Zahradní restaurace a "zahrádky" - jedni je milují, druzí nenávidí

Na zahrádky u restaurací může člověk mít dva krajně odlišné názory. Může si jich nadšeně užívat a brblat, když někde zavírají už v deset večer. A zrovna tak může někde v bytě nad takovou restaurací nadávat, že zavírají až v deset. Někde přitom ještě později. Jaká jsou vlastně pravidla?

Když se v Praze řekne „jdeme na pivo na Letnou“, myslí se tím jedna z nejhezčích zahradních restaurací ve městě. Spousta lavic a stolů vysoko nad řekou ve stínu stromů, pivo jako křen, nechybí ani dětské hřiště. Letenská zahrádka je vyloženě zahradní restaurací se vším všudy, vlastně ani žádnou pevnou budovu nemá, ty tu mají jen luxusnější podniky s horším výhledem. V blízkém okolí nejsou ani žádné domy, nikdo nikoho neruší. Jak je to ale se zahrádkami u restaurací v zabydlených částech?

Autor: Isifa.cz

Letní zahrádky využívají teplého počasí, ve městě ale obvykle musí zavřít v deset večer

Kouřit, či nekouřit?

Osobně zahrádky miluju a třeba kouř z cigaret spolusedících mi zde přijde mnohem snesitelnější než v uzavřené knajpě, kde před ním není úniku, a proto v tom případě volím raději nekuřácké podniky. Poslední dobou se však objevuje zajímavý fenomén, přibývá podniků, které vevnitř kouření zakazují úplně nebo alespoň v části restaurace a naopak ho povolují venku na zahrádce jako třeba v novém přerovském podniku Katovna. „Chtěli bychom, aby restaurace byla co nejvíc nekuřácká, ale na zahrádce lidi omezovat nechceme,“ nechala se slyšet spolumajitelka restaurace Alice Pešková s tím, že na zahrádce nicméně nebudou popelníky. Zřejmě aby lidi ke kouření ani venku příliš neponoukali.

Pro srovnání, v Irsku, které jako jedna z prvních evropských zemí přišlo s naprostým zákazem kouření v restauracích, se tato stopka vztahuje i na zahrádky nebo vyhřívané přístřešky.

Kouř ze zahrádek může navíc obtěžovat nejen ostatní hosty, ale také lidi žijící v bytech nad restaurací, podobně jako hluk stoupající vzhůru. Lidé se s prosbou o nápravu mohou ze všeho nejdříve obrátit přímo na personál nebo majitele hospody, pokud to nepomůže, mohou si stěžovat na živnostenském úřadě.

Na stížnost neexistuje žádný předem daný formulář, ale musíte do ní podrobně popsat, co přesně vám vadí včetně toho, jak dlouho do noci se například na zahrádce hlučí. Živnostenský úřad může podniku nařídit zkrácení provozní doby a v nejzazším případě i zakázat provozování činnosti. Nečekejte však, že za týden se vše vyřeší, tahle změna může trvat měsíce. Při extrémní dlouhotrvající hlukové zátěži si lze stěžovat i na hygienické stanici, ale to asi přece jen nebude případ zahrádek.

Do deseti, či do půlnoci?

Některá města se podobným problémům snaží sama předcházet tím, že pevně stanoví zavíračku, typické je to právě pro zahrádky. Pardubice takhle před časem určily hodinu, kdy musí lidé ze zahrádek zmizet, na desátou hodinu večerní, ale po čase ji posunuly na benevolentní půlnoc, byť ne pro všechny restaurace. „Každá předzahrádka se bude řešit individuálně. Městské obvody mohou někde provoz omezit třeba jen do 22 hodin,“ řekl pro Deník ředitel pardubické městské policie Petr Kvaš.

Město navíc zároveň zpřísnilo pravidla pro to, jak se lidé sedící venku u stolů musí po dvaadvacáté večerní chovat – mluvit mohou jen potichu, hlučná zábava není možná, platí noční klid a na ten dohlížejí hlídky městské policie. Lidé zejména v centru města si v minulosti stěžovali na rušení nočního klidu, teď však stížností ubylo.

Důvod, proč Pardubice zmírnily pravidla pro zavírání restaurací, jsou sympatické – vedení města vyšlo z toho, že zejména Pernštýnské náměstí v centru je oblíbeným místem pro posezení a že takový noční život k větším městům patří. Navíc, nebýt tu zahrádky, je dost pravděpodobné, že by tu stejně posedávaly skupinky lidí popíjejících alkohol, a to už zcela neorganizovaně. Město proto popíjení alkoholu na volných prostranstvích pro jistotu zakázalo. Dohlédnout na zahrádky je tak nakonec jednodušší.

Mimochodem, pokud má nějaká zahrádka do deseti a číšník vám už od půl desáté vyhrožuje posledním pivem a zaplacením, nemějte mu to za zlé. Nečiní tak proto, že už chce jít domů, ale dvaadvacátá hodina by zároveň měla být dobou, kdy již bude zahrádka prázdná. Někde proto rovněž před desátou uklízejí i venkovní nábytek, aby odchod hostů urychlili a zároveň s ním už později nedělali rámus. Proto od hostů není moc fér, pokud si po téhle hodině koupí pivo uvnitř a pak s ním jdou ven, porušují tím předpisy. Pokud takového člověka zahlédne strážník, nemusí mu dát pokutu, ale může na obec nahlásit, že hospoda hostům nalévá ven i po zavíračce. Výsledek? Kdyby se z toho stalo pravidlo, vaše oblíbená restaurace už příští rok nemusí na zahrádku dostat povolení.

Povolit, či nepovolit?

Zřídit u svého podniku zahrádku může každý, kdo o to požádá u místního úřadu – pokud to obnáší například zábor veřejného chodníku či části náměstí – a uspěje, což není vůbec samozřejmé. Za pronajaté místo pak odvádí městu poplatky. Většinu zahrádek tvoří jen stoly a židle, případně slunečníky, které lze rychle sklidit, někde je však zahrádka například na speciálním pódiu či částečně zastřešená, v takovém případě musí majitel mít i souhlas stavebního úřadu.

Pravidla pro zábor chodníků na dočasné zahrádky jsou poněkud vágní, podobným procesem procházejí žadatelé o zahrádky stejně jako ti, kdo chtějí na veřejném prostranství zahájit třeba stánkový prodej nebo pořádat nějakou demonstraci. Může se také stát, že na stejném místě jedna restaurace uspěje a druhá nikoliv. Narazila jsem například na nespokojeného majitele restaurace ve Zlíně, který si stěžoval na to, že jemu úřad zahrádku do vnitrobloku nepovolil, zatímco o deset metrů dále druhou ano – jenže město už dále nechtělo zvyšovat hluk v uzavřeném dvoře v areálu městských domů. Zda za tím byly i větší sympatie k jednomu podniku než k druhému? Těžko říct. Na druhou stranu, úřady moc nezkoumají, zda je zahrádka například na příliš hlučné nebo špinavé křižovatce.

A co když si zahradní restauraci začne budovat majitel domu ve vnitrobloku na pozemku, který mu rovněž patří nebo který má i s domem dlouhodobě pronajatý od města? Pokud jde vyloženě o přístavbu, musí získat stavební povolení nebo musí stavbu ohlásit a stavební úřad bude vyžadovat i souhlas sousedů – pokud však stavba splní všechny zákonem dané podmínky, těžko se můžete postavit proti. Pokud půjde jen o posezení na stávajícím prostoru, můžete si stěžovat v případě, že vás bude obtěžovat kouř či hluk ze zahrádky.

Jíst, či nejíst?

Už jste se s tím určitě také setkali. Sedíte u venkovního hospodského stolu, číšník nejde a vy si až po pěti minutách všimnete, že „na zahrádce neobsluhujeme“. Někde nosí pití, ale jídlo už ne. Karel Valenta, který provozuje hospodu v menším městě ve středních Čechách, má pro to, proč nenosí jídlo ven, jednoduché vysvětlení. „Nestíháme, nemám tolik lidí na place a hlavně, nemáme tak výkonnou kuchyň, takže kapacitně zvládneme připravit obědy či večeře jen pro lidi uvnitř, takže venku se podávají jen nápoje, včetně alkoholických,“ vysvětluje Karel Valenta. Připouští také, že už jim z venku pár lidí odešlo bez placení – z hospody je tam totiž špatně vidět. Takže, kdo si chce dát třeba pivo venku, musí si tohle nebo jakékoliv jiné pití sám objednat a rovnou zaplatit u pípy.

A někde to dotáhli ještě dál, zatímco uvnitř restaurace nalévají lidem do skla, venku jedině do plastových kelímků, zřejmě kvůli tomu, aby se jim sklo neztrácelo. Proti zákonu to určitě není.

Máte také nějakou oblíbenou zahrádku? A kde vám naopak chybí? Na čerstvém vzduchu lépe chutná i tráví. Navíc tu nenastydnete od přehnaně chladící klimatizace jako v některých restauracích, kde je v parním létě až o dvacet stupňů méně než venku. A víte, že to, co možná vidíte jako minus, je vlastně pozitivum? Pokud vás totiž ze zahrádky pošlou domů už v deset či v jedenáct, neopijete se tolik jako v hospodě, kde na zavíračku tolik nehledí (no, pokud se tedy nepřesunete dovnitř).