Závislost na druhých je srovnatelná s alkoholismem

Autor: Isifa.cz

Závislým na některé osobě nebo osobách se může stát kdokoliv. Stačí onemocnění, ztráta postavení, nevěra, rozvod. Zlom z nezávislosti k pravému opaku může nastat z minuty na minutu.

Před časem jsem zde psal o rádoby výchovných, nadměrných požadavcích (Jsi úplný blbec, nebo co? Věty, které škodí zdraví). Ty mají vzhledem k psychosomatickým negativním souvislostem na svědomí víc životů než první světová válka. Výčet nebyl úplný. Podobná náročná a vlastně nesplnitelná přesvědčení existují coby základ chování celých skupin osob. Jejich společným jmenovatelem je závislost na druhých. Ta může být co do intenzity srovnatelná se závislostí na drogách. 

Závislým na jiném se může stát i suverén

Závislým na některé osobě nebo osobách se může stát kdokoliv. Stav se nemusí vyhnout ani lidem vystupujícím dlouhodobě suverénně, dominantně, zcela „nad věcí“. Stačí onemocnění, ztráta postavení, nevěra protějšku, návrh na rozvod, jež nečekali. Zlom z nezávislosti k pravému opaku může nastat z minuty na minutu.

Rysy osobnosti člověka závislého na druhém ilustruje výzkum osobnosti dospělých dětí alkoholiků. Jde o osoby, jež samy v dospělosti neztratily kontrolu v pití. Závislost ale poznali zprostředkovaně vnímáním a dopadem chování rodičů na život celé rodiny. V USA jejich specifiku popsala J. G. Woititzová. Být dítětem alkoholika nebo alkoholičky hodnotí jako určitou formu diagnózy. Za její typický rys považuje nejistotu, jaké chování je vlastně normální. Doma, respektive v dětství, se dotyční setkávali s extrémy. Dlouhodobý klid a stabilní soužití nezažili.

Nejistota vede ke křečovitosti, k přehrávání sociálních rolí. Typická je snaha lhát, nebo se alespoň snažit vypadat lepší, než jsem. A to i tam, kde by bylo možno říci pravdu. Tito lidé jsou sami na sebe velmi přísní, mají sklon se „preventivně“ trestat. V podstatě se považují za slabé a jen s obtížemi odolávající nespravedlnostem světa. Obtížně navazují důvěrné vztahy. Přitom jsou na nich zvýšeně citově vázáni. Velmi těžko se smiřují s nejistotou i se změnami, byť je ani nemohou ovlivnit. Touží po pochvale, ocenění, uznání. Dlouhodobé neuspokojení této potřeby je vede k opakovanému „prověřování“ toho, zda je druzí přijímají dostatečně vřele. Určitou nespokojenost notně sycenou úzkostí pak zvládají negativismem nebo jinými víceméně agresivními projevy. Reagují extrémně – buď velmi zodpovědně a úzkostlivě korektně, nebo velmi nezodpovědně. 

Chtějí být a bývají loajální, pokud nejsou dotyčným odmítáni. Mohou ovšem zareagovat i zbrkle – třeba proti zájmům svým a svého chráněnce. Chtějí ve vztahu vědět, na čem jsou a ověřují si to. Typické pro ně jsou „zkoušky“ typu: „Když udělám to a to, zachovám se tak a tak, budeš mě mít ještě rád?“ Podobně někdy zkoušejí míru tolerance zaměstnavatele. Touží po tom nebýt na chaos okolního světa sami. Příliš ale nevěří, že si dokáží najít patřičného parťáka. Postoj k alkoholu bývá též extrémní. Najdou se zde nezřízení pijáci, ale i zcela opačné typy, pro něž je abstinence nade vše a striktně ji také po členech své rodiny vyžadují.

Závislý člověk sám sebe drtí příkazy

Psychika závislých osob – což samozřejmě nemusí být jen děti alkoholiků – je drcena příkazy, jež dotyčnému mají zajistit přijetí kýženou osobou. Každý z nich má potenciál dotyčného zneurotizovat. Bývají to zvnitřněné zásady:

Postoje člověka závislého na jiné osobě

  • Musím dělat dobrý dojem: Snaha zaujmout, učinit dobrý dojem, mnohdy vypadat lepší než jsem je vyčerpávající. Vede k psychickému napětí. Postižený se nechová spontánně a uvolněně. Podstatný problém je v nepřímé úměře – čím více se snažím, tím dlouhodobě dosahuji nižšího efektu. I největší duchové světa se občas ztrapní. Ti, kdož se ztrapnění nejvíc bojí, se ztrapňují opakovaně. I náhodnou shodu okolností vnímají jako těžké a osudové trauma. Na své neúspěchy mají mimořádně dobrou paměť.
  • Všichni mě musí mít rádi: Ve skutečnosti nemusí, neb není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Rozložení sympatií mívá charakter Gaussovy křivky. Nejvíce budíme sympatií řekněme „středových“, tj. bez mimořádně silných emocí. Velmi výrazně kladné city, ale i to, že nás někdo nesnáší, jsou zastoupeny zhruba stejně a ojediněle.
  • Musím být v životě šťastný a v pohodě: To by samozřejmě bylo krásné, leč okamžiky životního štěstí jsou vrtkavé a pocit pohody, toť „muška zlatá“. Trvale v životní pohodě bývají mnohdy jedinci kulantně řečeno – „méně nadaní“. Mnohé klasické prameny odkazují k pojetí života jako „slzavému údolí“. I to je jen jeden úhel pohledu. Nicméně platí, že život není peříčko.
  • Musím být přinejmenším psychicky po všech stránkách fit. To znamená nezbytnost vyhýbat se stresu, úzkosti nebo napětí. Rozumné je vnímat stres jako dvojí, co do vlivu na lidskou psychiku značně odlišnou záležitost. Pozitivní eustres je spojený s atraktivními zážitky s novými dojmy, zvyšuje aktivitu a je prospěšný doprovod práce nebo zábavy. Distres je nepříjemným opakem onoho předchozího sice náročného, ale inspirujícího stavu. Snižuje životní spokojenost i výkon. V jeho důsledku se objeví různé tělesné i psychosomatické obtíže. Většina stresu dopadajícího na naše hlavy má charakter eustresu.
  • Život ke mně musí být konečně spravedlivý. To samozřejmě nemusí. Jedním z důkazů tohoto jen zdánlivě cynického konstatování je počet osob, jež v dějinách lidstva nezaslouženě a velmi špatně skončily. A naopak těch, kdož si úspěch ani uznání nezasloužili, byť se jim ho dostávalo vrchovatě. Statisticky vzato lze místo spravedlnosti předpokládat spíše opak. Byť je zde i dobrá zpráva – život je dlouhý. V určitém časovém úseku může kompenzovat nespravedlnosti, jež se přihodily v jiné době.

Společným jmenovatelem těchto názorů je naivní perfekcionismus. Vše musí být takové, jaké to má být, a pokud možno nikdy jinak. Jen díky dokonalosti v mém chování i ve všem okolo se mohu vyhnout problémům. Samozřejmě je to jen přesvědčení a zbožné přání.

Jak proti závislosti?

Jednu z možných cest k nápravě nabízí „pět cest růstu“ popsaných rodinnou terapeutkou Virginií Satirovou. Jsou to přání a především cíle, k nimž lze směřovat. Využít je k inspiraci svého chování může každý.

Pět cest růstu

  1.  Jsem schopen vidět a slyšet, co je zde, místo toho, co by mohlo nebo mělo být.
  2.  Jsem schopen cítit, co je zde, místo toho, co by zde mohlo nebo mělo být.
  3. Umím si říci o to, co chci – ne manévrem, ale tak, aby mé nitro a projev bylo v souhlasu.
  4. Jsem schopen riskovat krok dopředu, místo abych se snažil vždycky a za každou cenu být v bezpečí.
  5. Jsem schopen otevřeně vyjádřit, co vidím, slyším, cítím a potřebuji pro sebe a pro druhé.

Když tohle dokážu, s vysokou pravděpodobností si udržím duševní zdraví.