Žárlivost: Nemoc, jež může mít smrtelné konce

Autor: Isifa.cz

Mezi normální a chorobnou žárlivostí je zásadní rozdíl. Othellův syndrom, patologická žárlivost vzniká bez podnětu, žárlivec žárlí prokazatelně na něco, co se nestalo.

Když se řekne žárlivost v partnerském vztahu, pak může jít o nedorozumění, drobnou koketerii, milostnou hru, již si užívají oba. O tyhle hrátky nejde. Zaměřím se na výraznou vnitřní zranitelnost a vztahovačnost, jež je mj. důsledkem hormonálních bouří souvisejících s prožitkem citového vztahu.


Autor: Isifa.cz

Žárlivec pátrá po tom, co již vypátral, vyčítá tisíckrát vyčtené, špehuje znovu a znovu

Příčinou je údajně nízké množství určité chemické látky hormonálního původu v krvi. Jde o látku, která v mozku kontroluje emočně podbarvené pocity, např. prožitky bolesti, radosti či deprese, jakož i úzkostného neklidu.

Žárlivost je nutno hodnotit v souvislostech. Chování a oblečení zcela přijatelné v našich podmínkách je nepřijatelné v arabském světě. To je jasné. Jenže rozdíl mezi dejme tomu Prahou a jihočeskou vesničkou může být také ohromný.

Ve třicátých letech minulého století psala slavná antropoložka Margaret Meadová o žárlivosti coby důsledku sociální nerovnosti. Domnívala se, že žárlivost vymizí tam, kde se nevyskytnou skupiny lidí lišící se sociálně, nábožensky, rasově… Ale kdeže.

Za žárlivostí mohou být i skryté homosexuální sklony

Následující text není vypsán z atlasu duševních chorob. Jde o psychické problémy doprovázející a zpětně vyvolávající žárlení. Namátkou pocity nedostačivosti a méněcennosti, rivalita, potlačené a nepřiznané přání své vlastní nevěry, přesun viny za své problémy na partnera, skryté, částečné homosexuální sklony, nevědomé přání zbavit se objektu lásky transformované do podezíravosti nebo obav, vztahovačnost a podezíravost, nízká sebeúcta, sociální dědičnost spojená s převzetím chování rodiče stejného pohlaví, hysterické rysy, na chorobném základě vzniklé chorobné úsudky a přesvědčení, jež nelze racionálními nebo jinými praktickými důkazy vyvrátit… tj. bludy. Osobnostní změny související s drogovými závislostmi či jiným duševním onemocněním, nekázeň…

Jde o žárlivost, respektive její příčiny uváděné různými autory. Impulsy se mohou různě proplétat, doplňovat a vzájemně ovlivňovat.

Příčiny a průvodní jevy žárlivosti

  • pocity nedostačivosti a méněcennosti
  • rivalita
  • potlačené a nepřiznané přání své vlastní nevěry
  • přesun viny za své problémy na partnera
  • skryté, částečné homosexuální sklony
  • nevědomé přání zbavit se objektu lásky
  • vztahovačnost a podezíravost
  • nízká sebeúcta
  • sociální dědičnost spojená s převzetím chování rodiče stejného pohlaví
  • hysterické rysy
  • chorobné úsudky
  • osobnostní změny související s drogovými závislostmi či jiným duševním onemocněním

„V klidu si to vyříkejte“ aneb nejhorší rady při žárlivosti

Vyhněte se „radám od ježibaby“, byť by byly míněny a působily sebelépe. Např. následující „zlatá slova“: „Pokud ve vztahu trpíte žárlivostí, nesnažte se vyléčit pouze následky. Snažte se nejprve najít, proč vlastně žárlíte. Pokud naleznete kořen žárlivosti, můžete jej vytrhnout a jednou provždy se žárlivostí skončit… V klidu si s partnerem sedněte a řekněte mu všechny své pocity a obavy. Měl by vás pochopit a uvědomit si, jaký vztah je pro něj důležitý. Také by vám měl vysvětlit své pocity a důvody, proč takto jedná. Dohodněte se na pravidlech komunikace a ty dodržujte. “

Proč je výše uvedená rada jednou z nejhorších v poradenství?

  • Žárlivec nebývá ochotný hledat příčiny žárlení u sebe sama. Chce výhradně zdokumentovat oprávněnost svého chování vyplývající z pochybení druhého.
  • Kořeny žárlivosti bývají mnohdy dědičné přinejmenším sociálně. Ty nelze změnit vyříkáním si.
  • Se žárlivcem si nelze „v klidu sednout“. Samozřejmě to bude požadovat a nutit vás k tomu. Během krátké chvilky začne vyčítat, vyslýchat, kontrolovat atd.
  • Vysvětlit všechny pocity a důvody jednání je úkol pro psychoanalytika po desítkách sezení s pacientem. Rozhodně to nezvládne člověk v konfliktu s výrazným emočním podbarvením.
  • Dohodnout se na pravidlech komunikace samozřejmě jde. Dohoda ovšem ani v nejmenším nezaručuje to, že bude respektována. Typické pro dohody se žárlivcem je, že nejsou z jeho strany respektovány.

Othellův syndrom

Patologická žárlivost vzniká samovolně – buď zcela bez podnětu, nebo po minimálním podnětu. Je neodklonitelná – potvrzuje sama sebe. Čas nehraje roli. Podobně jako pacient nemůže sebepozorováním odlišit zhoubnost či nezhoubnost nádoru, tak také žárlivec není schopen přiměřené diferenciální diagnózy. Objevuje se:

Žárlivost na základě bludu, bezvýhradně patologická: je doprovázena bludem nevěry protějšku. Je to žárlivost nesmyslná. Žárlivec žárlí prokazatelně na něco, co se nestalo. Sám si to vymyslí a zřejmě to i sám sobě opakuje. O opakovaném věří přinejmenším, že by to tak s vysokou pravděpodobností mohlo být. Popis vlastního bludu si sám upraví tak, že kromě nepravděpodobných základů v něm nejsou zcela neuvěřitelná fakta. Za určitých okolností by se to mohlo stát. To, že okolnosti nenastaly, je pro žárlivce vedlejší.

Chorobná žárlivost je obrazem neschopnosti vyrovnat se s nejistotou o věrnosti partnera. Pokud je i uváděná příčina žárlivosti, je buď vymyšlena na základě nepřímých důkazů, nebo přinejmenším nadsazena. Postiženého děsí právě ona nejistota – co když se tak stane. Dotyčný často klade otázku, zda lze protějšku věřit, nebo naopak je nutné nevěřit.

Oba tyto typy žárlivosti naplňují psychiatrické diagnostické kategorie jako např. „patologická žárlivost“, žárlivostně-paranoidní syndrom, Othellův emulgační syndrom atd.

Zradilas mě. Před dvaceti lety

Do jisté míry protipólem předchozího je žárlivost podmíněná reálně, ale přesto nepřiměřená. Zde k nevěře protějšku prokazatelně došlo. Žárlivci se zhroutil svět natolik, že i po létech považuje tuto událost za tragédii prvního řádu. Neustále se k ní vrací, a to i v situaci, kdy je zjevné, že opakování nevěry je buď nemožné, nebo alespoň nepravděpodobné. Žárlivec absolutizuje tvrzení „nevěra je jev možný“ a neustále kontroluje, zda k ní nedošlo „jako tenkrát…“

Variantou pro označení trvalých prožitků chorobné žárlivosti je apistiosis: Termín pochází z latiny, kde značí apistia zradu, nevěru. Zde jde o neschopnost vyrovnat se s tímto jevem v intimní sféře. Postižený ví, že nejedná rozumně, ba dokonce ani normálně, ale nemůže si pomoci. Pátrá znovu a znovu po tom, co již vypátral, vyčítá tisíckrát vyčtené, špehuje znovu a znovu. Nevěra jakoby pošpinila nejen celý partnerský život, ale život vůbec. Postižený není schopen žít se svým protějškem dál, což mu dává jasně najevo. Není ale ani schopen odejít ve smyslu rozvést se. Rčení „čím hůř – tím lépe“ je zde přivedeno k dokonalosti. Někdy se zdá, jako by odhalená nevěra odstartovala jakýsi tragický proces napadající zdraví fyzické, sociální i psychické.

  • Patologická žárlivost: na základě bludu, nesmyslná, bezvýhradně patologická. Žárlivec žárlí prokazatelně na něco, co se nestalo.
  • Chorobná žárlivost: též patologická žárlivost, žárlivce děsí nejistota o věrnosti partnera. Příčina žárlivosti je buď vymyšlena nebo přinejmenším nadsazena.
  • Nepřiměřená žárlivost: je podmíněná reálně, ale přesto nepřiměřená. Žárlivec i po letech považuje nevěru za tragédii prvního řádu.
  • Apistiosis: mj. neschopnost vyrovnat se s (i domnělou) nevěrou (z latiny apistia – zrada, nevěra). Postižený ví, že nejedná rozumně, ba dokonce ani normálně, ale nemůže si pomoci.

Normální je negativní reakce probíhající způsobem, který je aktuálně i zvykem v kruzích, v nichž se pohybujeme. Pokud by podvedený muž byl Britem v 11. století, bylo by normální, kdyby cizoložné manželce uřízl nos i uši. Za uplynulých tisíc let se reaktivita i ve stresových podmínkách dosti změnila.

Vysvětlit nemorálnost a chybnost nevěry stačí jednou, maximálně dvakrát, neboť protějšek obsah naší promluvy již zná. Vzhledem ke koloritu situace lze počet přípustných opakování zvýšit třeba na pět. To ovšem za předpokladu určité časové kázně. Hodina je zde hodně. Styl „od večera do rána“ vede jak k nevyspání, tak i ke znechucení.

Jak zvládnout žárlivost?

White Kuklen vytvořili desatero shrnující (v bodech 1 až 7) jak v literatuře uváděné, tak z jejich zkušenosti vycházející (8–10) postupy zvládání tzv. normální žárlivosti. Komentář k nim z mé poradenské praxe je psán kurzivou. Pod pojmem normální rozumíme situační žárlení, jež po odstranění podnětu pomine. Kurzivou je mj. popisován stav u nemocného žárlivostí.

Co dělat?

1. Zpochybnit iracionální přesvědčení a domněnky.
Zde jde o zásadní rozdíl mezi normálním a patologickým žárlením. V prvním případě to možné je. V druhém ne. Patologický žárlivec s vámi bude diskutovat jakkoliv dlouho a s velkou chutí nebo alespoň s úsilím. Nenechá se přesvědčit. Maximum, jehož lze dosáhnout je „ano, ale…“ 

2. Zlepšit komunikační schopnosti.
Normální je o problémech hovořit občas, přesněji řečeno ve vhodný čas, na vhodném místě a s vhodnými lidmi, tj. s aktéry. Patologický žárlivec o problému hovoří či se jím zaobírá neustále. Nikdy si nemůžete být jisti tím, že toto téma nenastolí. Hovoří s kýmkoliv, samozřejmě i s dětmi. Na jejich percepci nebere na rozdíl od předchozího, tj. normálního, žádný ohled. Používá vulgárních nebo alespoň šťavnatých slov.

3. Usnadnit explicitní projednávání přijatelného a nepřijatelného chování k ostatním.
Normální je pochopit meze vyříkávání problému. Tj. přinejmenším požadavek soukromí, časového horizontu a nezbytnosti odejít do práce přiměřeně vyspaný. Normální také je pochopit, že při jednání a hledání řešení nelze druhou stranu opakovaně urážet. Patologický žárlivec střídá „bič a cukr“. Typické jsou urážky a odprošování střídající se v rychlém tempu. 

4. Vybudovat u žárlivého partnera sebeúctu.
Normální žárlící člověk pochopí, že „lépe je mít na hlavě parohy než máslo“, což je citát V. Vančury. Patologický je naopak přístup „nic než věrnost nemá smysl, neboť bez věrnosti není život, ale pouhé živoření“. Patologický žárlivec nevnímá, jak se sám svým chováním degraduje. Není mu trapné promlouvat k manželce jako opilý námořník k prostitutce nejhoršího ražení. Poté, kdy jí vysvětlí, že omylem řekl při svatbě „ano“ jí, „syfilitickému póvlu přitažlivému jako zvratky“, překvapivě klekne na kolena a dotyčnou nazývá světicí. To za předpokladu, že odpřísáhne, že s XY nic neměla. Střídá se to mnohokrát za večer.

5. Vyřešit osobní a vztahové problémy, které patří k žárlivosti.
Normální je akceptovat, že nutkavé žárlivecké úvahy, ať již oprávněné či neoprávněné, nemají smysl. Život se nemůže – má-li být spokojený – omezit na úvahu typu „věrný či nevěrný, toť otázka“. Patologický žárlivec subjektivně nevnímá jiný osobní či vztahový problém kromě žárlení. To ovšem neznamená, že jej nemá.

6. Přeformulovat význam žárlivosti a tím poskytnout příznivější a méně negativní interpretace této vášně.
Přeformulování žárlivosti jako takové je možné v obou případech. I patologický žárlivec je ochoten akceptovat např. to, že žárlivost je projevem lásky, je velmi ochoten bagatelizovat své chování v minulosti. Postižení žárlivostí jsou obvykle schopni přeznačkování přijmout za cenu, že se žárlivecké ataky již nebudou opakovat. To všem nelze zaručit
.

7. Rozvinout nové zvládající chování.
U motivovaného situačně žárlícího lze rozvinout celou řadu nových, zvládajících“ forem chování. Jako test lze použít požadavek prostorového oddělení. Doporučení zní: Když pocítíte žárlivost a zároveň budete chtít svá podezření řešit, odejděte z místnosti, kde jste společně s objektem vašeho žárlení. Běžte si zaběhat, jeďte do únavy na vyjížďku na kole, běžte uklidit sklep. Je také možno posekat dříví. To ovšem preventivně raději ve vzdálenějších prostorách, než jsou ty, kde pobývá objekt žárlení.
Situační žárlivec je obvykle schopen nejen slovně, ale i fakticky akceptovat fakt, že jedinou možnou prevencí žárliveckého konfliktu je dočasně nebýt s partnerem ve stejné místnosti. Patologický žárlivec to snad a zdaleka ne vždy akceptuje slovně, ale rozhodně to nebude realizovat. Podobnou radu pak má tendenci parodovat či dokonce skandalizovat, považovat jí za hloupou, neodbornou a situaci neřešící
.      

8. Zvýšit symetrii moci a rozhodování.
Žárlivcům vyhovuje uzavřené soužití, v němž on zaujímá rozhodovací pozici. Jejich cílem je být „stále spolu“. Nastávají absurdity, kdy nestačí, že jsou společně s protějškem např. na dovolené, na pláži. Nesnesou, aby protějšek šel sám do vody nebo naopak do vody nešel, pokud tam jdou oni sami. 

9. Zvýšit vzájemnou kontrolu nad tím, jakou rychlostí se partneři stávají závislými na sobě navzájem.
Přes všechny možné urážky, přes fyzickou agresi, výhrůžky je patologický žárlivec na svém protějšku závislý. Nedokáže si představit život bez něj, respektive bez toho, že by společně žili a on měl jednání protějšku pod kontrolou. M. Plzák doporučuje, aby každý muž v partnerském soužití měl představu o tom, že opuštěn partnerkou uchýlí se do garsoniéry vybavené oblíbenými knihami a zvukovými nosiči, kde bude vychutnávat single životní styl. Žárlivec to a priori považuje za katastrofu. Normální muž přinejmenším připustí, že podobný životní styl má něco do sebe. U žen lze s virtuální garsoniérou uspět jen občas. 

10. Specifikovat činy, které každému z partnerů signalizují, že druhý je oddaný určitému stadiu vztahu.
Jde o situace, v nichž žárlivec požaduje zakonzervování vztahu na sentimentálně romantické úrovni, přičemž jeho protějšek je schopen vztah akceptovat pouze na úrovni vzájemné adaptace
.

Namísto žárlení

Položte si jednu ruku na své tělo zhruba v oblasti plic. Druhou rukou lehce zmáčkněte nos. Zhluboka se nadechněte a řekněte přitom „náááádech“. Po té obdobně vydechněte a řekněte přitom slovo výýýdech. Opakujte několikrát.

Výše uvedeným postupem získáte čas lépe než počítáním do deseti. Máte jistotu, že k slovům nádech, výdech nejde v rámci popsané akce přidat žádná další. Ruce položené na vlastním těle neumožňují fyzický útok.

Co když to nepomůže? Běžte běhat, jezdit na kole, venčit psa, umývat okna, uklidit sklep, vše do únavy a hlavně sami.

Čtěte dále: Krize středního věku: nejhůř je v sedmačtyřiceti

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 16. 1. 2015 8:33