Z elektroléčby si utahovali. Průkopníkem byl i Čech

Člověk se od pradávna setkával s různými projevy živé i neživé přírody, které si neuměl uspokojivě vysvětlit. Jedním z fenoménů, které zůstaly lidstvu po dlouhá staletí více méně utajeny, byly elektrické a magnetické jevy.

Dějiny studujeme proto, abychom rozuměli dobám minulým lépe než ti, kdo v nich žili.
F. Vymazal

Jsou-li všichni odborníci za jedno, je na místě opatrnost.
B. Russel

Špatní objevitelé jsou ti, kdo si myslí, že neexistuje země, když vidí jen moře.
Francis Bacon

Elektrické a magnetické jevy mají mezi přírodními úkazy zvláštní postavení proto, že člověk není vybaven smyslovým orgánem, kterým by je za běžných okolností vnímal. Uvědomuje si pouze jejich sekundární projevy, například průvodní světelné, tepelné či zvukové jevy – a v tom spočívá také značná obtížnost v pochopení podstaty elektřiny a magnetismu.

Některé elektrické a magnetické jevy byly známy již ve starověku. Patrně první písemnou zprávu o nich zanechal řecký filozof a matematik Thalés z Milétu (624–546 př. Kr.), který upozornil na projevy přítomnosti elektrických nábojů při tření jantaru.

Magnetické projevy byly v té době známy v Číně, kde také nalezly své první praktické využití v podobě kompasu. Fyzikální podstata těchto jevů se tehdy nezkoumala a hypotézy, snažící se o jejich vysvětlení, se nám dnes jeví jako iracionální a někdy až fantastické. Proto také neměly význam pro rozvoj poznání přírodních zákonů. Rovněž souvislost jevů vznikajících při tření jantaru s ranami od některých ryb a s bleskem byla až do dob novověku neznámá. Po dobu více než dvou tisíc let existovaly pouze základní poznatky antických učenců.

Léčba rejnokem

Léčení lidských neduhů a nemocí a lékařství jako cech a povolání existovaly od samého počátku civilizace. Historie využití elektřiny a magnetismu v medicíně spadá do období starověku, kam také patří počátky elektroléčby. První zmínky o léčení silným elektrickým výbojem živého mořského rejnoka pocházejí ze starého Egypta (2000 let př. Kr.). Podobně proudu vyvinutého elektrickým úhořem využívali také římští lékaři u pacientů postižených dnou, ale i bolestmi hlavy, kloubů apod.

Celý středověk nepřidal k poznatkům o elektřině a jejím používání k léčebným účelům nic dalšího. Pro vědu to bylo nepříznivé období temna. Teprve až v 17. století vznikly první vědecké poznatky o elektrostatických a magnetostatických jevech.

Pokusy s elektřinou se začala zabývat řada fyziků, ale též laiků hledajících hlubší fyzikální souvislosti. V další etapě vývoje představ o elektřině a magnetismu vystupuje v 18. století na scénu stejnosměrný proud, spojený se jmény Italů Luigiho GalvanihoAlessandra Volty. Galvaniho pozorování kontrakcí žabích stehýnek a jejich vysvětlení, vedoucí k objevu animální (živočišné) elektřiny, bylo sice mylné, přesto je dnes tento profesor lékařství na boloňské univerzitě považován za zakladatele nové vědecké disciplíny – elektrofyziologie.

Teorii živočišné elektřiny úspěšně vyvrátil jeho vrstevník a krajan, univerzitní profesor „přírodní filozofie“ Volta svou teorií kontaktní elektřiny (stykem dvou různých kovů) a objevem galvanického článku a poté Voltova sloupu.

Všemocná uzdravující elektřina

Medicína byla v 18. století vedle ochrany proti blesku vlastně jediná oblast, kde našla elektřina uplatnění v praxi. Očekávalo se od ní, že vyléčí úplně všechno, od bolestí zubů po rakovinu.

V této rané době elektroterapie se používaly k léčení dva zdroje proudu: rotační elektrostatický generátor „třecí elektrika“ (sestrojeného v roce 1660 zakladatelem dnešní vakuové techniky Otto von Guerickem, proslulým zejména svým veřejným pokusem, tzv. magdeburskými koulemi) a obecně známá leydonská láhev (sloužící jako kondenzátor a zesilovač). Jejich spojením mohli lékaři při nepatrné intenzitě elektrického proudu dosáhnout vysokého napětí.

Základy léčby pomocí elektřiny položil v roce 1743 profesor lékařské fakulty v Halle Johann Gottlob Krüger ve svém spise Přípis mým posluchačům, v němž jim sděluji své myšlenky o uzdravující elektřině. Jako první poukázal na možnost dalšího využití nově objevené elektřiny, když uvedl, že „elektřina se musí počítat mezi pomocné léčebné prostředky“. Podle něj se „pomocí elektrifikace tělní tekutiny zkapalní, pevné části se přemístí a s větší tělesnou čilostí se pohybují“.

Průkopníci elektroléčby: Od rýmy až po mor

O dva roky později vydal jeho žák Ch. G. Kratzenstein knihu Spis o užitečnosti elektřiny v lékařské vědě. Také on spatřoval léčebný účinek v rozpouštění nahromaděných tekutin, zvláště krve. „Elektrizace“ byla podle jeho názoru prospěšná např. u husté krve, městnání všeho druhu (bolesti hlavy, rýma, bolesti na hrudi apod.), při horečce, a dokonce i při moru.

Ve Francii se léčením zabýval Pierre Bertholon. Ve svém spise Elektřina pro lidské tělo ve stavu zdraví a nemoci klasifikoval všechny zdravotní potíže podle jejich reakce na kladnou či zápornou elektřinu. Doporučoval svým pacientům působení elektrické jiskry nebo elektrického šoku, elektrické koupele aj.

Intenzivním vědeckým výzkumem ve fyzice a chemii se zabýval fanatický zastánce teroru po vypuknutí Velké francouzské revoluce pařížský praktický lékař Jean Paul Marat.

O propagaci elektroléčby se také zasloužil německý lékař J. G. Schaffder, který ve své učebnici Elektrická medicína neboli síla a působení elektřiny v lidském těle a při jeho nemocech doporučoval tuto metodu při léčení ochrnutých končetin. Dokázal také, že působením elektřiny se zrychluje puls, že elektrická jiskra způsobuje na kůži „tu bodavé a pálivé, tu zase trhavé a otřásající pocity“ a postižené místo má zprvu bílé a potom červené zbarvení.

Metodou pokus omyl

Z mnoha dalších jmen lékařů a přírodovědců uvádíme ještě švýcarského anatoma, fyziologa a botanika Albrechta von Hallera, holandského lékaře Antona de Haena, švédského lékaře a přírodovědce, zakladatele botanické a zoologické systematické nomenklatury Carl von Linného a ametrického přírodovědce, státníka a diplomata, vynálezce bleskosvodu Benjamina Franklina, který v letech 1753 až 1774 vydal čtyřsvazkové pojednání o elektřině. Zde je nutno si připomenout, že nejčastějším postupem vědecké práce v 17. století byl stále ještě „pokus a omyl“.

Český lékař experimentoval s elektřinou

V širší laické i odborné veřejnosti je u nás málo známo, že v dějinách světového lékařství je jako jeden ze zakladatelů a prvních průkopníků elektrofyziologie a elektroterapie, uváděn český lékař a přírodovědec Jan Křtitel Antonín Boháč (v literatuře často uváděný jako Bohatsch), od jehož narození loni uplynulo 290 let.

Za svůj krátký život vystřídal řadu povolání. Byl nejen praktickým lékařem, ale také vědcem, badatelem a spisovatelem. Vydával díla napsaná latinsky i česky.

Vystudoval filozofii a lékařství na pražské univerzitě a poté podnikl studijní cestu po Evropě za dalším vzděláním. Navštívil několik zemí a seznámil se mimo jiné s léčením vybraných nemocí elektřinou, především různých forem ochrnutí. Po návratu do Prahy se věnoval experimentálním pokusům, na jejichž základě vypracoval a v roce 1751 obhajoval doktorskou (latinsky psanou) disertaci O užitečnosti elektrizování v lékařství. Poté již jako doktor medicíny zde pronesl také krátkou rozpravu o tom, zda má lékař, zabývající se experimentální léčbou, mít přednost před lékařem chemikem. Elektřina je v předložené práci doporučována především k léčení obrny, stavů po mrtvici a pohybového aparátu, ale také „městnání“ všeho druhu (např. bolestí hlavy či rýmy) a rozpouštění nahromaděných tekutin, zvláště husté krve.

Vedle své lékařské praxe Boháč stále konal pokusy s elektroléčbou, ale rovněž zkoumal vliv elektřiny na klíčení a růst rostlin aj. Ve své další velmi úspěšné vědecké kariéře se zaměřil zejména na zoologii, v rozvoji vědecké práce ho zastavila předčasná smrt ve věku čtyřiceti čtyř let.

Elektroléčba dnes

Dnes je elektroléčba částí fyzikální terapie, při které je využíván léčebný účinek různých forem, frekvencí a intenzit elektrické energie podle stanovené diagnózy pacienta. Průchod proudu má stimulovat příslušné tkáně, zejména nervy a svaly. Užívá se například k léčbě chorob pohybového ústrojí, u obrn aj. Využívá se stejnosměrný (galvanický) a střídavý proud nízké nebo střední frekvence, vysokofrekvenční pole, vysokofrekvenční proud s různě tvarovanými impulzy (síla proudu je řádově v miliampérech) aj.

Elektroterapie a elektrodiagnostika prodělaly v minulém století bouřlivý vývoj a v současné době je tento rozvoj dále urychlován. Stále se „vymýšlejí“ nová elektroterapeutická zařízení, která obohacují nabídku elektroléčby.

Použitá literatura:
Demel, W. (ed.): Dějiny světa 4. Objevy a nové struktury 1200 až 1800. Praha 2013
Frankerberger, Z.: Jan Křtitel Boháč: Život a dílo. Praha 1951
Heřman, J.: Od jantaru k tranzistoru: elektřina a magnetismus v průběhu století. Praha 2006
Lněničková, J.: České země v době osvícenství. Praha 1995
Mikeš, J., Efmertová, M.: Elektřina na dlani. Kapitoly z historie elektrotechniky v českých zemích. Praha 2008
Mayer, D.: Pohledy do minulosti elektrotechniky. České Budějovice 1999
Nový, L. (ed.): Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. století. Praha 1961
Kostlán, A. (ed.): Bohemia Docta. K historickým kořenům vědy v českých zemích. Praha 2010
Svobodný, P., Hlaváčková, L.: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004
Ottův slovník naučný. Reprint. Praha 2000

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 21. 2. 2015 13:35