Výjimka svědomí umožňuje odmítnout očkování dítěte bez sankcí

Rozhodnutí Ústavního soudu o tzv. „výjimce svědomí“, na jejímž základě lze v souladu s Ústavou odmítnout povinné očkování, čeří nejen mediální vody.

Ústavní soud se zastal rodičů, kteří neočkovali své dítě (čtěte více na: www.vitalia.cz/clanky/ustavni-soud-se-zastal-rodicu-kteri-neockovali-sve-dite). Rojí se spousty účelových dezinterpretací i naprosto neuvážených výroků předrážděných jedinců, kterým někdo sáhl na image a hlavně na jejich kredit.

Rozhodnutí Ústavního soudu je pro mne osobně zajímavé na tisíc způsobů. Svou reflexi tohoto nálezu vám nyní předkládám.

Co jen mohl

Dospěl jsem k názoru, že I. senát Ústavního soudu ve složení soudců Ludvíka Davida, Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře, udělal pro rodiče a děti v ČR v té situaci, v jaké byl, opravdu co jen mohl. A udělal to nejen správně po stránce věcné, ale také velice chytře a prozíravě. Neměly by být přehlédnuty třeba body 52 a 53 odůvodnění, které polemizují o možné odpovědnosti státu za následky očkování, a to i v době platnosti starého práva (před 1. 1. 2014). A takových zdánlivých drobností je v textu více.

Nepřeceňujme dosavadní rozhodnutí Ústavního soudu

Význam judikatury Ústavního soudu, kterou tento vede a dosud rozvíjí na poli povinného očkování a vylučování dětí ze školek, by především neměl být v médiích přeceňován.

 

Jsou k tomu hned dva důvody. Zaprvé, mnohé významné otázky do 2–3 let zodpoví s konečnou platností Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP). Z České republiky je u něj již pět stížností a přibudou tam ještě určitě další. Rozhodnutí Ústavního soudu proto nejsou v tomto smyslu ještě konečná. Mohou být potvrzena nebo překonána přednostní judikaturou ESLP.

Druhý důvod, který oslabuje význam a způsob interpretace dosavadní judikatury Ústavního soudu, má povahu jinou. Celá linie jeho „očkovací“ judikatury je zatím vedena v linii obecných právních otázek a směrem k ozřejmení pravidel možných výjimek. Je to dáno tím, že právě tímto směrem od počátku směřovali své žaloby a stížnosti sami rodiče se svými právními zástupci. V této linii judikatury dosud schází jedna její – ta vůbec nejdůležitější – větev. Rodiče se svými právníky dosud cíleněji nenapadli odbornou nezbytnost jednotlivých očkování. Proč je to důležité? Pouze očkování, které je objektivně a prokazatelně nezbytné pro ochranu veřejného zdraví, lze totiž nařídit a vynucovat jako povinné. Soudní spory a přezkumy však byly zatím ušetřeny odborných tahanic o to, kdy a co je možné již považovat za nezbytné v humánní medicíně a jaké pro to musíme mít alespoň minimálně podklady a vědecké důkazy. Tyto tzv. expertní přezkumy dosud nebyly před soudy provedeny. Tato klíčová problematika a s ní související významné otázky proto dosud „nedorazily“ ani před náš Ústavní soud. V tomto směru judikatura Ústavního soudu k očkování zatím neexistuje a dosavadní judikaturou z jiné oblasti to samozřejmě „zaplácnout“ nelze.

Výjimka svědomí

Ústavní soud především potvrdil, že svědomí může bránit rodičům očkovat jejich děti a v takovém případě musí společnost ustoupit a nechat člověka jednat v souladu s jeho svědomím. Ústavní soud poté uvedl, že proti svědomí člověka nesmí být nepodstoupení povinného očkování sankcionováno ani jiným způsobem vynucováno. Svědomí je pojem běžného jazyka. Mnoho lidí by mohlo hned mít na mysli svědomí tak, jak si jej sami představují. To by byla chyba. Tady se jedná o svědomí jako pojem ústavního práva a v tom je nutné spatřovat rozdíl. Proto Ústavní soud pečlivě vysvětlil, co si pod pojmem svědomí máme představit tak, abychom věděli, kdy výjimku svědomí lze a kdy již nelze úspěšně uplatnit.

Ústavní soud rozhodně nepřipouští, aby svědomí bylo ztotožňováno s pouze kritickými názory na očkování. Lze to možná přiblížit i tímto trošku technickým způsobem: Nedůvěra a dobrá informovanost rodičů ze zdrojů kritických k očkování nebo ze zahraničních zdrojů nemohou být příčinou takového stavu našeho svědomí, jaké minimálně potřebné k uplatnění „výjimky svědomí“ ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Možná vám to přijde trošku kostrbaté, ale ten úvahový princip je v tom zachycen správně. Svědomí, které je ústavně „uznatelné“, v nás musí vzniknout jiným způsobem a jiným mechanismem. Je to mechanismus psychologický, emotivní, intuitivně-reflektivní apod. Vesměs tedy mechanismus převážně neracionální a podvědomý s ohledem na zvláštní okolnosti. Takový účinek na formování svědomí mohou mít především osobní negativní zážitky a zkušenosti. Opět řečeno více deskriptivně: Pokud člověk sám prožil nebo se blízce setkal s něčím negativním, co si subjektivně zkrátka dal do souvislosti s očkováním, a proto chce nyní jednat a rozhodnout se jinak, nemá být za projevy svého strachu a obav v takovém případě již sankcionován a trestán. Proč? Protože za to především nemůže. O stavu svého svědomí se totiž sami vědomě nerozhodujeme, ani jej nemůžeme jen tak snadno změnit. Svědomí v nás vzniká v důsledku našich prožitků a našeho vlastního životaběhu.

Principy a principy

Když jsem odůvodnění Ústavního soudu četl poprvé, hned se mi vybavil film Zachraňte vojína Ryana. V tomto filmu úřad americké armády řeší situaci, kdy jedné matce ze čtyř jejích synů zahynuli na frontě již tři. Zbývá jen ten poslední. Je zajisté spravedlivé vůči všem ostatním vojákům, aby nebyl zvýhodněn na své povinnosti vojenské služby. V protiváze zde však stojí utrpení matky, která již ztratila pro vlast a pro společnost tři syny ze čtyř. Tedy úvahy, zda právě pro tuto matku a právě v její situaci by se neměla učinit výjimka. A hodní američtí důstojníci, na rozdíl od necitelných českých doktorů a ministerských úředníků, tu výjimku samozřejmě učiní – a film nám začíná.

Ústavní soud neprovedl v podstatě nic jiného, než že zohlednil principy úvah, které vedli američtí důstojníci ve výše uvedeném filmu. Ale to bych asi nerozváděl. Podstatné je, že Ústavní soud navázal na princip, který již sám dříve do své judikatury uvedl, a to je výjimka neočkování z důvodu víry. Tedy výjimka neočkování z náboženských důvodů. Víra a svědomí, jak jej chápe Ústavní soud, se vyznačují jednou těsnou analogií. Víra je věc, kterou člověku z hlavy opravdu nevyženete žádnou vědeckou protiargumentací. Víra je také věc, kterou když ji člověk má, nemůžete mu ji upřít s tím odůvodněním, že jí mít nemá nebo k ní přijít neměl. Asi nikdo z nás si neumí představit, že by se u soudu mohlo přihodit třeba tohle:

Rodič: Vážený soude, neočkoval jsem dítě, protože je to v rozporu s mou vírou a náboženstvím, žádám tedy o uznání výjimky z tohoto důvodu. 

Soudce: Vážená osobo, jak jsem zjistil, vaši rodiče tuto víru neměli a nevychovávali vás v ní. Nejbližší představitel vaší víry je od vás vzdálen více než čtyři sta kilometrů a s jinými věřícími vaší víry se pravidelně nestýkáte. Proto byste věřící být správně vůbec neměl a k vaší víře jste neměl přijít. A proto vám výjimku víry neuznám. 

Neuvádím to samoúčelně. Právě tento princip je totiž velmi důležitý pro porozumění novému nálezu Ústavního soudu. Lze totiž přezkoumat a zohlednit pouze to, zda ve vašem životě prokazatelně nastaly a vyskytly se takové okolnosti, které mohly silně formovat a ovlivnit vaše svědomí. Nelze poté za žádných okolností přezkoumat a zohlednit to, zda okolnosti, které na vás působily, měly či neměly důvod váš vztah k očkování změnit. Uvedu nyní záměrně přehnaný příklad, ale v principu je stejný.

Rodič má čtyři děti. Jde na očkování s prvním z nich. Poté, co lékař aplikuje vakcínu, přiletí meteorit, prorazí střechu ordinace a zabije lékaře. Za pár měsíců jde na očkování s druhým z nich. Poté, co druhý lékař aplikuje vakcínu, otevře se větrem prudce okno, rozbije se a padající střepy protnou lékaři krční tepnu a on vykrvácí. Za pár měsíců jde na očkování se třetím dítětem. Poté, co třetí lékař aplikuje vakcínu, dostane infarkt a umře. Očkování svého čtvrtého dítěte poté rodič již odmítne. Nedá mu to jeho svědomí. Je totiž – samozřejmě zcela mylně (!) – přesvědčen, že provedení očkování jeho dětí zabije každého očkujícího lékaře. Zkuste mu poté jeho rozhodnutí neočkovat čtvrté dítě vyvrátit po takových hrozných zkušenostech. Rodič uvěřil třeba v kletbu. Moderní věda existenci kletby jako mechanismu úmrtí očkujících lékařů dosud neprokázala. Máme si poté i na tomto rodiči očkování jeho čtvrtého dítěte vynutit? Rodič má z dalšího očkování zkrátka velký strach. Větší, než jiní rodiče, kterým se nic takového nestalo. Ústavní soud poté sděluje: Citlivě to respektujme a „neprasme“ takové lidi ve společnosti násilím. Něco se jim totiž skutečně stalo a je to mimo možnosti vysvětlování.

Komu pomůže rozhodnutí Ústavního soudu?

Jak jsem již uvedl, nové rozhodnutí Ústavního soudu má omezený rozsah své praktické použitelnosti. Může však významně pomoci těm rodičům a rodinám, které mají se závažnými zdravotními stavy, které vznikly v časové souslednosti s očkováním, negativní zkušenosti – a mohou to prokázat. Ostatně v případě předmětné ústavní stížnosti se jednalo právě o maminku, která dlouhodobě pracovala s dětmi postiženými poruchami autistického spektra a znala jejich osobní příběhy. Věděla tedy dobře, co tyto případy spojuje a čím se vyznačují, ze své vlastní praxe. To, že je to v přímém rozporu s některými vědeckými studiemi, to si lze určitě přebrat různými způsoby. Maminčino svědomí si to přebralo po svém a nikdo nemá právo se vrtat v tom, zda k tomu byl či nebyl objektivní vědecký důvod.

Takové rodiče a rodiny se dnes snaží sdružit, spojit, informovat a hájit Společnost pacientů s následky po očkování (www.poockovani.cz). Pokud máte pocit, že do této skupiny patříte i vy, spojte se s nimi.

Chytráci proti chytrákům?

Jak se bouřil proti tomuto nálezu pan profesor Roman Prymula, předseda České vakcinologické společnosti, bylo zajímavé (www.rozhlas.cz). Z jeho výlevu mne zaujala hlavně tato věta: „V našich podmínkách to považuji za selhání soudu.“ To je zajímavé, nemyslíte? Všude jinde v Evropě a v jejích podmínkách by to asi selhání soudu nebylo, ale u nás, v podmínkách naší očkovací diktatury, ano. U nás totiž platí jiná pravidla, jiné právo a rozhodovat o všem mají jiní páni a jiní kmáni. Ústavní soud si tahle nevyřčená pravidla našich podmínek dovolil porušit. Aby se teď přede dveřmi soudců Davida, Šimáčkové a Uhlíře neobjevilo nějaké to Vaxtapo v dlouhých bílých kožených pláštích.

Přesto má pan Prymula v něčem částečně pravdu. Všichni rodiče, kteří nechtějí své děti očkovat nebo chtějí očkovat jiným způsobem, než je aktuální diktát ministerstva zdravotnictví, mají nyní určitě o čem přemýšlet. Jsou přitom v principu rozděleni na tři skupiny:

  • Rodiče, kteří blízkou negativní zkušenost s očkováním mají a mohou ji snadno (i formálně) prokázat.
  • Rodiče, kteří blízkou negativní zkušenost s očkováním mají, ale nemohou ji formálně přesvědčivě prokázat.
  • Rodiče, kteří blízkou negativní zkušenost s očkováním nemají.

Ta první skupina rodičů, která je opravdu malá, by dnes snad neměla mít problém využít nález Ústavního soudu ve svůj prospěch. Ta třetí skupina rodičů bude nyní určitě přemýšlet, jak si blízkou negativní zkušenost s očkováním přesvědčivě a prokazatelně opatřit. Své myšlenky bych v tomto ohledu chtěl ponechat jen ve své hlavě. Nepatří sem. Náš systém očkování a represí nadesignovali pořádní chytráci a ti by teď mohli být přechytračeni „obyčejnými rodiči“. To se chytrákům a jejich investorům určitě nebude líbit. Nechme to být. Mnohem důležitější a velmi významná je podle mne druhá skupina rodičů. O té hovořme.

Nepodceňujte svůj vlastní přístup

Je hodně rodičů, kteří blízkou velmi negativní zkušenost s očkováním mají. Avšak byla lékaři bagatelizována, není řádně zaznamenána ve zdravotní dokumentaci a žádné hlášení nežádoucích účinků nebylo v souvislosti s ní podáno. Tito rodiče budou mít velký problém formálně prokázat, že se jim něco takového opravdu přihodilo. V naší těžce formalistické justici a při dezolátním stavu státní správy to může ve většině případů rozhodovat. Milí rodiče, už se proto konečně probuďte z letargie! U očkování je potřeba včas používat postupy předběžné opatrnosti. Nikdy nevíte, co se stane, a jak poté třeba změníte názor nebo se ve vás pohne vaše svědomí.

O jakékoliv reakci na očkování u svých dětí a u sebe, ale také u blízkých rodinných příslušníků, by měl existovat záznam ve zdravotní dokumentaci. Záznam obsahující to, co jste právě vy pozorovali. To, že tyto informace lékaři pravidelně nezapisují a zbagatelizují je jako bagetu, na to se spíše spolehněte. Jsou totiž právně odpovědní za nežádoucí účinky očkování a mohli byste je žalovat o náhradu škody. Kdo by si kydal hnůj dobrovolně sám na sebe? S tím existují již desítky negativních zkušeností jiných rodičů. Tomu můžete předejít tím, že doma na počítači sepíšete velmi podrobně svůj vlastní popis a požádáte o jeho přiložení do zdravotní dokumentace a kopii si necháte lékařem v každém případě potvrdit a schováte si ji.

Každou významnější nežádoucí reakci na očkování poté řádně ohlaste. Ohlaste ji sami na Státní ústav pro kontrolu léčiv. Nespoléhejte se v tomto ohledu na jiné. Co můžete udělat sami, udělejte sami, protože jedině tak budete mít jistou, že se něco hlásilo a budete o tom mít také důkaz. O tom, jak hlásit nežádoucí reakce po očkování, vám řeknou více jiní (jiné organizace). Přitom si uvědomte, že JE důležité, jak všechno probíhalo a jak to na vás působilo nebo mohlo trvale zapůsobit. Existují komplikace očkování, které nejsou trvalé, ale u kterých se 30 minut, nebo dokonce i několik hodin zkrátka bojíte o život vašeho dítěte, protože probíhají dramaticky. Tyto zkušenosti má mnohem více rodičů, než uvádějí oficiální statistiky. Takové komplikace a nežádoucí účinky očkování – jako třeba těžké křeče – mohou, ale také nemusí dle literatury dopadnout pokaždé dobře. A pokud dopadnou dobře, neznamená to, že to nesmí pohnout vašim svědomím.

Ústavní soud dále naznačil, že by mělo být patrné, že ti rodiče, kteří se dožadují uznání výjimky svědomí, by měli tento svůj názor (svědomí) nějak konzistentněji také projevovat. Není však možné si pod tím představit nějakou konkrétní povinnost, která musí být vždy splněna. Určitě ale bude dobře, když budete moci k tomuto něco uvést. Někdo se třeba stane aktivním členem nějaké vhodné organizace, jiný uspořádá v rodné vísce informační kritické besedy apod. Tvrdit doma pět let své hluché babičce, že neočkovat je v rozporu s vaším svědomím, by totiž možná nemuselo stačit. Silné svědomí by se u normálních lidí přeci jen mělo i nějak zevně projevit – v tom jsou náznaky úvah Ústavního soudu v podstatě správné. Proto vy – rodiče z první a druhé skupiny – zkuste projevit své silné svědomí dříve, než vůbec poprvé až v žádosti o uznání výjimky svědomí.

Černé, nebo bílé?

Rozhodnutí Ústavního soudu samozřejmě není jen pro ty, kteří chtějí zcela odmítnout očkování dítěte. Naopak. Je využitelné také pro rodiče, kteří chtějí očkování pouze odložit nebo očkovat jiným schématem (2+1) nebo jen částečně (obvykle bez MMR vakcíny). K takovému částečnému odmítnutí striktního českého režimu očkování lze pravidelně nalézt i mnohem více racionálních a vědeckých důvodů. Ale pozor! U výjimky svědomí racionální důvody nejsou primární a samy nestačí. Jsou spíše jen doplňkové. Musíte stále prokázat blízkou negativní zkušenost s očkováním jako takovým, a teprve poté – na základě již třeba racionálních důvodů – stát za tím, že jste se rozhodli pro omezenou nebo změněnou formu očkování a trváte na ní. To už by šlo. Oč „menší“ je poté rozsah všeho odmítnutí striktního českého očkovacího režimu, o to méně škod z vašeho odmítání společnosti hrozí. Ústavní soud sdělil, že i to musí vzít v úvahu rozhodující správní orgán či soud.

Orgán veřejné moci, a v řízení o žalobě správní soud, vezme při svém rozhodování v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou tvrzenými důvody, jejich ústavní relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat.(Citace z nálezu ÚS.) 

Lze tedy usuzovat, že čím „méně“ odmítáte, tím snadněji by měly vašemu svědomí příslušné orgány vyhovět a má to samozřejmě svou logiku. Nález Ústavního soudu a podmínky v něm uvedené se poté týkají úplného odmítnutí očkování, a popisují proto de facto ten nejpřísnější úhel pohledu na podmínky úspěšného uplatnění výjimky svědomí. I s tímto je nutné chápat a rozumět obsahu nového rozhodnutí.

Závěrem

Nález Ústavního soudu vyvolal mnohé reakce, jejichž obsah svědčí především o zmatení autorů (redaktorů, lékařů, politiků, rodičů) v úrovních problematiky samotné. Pokud chcete zůstat kritičtí a především korektní k ostatním i sami k sobě, rozlišujte ve svých úvahách vždy konkrétní úroveň problému. Povinnost versus dobrovolnost očkování je opravdu něco úplně jiného než vhodnost versus nevhodnost plošného očkování.

widgety

Vhodnost a užitečnost versus nezbytnost plošného očkování je úplně samostatná linie problematiky, o které je potřeba uvažovat jinak. Zákonná povinnost očkování a vyhazování neočkovaných dětí z dětských kolektivů jsou dvě úplně odlišné věci, které v principu nemohou být odůvodněny stejnými argumenty.

A k tomu všemu zde máme samostatně stojící problematiku výjimek. Výjimek z povinnosti očkovat i výjimek z nepřijetí neočkovaného dítěte do dětského kolektivu. Problematika těchto výjimek je také v podstatě problematika odlišná a závěry z jedné oblasti zde nelze zcela spolehlivě přenášet do té druhé. Proto čtěte opatrně, buďte pozorní a nedůvěřujte hned všemu, co slyšíte.

100 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 31. 1. 2016 22:40