Dlouhá cesta k rozkoši z četby

Autor: SXC

Knihu pokládáme za konzervativní médium, její současná podoba je přitom výsledkem dlouhého vývoje. Když si užíváme četby na gauči nebo ve vaně, je to možné jen díky celé řadě inovací…

Elektronické knihy nepředstavují v tomto světle žádnou zvláštní revoluci; a je lhostejné, zda si užíváte s čtečkou nebo paperbackem…

Mumlalové v Alexandrijské knihovně a audio


Autor: SXC

Podmínka první, abyste mohli číst knihu, musí existovat písmo. To je s námi už přes 5000 let, v období nejstarších států byla gramotnost ale velmi omezená; ono naučit se třeba klínopis není úplně totéž jako zvládnout abecedu… Ve starověkém Řecku a Římě už sice lidé číst uměli běžně, jenže to neznamená, že při čtení měli komfort jako my dnes.

Tak například četli nahlas, prakticky neuměli číst (ani psát) potichu. Jak to muselo vypadat v takové Alexandrijské knihovně, když si zde zrovna všichni návštěvníci mumlali? Zkuste si představit, že byste si nějakou knihu měli přečíst celou nahlas; není to zrovna komfortní způsob, že? Mimo jiné si uvědomte, že náruživý čtenář hltá text mnohem rychleji, než by ho vyslovoval – také vám audioknihy přijdou tak zoufale pomalé? K tomu si vezměte, jak by to vypadalo v dopravních prostředcích nebo konec konců i doma – lidé by se navzájem neustále rušili.

V antice dokázalo číst potichu jen pár jednotlivců, Caesar nebo biskup Ambrož, o nichž se tato dovednost výslovně uvádí; muselo jít tedy o něco výjimečného. Kdy přesně se rozšířilo tiché čtení, není úplně jasné, ale ve středověkých skriptoriích to už asi probíhalo takhle.

Kniha je výsledkem slušné optimalizace

Druhá věc, kterou potřebuje čtenář knih, je samozřejmě samotná kniha. I ta vznikala docela dlouho, její současná podoba je výsledkem slušné optimalizace.

První materiály používané ke psaní – kámen, hliněná tabulka nebo papyrový svitek – nic na způsob dnešní knihy vytvářet neumožňovaly. Papyrové svitky šly sice svazovat k sobě, ale na listování sem a tam a převracení stránek byl materiál příliš křehký. Hliněné tabulky by se teoreticky mohly navlékat na nějaký otočný systém umožňující „listování“, tento postup se však ve starověku nepoužíval.

Svitky se při čtení musely odmotávat a namotávat. Přitom bylo třeba postupovat opatrně, papyrus byl křehký. Bylo to nepohodlné, takže bohatí lidé si nechávali radši předčítat, třeba otrokem, který se na práci se svitky specializoval. Na svitcích šlo těžko něco najít nebo založit, nebylo zde nic na způsob členění na stránky. Íliada dnes vydá na jednu knihu, jenže k napsání na svitky jich bylo potřeba několik desítek. Krajně nepohodlné.

Papyrus se také musel dovážet z Egypta, a byl proto poměrně drahý. Řekové si proto poznámky nebo i dopisy psali na voskové tabulky. Ty byly levné a opakovaně použitelné, ale kniha se z nich udělat kloudně nedala. Při jejich použití bylo navíc časté nechtěné smazání textu.

V helenistickém období se konečně objevila konkurence papyru, pergamen a velín (oboje se vyrábí z kůže). Pergamen se začal poprvé používat (jak jinak) v maloasijském Pergamu ve 3. stol. př. n. l. a dominoval pak až do zavedení papíru ve 12. století.

Knihy vytvořené z pergamenu už ty dnešní připomínaly mnohem víc. Umožňovaly snadné listování, přehledné členění (kapitoly začínající na nových stránkách apod.) i jednoduché oddělení textu od dalších údajů (poznámky na okraji). Konečně začalo být možné nějak rozumně sestavit třeba rejstřík. Z pergamenu bylo možné vyrábět i knihy maličké, doslova kapesní – ve středověku se takto rozšířily hlavně sbírky modliteb.

V prvních stoletích našeho letopočtu se v římské říši knihy co do formátu de facto standardizovaly (podle toho, kolikrát se „normalizovaný“ pergamen přeložil). Vznikly bibliofilie: Miniaturní knížky začaly být ceněny ani ne tak pro svůj obsah, ale spíše řemeslné provedení. Objevily se i první edice těchto knížek, především básní, které se v knihovnách umisťovaly vedle sebe.

Zkustesičístbez­mezer

První písemné systémy čtení zrovna neusnadňovaly, dnešní terminologií řečeno nebyly uživatelsky vstřícné; a to ani systémy abecední. Takový proud písmenek bez mezer se čte docela špatně. Mnohdy navíc nebylo ustáleno ani to, zda se text píše zprava doleva nebo naopak (třeba u hieroglyfů se to muselo poznat z toho, jakým směrem „koukají“ zvířata na obrázcích a pomocí podobných triků).

Teprve v posledních staletích před naším letopočtem někdo vymyslel mezeru, nicméně oddělování slov se šířilo jen pomalu a užívalo se nedůsledně. A teprve v 7. století se začaly používat znaky odpovídající dnešním čárkám a tečkám. Zkuste si číst knihu, kde by zmizely mezery i interpunkce, žádná radost by to nebyla; jistěže trochu bychom si na to zvyknout asi dokázali.

Teprve ve středověku se také objevilo členění na malá a velká písmena či různé styly písma (takže kurzívou šlo např. odlišit citáty od zbylého textu apod.). To je spíš drobnost, ale i to přispívá ke komfortu četby. Podobnou roli jako font/styl hrály i barvy.

Knihu v hodnotě ročního příjmu byste asi nezapatlali

Papyrus, velín i pergamen byly poměrně drahé. Papír je původem z Číny a do Evropy se dostal přes muslimský svět. Evropané ho však nejen pasivně převzali, ale ve 12.-13. století vypracovali nové technologie jeho výroby, které ho podstatným způsobem zlevnily. Lidé ho mohli začít používat jako bloky, posléze i na toaletě či k balení cigaret.

Knihtisk v 15. století
Autor: Wikimedia

Knihtisk v 15. století

Z hlediska knih to ale stále nestačilo, protože zaplatit bylo třeba ruční práci – opsání knihy. Před zavedením knihtisku cena knihy mohla klidně odpovídat třeba ročnímu platu středního úředníka. Za těchto podmínek byla kniha spíše uměleckým dílem než spotřební komoditou, tehdejší knihy mívaly drahocenné vazby a bývaly plnobarevné (protože tím se to už zase tak neprodražilo).

Mimo kláštery a dvory panovníků se kniha ve středověku brala spíše jako investice než věc určená pro zábavu. Ona ani tehdejší literatura tak vesměs nebyla zamýšlená. Nejrozšířenější byly různé breviáře a katechismy, ze „světských“ knih pak odborná literatura určená jako praktická pomůcka třeba pro lékaře, právníky nebo alchymisty. Každopádně číst knížku v hodnotě ročního příjmu asi nebylo úplně ono, člověk se musel stále strachovat, že drahý předmět nějak poškodí, polije, ošmatlá, zamastí apod. Milovník knih by se ke svým miláčkům tak možná chovat neměl, ale pravda je, že ke komfortu při četbě knihy patří klid: nebát se, že knihu někdo ukradne z tašky nebo že upadne ve vaně…

Ceny knih změnil až vynález knihtisku. Je mimochodem docela zvláštní, že knihtisk se objevil až tak pozdě. Římané totiž používali tiskátka ke zdobení textilií, od 14. století se v Itálii a Německu tímto způsobem tiskly hrací karty nebo obrázky svatých. To ovšem z matric v podobě dřevěných destiček (tato technologie se do Evropy dostala z Číny). Gutenberg v roce 1455 vymyslel mj. odlévaná písmena z kovu a také to, že základní tiskovou jednotkou se stala nikoliv stránka, ale písmeno (takže když se jedno opotřebilo, nemusela se zahodit matrice pro celou stránku).

Knihtisk vyvolal nejen kulturní, ale i průmyslovou revoluci, stal se de facto prvním opravdu výkonným a inovativním odvětvím, v němž Evropa předstihla okolní svět. V roce 1455 se celkový počet knih v Evropě odhaduje na méně než 100 000, na přelomu 15. a 16. století to už bylo 9 miliónů. Necelé půlstoletí po Gutenbergovi bylo jen v Benátkách na 150 tiskáren. V roce 1466 se objevily první tištěné reklamní letáky na knihy a krátce na to i vydavatelské katalogy.

Křeslo versus postel

Čtete raději v sedě, nebo vleže? Ve vaně, nebo v posteli? Může to znít překvapivě, ale i tento komfort bylo třeba vymyslet. Řecká lůžka (kline, mimochodem odtud „klinika“) se pro čtení moc nehodila. Problémy s křehkými svitky pak vedly k tomu, že Řekové četli vsedě, v „pracovně“. Římané už ovšem začali vyrábět i nábytek speciálně navržený pro čtení.

Ve středověku mniši četli buď na tvrdých lavicích, nebo na lehátkách ve svých celách, moc pohodlné to nebylo. Od 14. století měšťané i šlechta začali preferovat čtení v posteli. Mělo to několik výhod, člověk zde např. mohl odložit společenský oděv. Aby čtenáře v nedbalkách nikdo neviděl (ložnice bývaly často průchozí), obklopovala se postel závěsem. Domy tehdy nebyly také tak vytápěné jako dnes a při čtení se člověk moc nehýbe; výhodou četby v posteli tedy byla i teplá peřina, i když tu by si člověk přes sebe jistě mohl přehodit i v pracovně. Postupně se zdokonalovaly osvětlovací pomůcky, což umožnilo i rozkoše noční četby.

Konečně v 19. století se objevily i první knížky určené speciálně ke čtení do vlaku, včetně knihkupeckých stánků na nádražích. Od té doby se už od knihy nemusíme odloučit téměř nikdy…

Použitá literatura:
Alberto Manguel: Dějiny čtení, Host, Brno 2007
Paul Johnson: Dějiny renesance, Barrister and Principal, Brno, 2004
Jacques Le Goff: Hledání středověku, Vyšehrad, Praha, 2003
Jean Verdon: Volný čas ve středověku, Vyšehrad, Praha 2003


Reklama

Knihkupectví Kanzelsberger – hlavní partner seriálu Léto s (e)knihou
Síť knihkupectví po celé ČR, online prodej. Nabízíme více než 56 000 denně aktualizovaných záznamů knih všech žánrů: beletrie, dětské knihy, učebnice, slovníky, odbornou a technickou literaturu, historie, encyklopedie, hudebniny, mapy a atlasy.
http://www.kan­zelsberger.cz
| www.facebook.com/kni­hy.kanzelsber­ger