Hlavní navigace

Zdravotní nezávadnost potravin je důležitější než jejich kvalita

10. 12. 2012

Sdílet

 Autor: Isifa.cz
Zákon o potravinách čeká novela, nejvýznamnější po mnoha letech, a její podobu často komentují amatéři nebo „hlas lidu“. Mezi hlavní rizika patří mylný výklad naprosto základních pojmů.

O připravované rozsáhlé novele zákona o potravinách (110/1997 Sb.) se spotřebitel v ČR obvykle dozví, že je jejím cílem pozměnit současné kompetence orgánů bdících nad výrobou a prodejem potravin a snížit tím částečně byrokracii, a také zvýšit informovanost spotřebitele o složení prodávaných potravin. Oba ideově správné záměry mají ovšem řadu rizikových míst, a navíc je zejména ze strany ministerstva zdravotnictví spotřebitel záměrně mylně informován o roli jednotlivých složek potravinářského dozoru.

Zdravotní nezávadnost potravin se řeší dříve než v restauracích


Autor: Isifa.cz

Novela zákona o potravinách: naši zákonodárci však chtějí jít ještě dál, tedy jak je u nás zvykem nad rámec povinností EU, říká Petr Havel

Pro správné pochopení novely je proto mimo jiné třeba správně chápat a vykládat základní pojmy, jako je například zdravotní nezávadnost potravin. Za prvé je třeba připomenout, že zdravotní nezávadnost potravin je řádově důležitějším pojmem, než kvalita potravin, kterou dnes kdekdo, obvykle populisticky, řeší.

Zdravotní nezávadnost je prostě báze, kde se rozhoduje o bezpečnosti potravin a tedy možném ohrožení zdraví člověka, zatímco kvalita je nadstavbou, která rozhoduje o složení, kategoriích a cenách potravin. Vyjasnění pojmů je přitom důležité především kvůli sporům ministerstva zemědělství a zdravotnictví o dohled nad potravinami ve stravovacích zařízeních, tedy v restauracích, o které ve sporu zejména jde.

Ministerstvo zdravotnictví v tomto bodu naprosto mylně tvrdí, že v těchto zařízeních v současné době zajišťuje zdravotní nezávadnost potravin. To je ale lež. O zdravotní nezávadnosti potravin se rozhoduje daleko dříve než v restauracích – v případě masa je to v první řadě označování dobytka, následně označování masa, potvrzení o zdravotní nezávadnosti masa na jatkách, či při schvalování zpracovatelských závodů kvůli uvádění masa a výrobků z něj do oběhu, to vše prostřednictvím celé řady předpisů vycházejících z veterinárního zákona. Hygienici, o kterých ministr zdravotnictví tvrdí, že zajišťují zdravotní nezávadnost, při žádném z uvedených procesů přítomni nejsou.

Maso na talíři v restauracích, kde momentálně orgány ministerstva zdravotnictví působí, nemá prostě nic společného se zdravotní nezávadností pokrmů, ale spíše s humánní hygienou a riziky šíření nemocí v případě, že se s potravinami v restauracích nenakládá tak, jak stanovují předpisy. O tom, co všechno se pod dozorem hygieniků porušuje, by byl opravdu dlouhý článek, jedním z četných příkladů může být běžné zásobování restaurací, při kterém personál bez ohledu na teploty a roční období veze na jednom místě vedle sebe různé druhy potravin, z nichž každá by měla být transportována v jiném teplotním režimu, spolu s čisticími prostředky a dalšími předměty (potenciálními kontaminanty), které jsou k provozu restaurací třeba.

K tématu: Kolik institucí u nás vlastně kontroluje potraviny?

Univerzální odborník neexistuje

V kompetenčních sporech je také třeba správně vyložit pojem „jednotného dozoru“ nad bezpečností a kvalitou potravin. Tento pojem je totiž třeba chápat pouze institucionálně, tedy, že generální zodpovědnost bude v kompetenci jediné instituce v rámci jediného resortu. To ale v žádném případě neznamená, že do restaurací, ale ani kamkoli jinam, bude místo stávajících několik specializovaných inspektorů chodit pouze jeden univerzální.

To není a nebude v praxi možné, protože při současné úrovni poznání, které se navíc dramaticky vyvíjí, a složitosti potravinářské legislativy neexistuje člověk, který by byl zároveň odborníkem na veterinární problémy, zároveň znal vše potřebné ve fytosanitární oblasti (kontrola rostlinolékařských pravidel), zároveň byl odborníkem přes hygienu a k tomu všemu měl ještě detailní znalosti právnické, třeba kvůli označování potravin.

Čtěte dále: Interspar chybně značí ceny. Je to buď šlendrián, nebo úmysl

I kdyby se tedy úplně všechny dozorové orgány sloučily do jediné instituce, stejně budou nadále na kontroly chodit jednotliví specialisté v podstatě v té samé struktuře, jako chodí nyní. Rozdíl by byl jen v tom, že zatímco při koordinovaném dozoru nad bezpečností a kvalitou potravin mohou všichni specialisté přijít třeba v jeden den, aby podnikatele co nejméně časově zatěžovali prováděním kontrol, v současném systému si chodí každý, kdy a jak chce, a ještě to občas pro jistotu zopakuje, aby mohl statisticky vykázat aktivní přístup.

Při chybném uchopení roste zmatek, byrokracie i ceny

Ještě daleko složitější problematika, než jsou kompetenční spory a pochopení, co by mělo být skutečným cílem a jak to bude v praxi fungovat, jsou teze o zvýšení informovanosti spotřebitele a jeho osvěta. Obecně lze samozřejmě souhlasit s nárůstem dostupnosti údajů, které mají spotřebiteli usnadnit identifikaci potravin a rozhodování o tom, jakou si nakoupí, třeba na základě informací o jejím složení.

Pokud se ale tato problematika nesprávně uchopí, bude téměř jistě výsledkem ještě větší zmatek v hlavách spotřebitelů, než je nyní, nárůst byrokracie, nutnost přijímat doprovodná legislativní opatření postihující různé výjimky, administrativní zdražení potravin a snížení konkurenceschopnosti jak tuzemských výrobců, tak tuzemských prodejců tohoto zboží. Stávající návrh novely přitom část z takových rizik představuje.

K tématu: Bude s novým zákonem o potravinách spotřebiteli lépe?

Je třeba vědět, že zvýšení povinně uváděných údajů na obalech potravin prosadila EU, a ČR tak musí toto rozhodnutí aplikovat do svých zákonů. To byl ostatně první základní vnější impulz k potřebě novely zákona o potravinách. To v praxi znamená, že se doposud uváděné povinné spektrum informací na obalech potravin tak či tak zvýší.

Naši zákonodárci však chtějí jít ještě dál, tedy jak je u nás zvykem nad rámec povinností EU, a uzákonit rozšíření spektra informací o další prvky, a navíc vztáhnout celou tuto oblast na potraviny nebalené, o kterých spotřebitel často dostatek údajů opravdu nemá. Zdánlivě správná myšlenka ale představuje řadu pojmologických i ryze praktických pastí, které by bylo v praxi možné naplnit jen za cenu zvýšených nákladů (a tedy zvýšení cen potravin), a navíc mohou vést k zavádějícím sdělením.

Jedním z řady příkladů je třeba uvádění pojmu „čerstvé“ jakožto vlastnosti evokující vyšší kvalitu nakupovaných potravin. Nejen na příkladu hovězího či třeba vepřového masa lze ale dokladovat, že vyšší kvalitu má naopak výrobek nějakou dobu zrající, tedy ne „čerstvý“. Neplatí to ale jen pro maso, ale obecně pro jakékoli zrající výrobky, třeba sýry.

Neřešitelnou pastí může být také uvádění země původu u vícesložkových potravin, třeba uzenin. Pokud jde přitom o maso jako takové, tak problém není a bylo by skutečně žádoucí, aby spotřebitel věděl, odkud surovina k pokrmům pochází. Ani to ale není bez problémů. Mnohé české vepřové je vyrobeno ze selat dovezených z Dánska či jiné země, přičemž tato selata se v ČR vykrmí a porazí. Jenže – při označování země původu se má za to, že příslušné hospodářské zvíře se v dotčené zemi narodilo, bylo v ní vykrmeno i poraženo. Což ovšem u zhruba 30 procent českého vepřového neplatí. V případě vícesložkových uzenin, kdy jednotlivé části pocházejí z různých zemí, ale nastává fatální problém. Kdyby se přitom struktura dovozových zemí neměnila, dalo by se i takové, poněkud komplikovanější označování (může jít totiž třeba o pět různých zemí EU včetně komponentů z ČR) ještě zvládnout.

V praxi se ale třeba i v průběhu jednoho měsíce struktura zemí, z nichž se nějaká část k výrobě uzenin dováží mění, podle toho, jaká je nabídka na trhu a jaké jsou v různých zemích aktuální ceny. Výsledkem by tak mohlo být, že jakákoli šarže stejného výrobku by měla zcela jiné označení země nebo zemí původu. To by spotřebitele nepochybně velmi mátlo, nehledě na potřebu neustále měnit a aktualizovat etikety na obalech potravin a s tím spojené náklady.

Čtěte dále: Nejčastější prohřešek jsou prošlé potraviny

Je tedy zřejmé, že opravdu vyvážené a funkční výsledné znění novely zákona o potravinách bude velkým oříškem. Bylo by proto velmi žádoucí se v procesu přijímání vyvarovat nekompetentních politických prohlášení, sázek na hlas lidu nebo komentářů neodborných amatérů. Všechna tato rizika bohužel, jak je již ostatně vidět i dnes, reálně hrozí.

Vzhledem k tomu, že různých legislativních pastí, do kterých by mohla novela sklouznout, je celá řada, k tématu se ještě vrátíme.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Agrární analytik, novinář na volné noze se zaměřením na zemědělství, potravinářství a životní prostředí.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).