tlumočníky“ ani nekřičí. Můj klient trpí tinnitem.

Tinnitus

Odborný název pro šelest či hučení v uších. Jedná se o stav, při němž postižený slyší různé šumivé, hučivé či pískavé zvuky, jež nemají zevního původce – ve vnějším prostředí pro ně neexistuje zvukový zdroj. Tito lidé tedy laicky řečeno slyší zvuky, většinou monotónní hučení či šumění, které ostatní neslyší. Trpí tedy psychicky, často jsou považovány za šílené a vyšetřováni na různá psychická onemocnění, ale také fyzicky – mozek je unavený neustálým snažením zaměřit zvuk, ten navíc rozptyluje, takže nemocný se nemůže soustředit na denní činnosti. U některých nemocných zvuky trvají i v noci a oni tak trpí nespavostí… více.

Klient: Nechci se rouhat, ale tinnitus mi připadá pro vztah větší problém než vozík. Nemohu chodit, potřebuji „kola“. OK – je to na první pohled vidět, může to vyvolávat soucit, nebo zájem, nebo oboje. Těžko ale vztek.

Vztek?

Ano, vím, co říkám. Když lidem nerozumíte, nebo jim špatně rozumíte, tak jsou vzteklí. Když jim řeknete: „Nezlobte se, já vás neslyším, jsem hluchý“, tak to přijmou. Když k tomu ještě dodáte „hluchý jak poleno“, tak se na vás ještě zasmějí. To je styl: „Líbí se mi (někdy s dodatkem chudáčku), jaká jsi veselá kopa!“ Jenomže když řeknete: „Mám tinnitus“, tak nevědí, oč jde, a zeptají se vás, jestli to není nakažlivé.

To ale opravdu není…

Jenomže když to musíte opakovat po několikáté, tak si připadáte jako… jak říkal ten vozíčkář – exponát v zoo. Ano, kupodivu, ač občan patřící do zoo, umím mluvit, sice špatně slyším, ale neohrožuji vás. Trpím šelestěním, hučením, pískáním v uchu nebo v obou uších. Může to být i kombinace několika tónů a ty překrývá hučení, bouchání. Vás slyším špatně, ale pozor, nemám halucinace. Jenom pošahaný sluch a to, co je objektivně třeba jen nepatrné, slyším strašně moc a nepříjemně. Papíry na hlavu na to sice svým způsobem mohu dostat, ale ne z psychiatrie. Klidně z ušního.

Vincent van Gogh, Ludwig van Beethoven, Bedřich Smetana, Jáchym Topol, Oscar Wilde, Barbra Streisand…

Já vím, všichni měli tinnitus. Jenomže, i kdyby takový výčet byl ještě mnohem delší, nám postiženým to nepomáhá. Navíc to v lidech vyvolává spojení „napřed tinnitus, pak úplná hluchota, pak si uřízne ucho, prostě pako.“

Jste asi pesimista. Na druhé straně ten na rozdíl od optimisty může být příjemně překvapen.

To těžko. Mě by ale nejvíce překvapilo, kdybych našel ženu – partnerku, která by dokázala pochopit, jak mi je. Černý humor by u ní určitě neškodil. Se mnou a mně podobnými nebude žádná žena žít jen v páru. Ne snad úplně vždy, ale dost často budeme trojka. Ona, já a sice pomyslný, ale výkonný mužíček v mém uchu. Teoreticky můžeme být i čtyřka. Každý z naší dvojice mít svého „mužíčka“… a tomu odpovídající nálady. Najít ženu na delší vztah, takovou, která to „skousne“, je přes řadu mých pokusů jen nerealizované přání. Realita je hodně podobná tomu, co popsal mladík na vozíčku.

To je?

Především ženy zachránkyně – „matky Terezy“. Litují vás, pomáhají vám, i tam, kde to snad ani není nutné. Přímo hoří samou obětavostí. Jenomže kdo hoří, taky vyhoří. To se tady stává pravidelně a dosti brzy. To, že kolikrát prostě mlčíte, abyste si nemusel věčně stěžovat (nebo nedej bože skuhrat), to berou jako projev nezájmu o sebe. Naopak je to spíše jakási ohleduplnost. Někdy i nedostatek sil. Říkají: „Musíme spolu více komunikovat.“ Mají pravdu a mohly by vystupovat ve večerníčku pro tinnitusity. „Sdělená žalost, poloviční žalost.“ Proč ne, jenže jim nemůžete pořád říkat, co se vám honí hlavou. Popisovat ten hnusný, prokletý šelest. Tinnitus útočí na nervové buňky, které jsou v mozku v oblasti ovlivňující emoční stavy. To se pak asi způsobem, který očekává partnerka, komunikovat nedá.

O vozíčkáře nemají zájem jen „matky Terezy“.

No jasně… kupříkladu já už chodil i se studentkou speciální pedagogiky a i s medičkou. Zajímal jsem je. To jsou ty „kutilky“. „Kutí“, protože je ta nemoc záhada v přímém přenosu. Jenomže brzy je, jak se říká, vymalováno. Končíme (i přes šelest), jasná zpráva. A abych nezapomněl: Z nouze i chlap šelestář dobrý. „Na první pohled na něm nic nikdo nepozná a já nebudu sama. Doufám, že mi bude za vše patřičně vděčný.“ Někdy i značka takové úvahy je „byt podmínkou.“

„Lásko, Bože, lásko, kde ťa ľudia berú?…“ Nic o ní neslyším.

Samozřejmě netvrdím, že v těchto vztazích láska být nemůže, a když snad ano, tak že za chvíli mizí. Nikdy neříkej nikdy. Jenomže objektivní podmínky pro cit a souznění mezi mužem a ženou tu jsou špatné. Když je přičtete k „již tak vysoké rozchodovosti a rozvodovosti“, o níž mluvil kolega na vozíku, pak nejsou perspektivy naší menšiny valné. Věčně mi píská v uchu a mám proto co dělat sám se sebou. Kde mám najít sílu k vcítění se do pocitů protějšku? Jak mohu mít pro všechno a všechny dost trpělivosti, když ji nemám pro toho svého zatraceného „mužíčka“? Kdo to nezažil, představit si to neumí.

Rozumím. Nechci ale jenom zaznamenat problémy a pak sám dát nějaké „knížecí“ rady. Zkuste reálně říci, „jaká by měla být“, abyste s ní mohl žít a ona mohla žít s vámi.

Tolerantní. Čekat problémy… mnohem větší než mají mladí, zdraví, bohatí. Mít radost z toho, že je alespoň občas a v něčem lépe, než odpovídá očekávání. Nesázet na romantickou zamilovanost. Ta je sice krásná, ale jen dočasná. Vědět, že nejenom mosty, ale i lidé mají určitou nosnost. Ta se občas trochu překročit dá, ale ne o mnoho a trvale. Část, někdy dokonce i velkou část z mé „nosnosti“ blokuje nemoc. Nemohu být jedno velké ucho pro její problémy. Zásadně se nechovat jako podrážděná maminka. Neříkat například „to jsem ti už přece řekla mnohokrát“ nebo „bože, co ty jsi za člověka“. Když si myslí, že si měla raději vzít Pištu Hufnágla, tak o tom rozhodně hlasitě nemluvit. Nemusím vědět všechno. Pochopit mé strachy a nebrat je jako útok proti sobě. Zapomenout na rady kamarádek, byť jsou to třeba vystudované psycholožky doporučující: „Hlavně si všechno upřímně vyříkejte.“ Svatozář nad hlavou mít ale nemusí.

To asi neplatí jen pro partnerky mužů, u nichž byl zjištěn tinnitus. Když jsem vás poslouchal, vybavily se mi dva citáty. První je jednou z esejí o jedné větě postmoderního filosofa Ludwiga Wittgensteina: „O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet.“ Druhý tvoří slova psychoterapeuta Fritze Perlse: „Já jsem já a ty jsi ty. Já dělám svou věc a ty děláš tvou věc. Když se někdy sejdeme, je to krásné. Když se nesejdeme, nedá se nic dělat.“

A tak mohu končit – opět citátem – stejně jako v rozhovoru s vozíčkářem: „Jak prosté, milý Watsone.“

6 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 13. 1. 2017 16:13