Volby se blíží a potravinám náhle rozumí každý

Autor: Isifa.cz

Někdejší šéf veterinární správy Josef Holejšovský o již sedmnácté novelizaci zákona o potravinách a o věčné bitvě mezi resorty. Jde přece hlavně o to, aby „oni“ nechtěli dělat to, „co už děláme my“!

Zákon o potravinách, jehož vládní návrh novely se v těchto dnech bouřlivě projednává v Poslanecké sněmovně PČR vzbuzuje vždy zájem široké veřejnosti. Tentokrát zejména kvůli kompetenčním sporům.

Je to již jeho sedmnáctá novela od jeho přijetí v roce 1997. Některé z nich byly okrajové a byly provedeny v rámci naší legislativní tradice „změn a doplnění některých souvisejících zákonů“, jak o tom svědčí i jeho krkolomný oficiální název (Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů). Jen za mého působení ve funkci ústředního ředitele Státní veterinární správy České republiky (SVS) jich bylo přijato osm. První dvě novely přijaté již v roce 2000 v souvislosti se změnou zákonů o metrologii a o léčivech ještě kompetenční spory nevyvolaly, jelikož šlo především o věcné úpravy uvádějící potravinový zákon do souladu se změnami v obou zmíněných zákonech.

Boj o kompetence a bruselské nepochopení

O to bouřlivější byly diskuze kolem tzv. „kompetenčního paragrafu“ vymezujícího kompetence dozorových orgánů veřejného zdraví, SVS a Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI), v roce 2002 při přijímání zákona o SZPI, v roce 2003 při přijímání zákona o veterinární péči a zákona, který novelizoval některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví. A v neposlední řadě při přijímání zákona 316/2004 Sb., přijatého těsně před vstupem ČR do Evropské unie, který posledně tři jmenované zákony dolaďoval s tehdy platnou unijní legislativou. Jeho účelem je „stanovit v souladu s právem Evropských společenství a na základě bezprostředně závazných předpisů Evropských společenství povinnosti provozovatelů potravinářských podniků a osob“.

Pro mne, jako tehdejšího šéfa SVS, byl nejobtížnější úkol od bruselských úředníků dosáhnout toho, aby veterinární dozorové orgány dozorovaly tak zvaná „místa určení“, do nichž přichází „veterinární zboží“ (zboží podléhající veterinární kontrole), i tehdy, kdy jimi byly sklady velkých obchodních řetězců, kde se s potravinami živočišného původu nemanipuluje, a tudíž v něm dozor nad potravinami vykonává SZPI. Úředníci DG SANCO (Potravinový a veterinární úřad EU), s nimiž jsem vedl jednání, nechápali, jak komplikované je to u nás s veterinární legislativou. Promítá se nejen do veterinární, ale i do potravinové, zootechnické a plemenářské legislativy a legislativy zabývající se výživou zvířat. Nerozuměli tedy ani tomu, proč nad ní vykonávají dozor i jiné profese než veterinární lékaři. Byli naštěstí pro ně ušetřeni vývoje, kterým jsme my v socialistické minulosti prošli.

Jak z toho ven, jak tento úkol splnit, když tehdejší ředitelka odboru potravin MZe se o přímo řízených organizacích, vykonávajících dozor nad potravinami vyjadřovala „naše SZPI a Státní veterinární správa“ a tehdejší náměstek ministra byl příliš dobrý diplomat na to, aby si to s „jejich“ SZPI nerozházel. Nezbývalo než využít tehdy známé skutečnosti, že se dá často s ministrem vyřídit záležitost přes jeho poradce snáze než přes jeho podřízené. Tak se také stalo a podařilo se najít poradce, který byl nejen schopný, ale i ochotný celou záležitost ministrovi vysvětlit a kompetenční spor vyřešit v souladu s požadavkem bruselských úředníků. Kruh veterinárního dozoru se tak mohl uzavřít a do unijního veterinárního informačního systému se mohly vkládat údaje o tom, že zásilky veterinárního zboží dorazily na svá předem avizovaná místa určení, aniž by byly dozorové kompetence SZPI jakkoliv dotčeny. Kolik zbytečného úsilí bylo nutné vynaložit kvůli hloupému kompetenčnímu sporu?

Resortismus a jak se z něj vymanit

V té době jsem velmi často přemýšlel nad tím, zda by nebylo snazší mít jeden dozorový orgán, nezávislý na kterémkoliv ministerstvu, spadající třeba přímo pod úřad vlády (jako např. úřad pro jadernou bezpečnost). Dozor by vykonávali odborně příslušní pracovníci, jako například momentálně bouřlivě diskutovaný dozor nad zvěřinou v restauracích veterinární lékaři, nebo dozor nad čistotou a hygienou v restauracích střední zdravotní personál orgánů veřejného zdraví (není mi známo, že by tuto dozorovou činnost prováděli lékaři). Samozřejmě, že úroveň dnešního dozoru nad potravinami vyžaduje i zapojení dalších profesí, nejen veterinárních lékařů, zdravotního personálu, zemědělských inženýrů, ale i potravinářských technologů, chemiků, molekulárních biologů a dalších profesí.

Je nad vší pochybnost, že dozor musí provádět vždy ten, kdo je k němu odborně způsobilý, má potřebné vzdělání a odpovídající zkušenosti bez ohledu na to, který dozorový orgán ho zaměstnává. Jenže ejhle, to by nesměl existovat onen resortismus! Ten existuje nejen na úrovni jednotlivých útvarů každého ministerstva a jím přímo řízených organizací, ale i mezi ministerstvy. Nejmarkantněji se to projevuje například při tzv. připomínkovém řízení v legislativním procesu. Nejprve si to ve vnitřním připomínkovém řízení „mezi sebou vyřídí“ jednotlivé útvary ministerstva a potom se do sebe „pustí“ ve vnějším připomínkovém řízení jednotlivá ministerstva. A o co jde hlavně? No přece o to, aby „oni“ nechtěli dělat to, „co už děláme my“! Resortismus je nejčastěji motivován „profesní sounáležitostí“, snahou udržet pro svou profesi co nejvíce pracovních možností.

Resortismus je tedy fenomén horizontální, ale i vertikální. To druhé znamená, že prorůstá od nejnižších pracovních pozic až po šéfa resortu. Který šéf resortu by se chtěl zbavovat kompetencí, moci něco zakazovat či v lepším případě povolovat? Mít pod sebou dozorový orgán, který může zakázat dovoz toho či onoho, je i určitá politická zbraň a kdo by se jí rád vzdával? I když nejen dozorové orgány, ale i celá státní správa by měla pracovat profesionálně v rámci platné legislativy. Politik, který přijde na post šéfa resortu, by měl dosáhnout změn v resortu jen prosazením legislativních změn v parlamentu a nikoliv „vyházením šéfů“ po předchozím politickém rivalovi a dosazením „svých lidí“. Přesně toto je důvodem, proč se naše politická garnitura už léta nemůže dohodnout na služebním zákoně bez ohledu na to, čím tuto situaci „vysvětlují“.

Před volbami rozumí potravinám každý

Je tedy v daném politickém rámci moje představa o „na resortech nezávislém dozorovém orgánu“, který by měl politického šéfa a jednotlivé útvary by řídil příslušný odborník (i to je problém, která profese bude takový orgán řídit), vůbec reálná? Zdá se, že v současné době možná ano. Sledujeme-li předvolební kampaň, vidíme, že lídři mnoha stran mají na předním místě volebního programu bezpečnost potravin a to i ti, kteří potravinám rozumí jen na talíři a na jazyku. Už to tak často bývá a zejména v médiích, že čím méně problému rozumíme, tím odvážněji a vehementněji se pouštíme do jeho řešení, někdy přímo bez zábran. Příkladem by mohlo být mediální angažmá jednoho nedávného čelného politika a mediálního odborníka v řešení problematiky GMO.

Zdánlivě příznivá situace pro odstranění resortismu v dozoru nad potravinami ale nebude trvat dlouho, volby do Evropského parlamentu se už blíží závratnou rychlostí. V návalu slibů všeho druhu ve stylu „nikdo vám nemůže dát víc, než já vám můžu slíbit“ se nakonec zapomene nejen na bezpečnost potravin a na ochranu „voliče spotřebitele“, ale na voliče vůbec. Kdo by si s ním dělal celých pět let starosti?