Zase na poslední chvíli

FEJETON – Taky podáváte daňové přiznání až teď? Taky nadáváte, že jsou všude hrozně dlouhé fronty? Můžete si za to sami. Proč všechno děláme za pět minut dvanáct?

Je to každoroční kolorit: všichni daňoví poplatníci, kteří nepatří mezi ty šťastné a musí svá daňová přiznání podávat sami, se probouzejí ze sladkého spánku. Začínají dávat dohromady podklady, obvolávají známé a kamarády „vyplňování dotazníků způsobilejší“, volají na úřady, tisknou formuláře… A nadávají. „Proč mám stát takovou frontu?“, „Vůbec se se mnou nechtěli bavit!“, „Půl hodiny na info lince poslouchám ‚Nezavěšujte, jste v pořadí‛!“

fronta

Prostě – je to bordel. To tedy je, ale čí? A proč si tohle sami děláme? Víme přece všichni, že 31. března je poslední možnost podat daně; i když – znám zoufalce, kteří 31. navečer kapitulují a zadají zpracování daňovému poradci, čímž termín posunou a zodpovědnost přesunou.

Stejně tak všichni víme, že 24. prosince jsou Vánoce, že dovolenou máme od patnáctého, že přijímačky na vysokou jsou … Přesto je řada z nás nepříjemně překvapená, když se na Štědrý den dopoledne v rohu ohrady smutně krčí poslední opelichaný smrček se třemi větvičkami. Tři dny před odletem zjišťujeme, že pas máme pěkný, takový zelený, ale dva roky neplatný. Zkoušíme, v jakém časovém rekordu se dá podrobně nastudovat bichle o 450 stranách, obvykle cizojazyčná.

Pak vynervovaně bušíme na dveře a úřednická okýnka, dožadujeme se okamžitého vyřízení; zpoza přepážek se ozývá nevzrušené: „Klid, času dost, vážení!“

Čtěte téma: Stres a Vánoce, to jde dohromady

Proč jsou svátky klidu tak psychicky náročné?

„To“, strašlivé jak z Kingova hororu

Proč to děláme, tedy neděláme? Nevím. Možná je to lenost, možná přirozená nechuť pustit se do něčeho, co nás nebaví, obtěžuje. Odkládáme a odkládáme, vymýšlíme sami pro sebe důvody a výmluvy a hledáme zástupný program. „Raději stokrát zavřu a otevřu Facebook, než abych se začal/a učit“, pojmenovala se jedna skupina na sociální síti. Takže tak nějak.

Možná je to nezodpovědnost, raději na „to“ nemyslíme, starosti a povinnosti vytěsníme. Však ono „to“ neuteče. To sice ne, budeme to totiž my, kdo se bude muset dát do běhu.

Věčně před sebou hrneme nějaké nevyřízené resty; něco, co bychom měli, ale nechce se nám, nejde to. A pak už je toho moc, pak už je pozdě, pak už je to vlastně jedno.

V koberci

Představuji si „to“ jako koberec, který mě roluje a nutí do spěchu. Někdy mám chuť prostě vzít nůžky a nějaký ten metr přede mnou vystřihnout. A zahodit. Páni, a přede mnou by neležel hnusný vzoreček: „Tohle jsi měla udělat včera!“, ale krásný ornament: „Tohle stačí vyřídit až za týden.“

Čili bych si mohla hodit nohy na stůl, na pár dnů, možná na ten týden. A sakra, co by tam bylo pak? „Udělej okamžitě!“ Šup s tím pod koberec.

Čtěte téma: Poznáte blížící se infarkt?

Jeden z faktorů, který napomáhá k vzniku tohoto onemocnění, je stres…

Riziko „tlakové“ metody

Někdo tvrdí, že nejlepší výsledky podává pod tlakem. Leda tak mošt, mně tedy podobný lis nevyhovuje. Američtí psychologové se rozhodli tohle tvrzení ověřit a porovnávali práce několika stovek studentů. Ti, kteří odevzdávali vše včas, měli lepší výsledky než vyznavači „presu na poslední chvíli“.

Anketa

Patříte mezi zastánce hesla: Pod tlakem podávám nejlepší výkony?

A pozor – z průzkumu na stejné téma vyplynulo zjištění, že lidé, kteří pozdě odevzdávají daňové přiznání, ve výpočtech často ošidí sami sebe!

Správný fejeton by měl končit nějakou pointou, nejlépe kruhem se vracející k začátku. Hodilo by se tedy napsat, že právě vyrážím na finančák. Není tomu tak. Nebo že tam půjdu až zítra. Ani to není pravda. Moje vyplněné formuláře už týden v míru a pokoji (doufám) spočívají v jednom z úřednických šuplíků, moje data jsou zanesena, vyhodnocena, ortel vyřčen.

Jenže – kdy myslíte, že píšu tenhle fejeton?

Měšec:cz: Vše o daních

Ilustrační foto: agentura SXC