Zabijačky: Pláč na špatném prasečím hrobě

Je to tedy pár dnů, a předtím několik týdnů a předtím několik měsíců… tu naši, tradiční, českou zabijačku nám zlá Evropská unie, případně zlí úředníci chtějí brát opakovaně, alespoň se to opakovaně tvrdívá.

Pravda je taková, že se v tomto směru nic nemění, respektive – mění, a to ve prospěch domácích zabijaček.

Legislativa o zabijačkách: Co se říká, že zákon říká

„Konec veřejných zabijaček, nařídil zákon“, „Od nového roku zákon povoluje jenom domácí porážku. Veřejné zabijačky jsou zakázány!“ Pokud jste z podobných výroků v médiích získali dojem, že se od nového roku zakazuje něco, co předtím bylo povoleno, byli jste uvedeni v rozšířený zabijačkový omyl.

„Veterinární legislativa zabijačky umožňuje, ale má to svá pravidla. Ta jsou prakticky léta stále stejná,“ uvedl již začátkem roku 2010, během jedné z předchozích vln zabijačkové paniky, mluvčí Státní veterinární správy ČR (SVS) Josef Duben.

Na konci téhož roku opět připomíná: „Je třeba říci, že domácí zabíjačky nejsou nikterak ohroženy. Před časem se totiž spekulovalo, ale opravdu jen spekulovalo, a to kvůli zřejmému nedorozumění, o tom, že zde dojde k nějaké „evropské“ legislativní změně, která by se mohla dotknout i ČR. Není tomu tak.“ Všechno marné, nedorozumění pokračuje…

„Zdá se, že přestože absolutní většina lidí chápe, že domácí zabíjačka se jmenuje domácí, protože probíhá doma, „na dvoře“ a dobroty z ní pocházející jsou určeny pro požití v domácnosti, vždy se najde „někdo“, kdo začne volat, proč že se nesmí pořádat „tradiční“ obecní zabíjačky,“ vysvětluje po sté mluvčí SVS zkraje tohoto roku, poté, co od 1. ledna nabyla účinnosti novela veterinárního zákona.

Přestože tuším, že mu téma zabijaček už musí notně lézt na nervy, nechám si raději posvětit následující:

„Takže nic se opravdu nemění, domácí porážky stále fungují bez omezení… s tím, že jsou pro domácí spotřebu. Nové je jen to, že jsme vyšli vstříc požadavku těch zemědělců, kteří si chtějí doma zabít vykrmenou jalovici či býka, takže nemusejí na jatka,“ říká Josef Duben. Nic, co by se dotklo milovníka jelítek a jitrnic, který si je chce koupit třeba na trhu. „To, že jsou produkty z domácí porážky určené pro použití v domácnosti, říkají veterinární předpisy minimálně od roku 1961, v novelách dalších i v roce 1987 a posléze i ve veterinárním zákoně ČR,“ dodává mluvčí.

Zabijačka není podívaná. A nikdy nebyla

„Tak nám zakázali zabijačky!“ vyděsili nesmyslem hlásaným v hlavních televizních zprávách i mého muže, natěšeného na jitrnici z farmářského trhu. Koupí si ji ještě? Jistěže koupí, stejně jako dosud. Přesnější označení takové „zabijačky“ by asi bylo „prodej zabijačkových specialit“. Prostě prase se tu veřejně nezabíjí.

„Na Farmářských tržištích Jiřák, Náplavka nebo Kubáň se zvířata nezabíjela, ani jsme nepovažovali za vhodné tam maso a zvíře „zpracovávat“ na místě,“ popisuje Šárka Sedláčková z o.s. Archetyp, které trhy pořádá (www.farmarske­trziste.cz). „Jednak to není hygienické, jednak tady už nejde o tu pravou sousedskou událost v tradičním smyslu.“ Farmářské tržiště by podle ní mělo fungovat jen jako distribuce už hotových, kvalitních řeznických „majstrštyků“ typických pro českou zabijačku. „Jako místo pro lidi, kteří u pravé zabijačky nemohou nebo nechtějí být, ale rádi ochutnají výsledek.“

A co ony oplakávané „obecní zabijačky“, navíc pojímané coby atrakce? „Zákon takovýto pojem ani nezná,“ upozorňuje Josef Duben. „Za prvé, veřejné usmrcování zvířat není žádná atrakce a za druhé, pokud jde o argument, že jde o starou tradici, tak tento argument neobstojí,“ říká mluvčí. „Žádná taková tradice ve skutečnosti není, byť by byla dokládána obrázky od Josefa Lady, neboť na nich se poražení a kuchání odehrává na dvoře, pod přístřeškem a přihlíží rodina.“ 

Vše o farmářských trzích najdete u nás:

Odkud se bere masíčko?

Vzpomněla jsem si na fotoreportáž, která vyšla v Reflexu v roce 2010, v níž Stanislav Krupař zdokumentoval zabijačku v mateřské školce. Řekli si tu, že dětem ukážou realitu života, sehnali prase a pozvali řezníka. „Dohodli jsme se, že samotné zabíjení je příliš brutální a že něco takového by vidět děti neměly. Ale určitě by měly znát, odkud se bere masíčko,“ řekla o nápadu zástupkyně ředitelky.

Školka na akci předem upozornila rodiče, takže z běžných pětadvaceti dětí jich v ten den přišlo pouhých devět. Pro zajímavost – poslali byste svoje dítě na ukázku zabijačky? Aby sledovalo „nůž v krku, horkou krev, ruku, která jí míchá, aby se nesrazila, vyvalená střeva…“? Celý proces prý vadil spíš dospělým, než dětem. „Nejméně hrůzy naháněla porážka právě těm nejmenším. Je to celé nevkusné? A není náhodou mnohem nevkusnější kupovat si zabalenou flákotu v kusu igelitu v navoněném supermarketu a cítit se při tom čistě?“ ptá se Stanislav Krupař.

Chcete zabijačku? Udělejte vepřové hody

Mluvčí SVS Josef Duben upozorňuje ještě na jeden rozpor. Veřejnost podle něj na jednu stranu správně žádá, aby všechny potraviny byly před uvedením do oběhu pečlivě prohlédnuty a prověřeny – ovšem na druhou stranu by byla ochotna sníst cokoli, co se nabídne kdekoli, kýmkoli a bez veterinární prohlídky?

Co tedy s tím? „Pokud někdo chce nějakou atrakci obecní či spolkovou uspořádat, je možné poradit, a mnohde tak již činí – uspořádat vepřové hody. Prase se nechá porazit ve schváleném zařízení (jatkách), je veterinárně prohlédnuto a rozbouráno a lidem je možno v rámci „veřejného stravování“ nabídnout zabíjačkové pochoutky,“ doporučuje mluvčí. „Tudíž lze uspořádat různé atrakce, ale s minimem problémů a vždy s ohledem na možné ohrožení zdraví lidí a samozřejmě i s ohledem na porážené zvíře.“

Protože jeho veřejné usmrcování a porcování nikdo snad nemůže považovat za lákavou podívanou, domnívají se veterináři. Nebo snad ano?