Jesus Christ superhrdina: Velikonoční mýtus pro moderního člověka

Stvoření světa a člověka, velký třesk, evoluce…, obstojí velikonoční příběh ve srovnání s moderními mýty? Má přece motiv důležitý pro každý dobrodružný film – hrdinu par excellence.

Velikonoční svátky nejsou mezi lidmi tak populární jako třeba Vánoce, přesto se z křesťanského pohledu jedná o nejvýznamnější svátky v roce. Pro ty, kdo křesťany nejsou, zbylo ze svátků jenom pár bezvýznamných tradic.

Přečtěte si: Hody, hody, ožerem se! – dnešní Velikonoce – chlast, jídlo a nuda…


Autor: Isifa.cz

Nedávno mi napsala jedna známá, že nechápe, proč by jakožto nevěřící a nekřesťanská žena měla za radostného juchání běžet v pyžamu pro malovaná vajíčka, zatímco ji někdo mlátí proutím. Tak tedy, mohou mít Velikonoce nějaký obsah i pro ty, kdo pří sčítání zatrhávají kolonku „bez vyznání“?

Pokud bychom hledali v tradičních svátcích nějaký praktický význam, pak by tento účel v moderní přejedené kultuře plnila spíše postní doba, která by svým důrazem na střídmost v jídle a mase a odříkání si zbytečnosti mohla prospět mnoha nejen obézním lidem.

Vezmeme-li v úvahu dodržování těch několika velikonočních zvyklostí, jako je pomlázka, velikonoční vajíčka, zajíček apod., pak je na tom křesťan a ateista vlastně docela podobně, neboť původ těchto tradic souvisí s křesťanskou vírou jen okrajově, pokud vůbec. Vlastně ten původní účel velikonočních zvyklostí ani moc neznáme. Odložme proto tradice stranou a podívejme se hlouběji na samotný velikonoční příběh.

Mýty potřebujeme i dnes

K tomu, abychom lépe pochopili smysl, jaký může mít velikonoční příběh i v dnešní době, si připomeňme jednu důležitou funkci, kterou náboženství tradičně plnila: tvoření mýtu.

Každá kultura má své mýty. V mýtech člověk hledá odpovědi na základní otázky života: kdo jsme, odkud pocházíme, kam směřujeme…

Mýty ale mají i psychologický význam. Části naší psychiky, které nejasně pociťujeme, ale nedokážeme v sobě plně asimilovat, promítáme navenek do symbolických podob různých bohů, démonů nebo mýtických příběhů. Tyto materializované projekce nepochopených obsahů naší psyché nám umožňují vnímat tyto obsahy v jejich čisté formě, jednat navenek s tím, s čím se nedokážeme vypořádat sami v sobě, umožňují nám vyznat se v nás samých, v našem vnitřním světě.

Potřeby moderního člověka se v tomto směru v zásadě neliší od potřeb kmenového divocha, a ať si to uvědomujeme nebo ne, i naše moderní kultura je postavena na mýtech, které plní podobnou funkci jako před tisíciletími.

Definujeme-li mýtus jako příběh nebo motiv, který slouží k vysvětlení základních otázek, jako je původ světa, života a člověka, a který má zásadní dopad na naši psychiku a utváření našeho života, jakož i podoby celé společnosti, můžeme nazvat mýtem domorodá vyprávění takzvaně primitivního člověka stejně jako ustálená dogmata organizovaných náboženství nebo nejmodernější teorie, které nám věda k naší racionální víře předkládá.

Vždyť jaký je rozdíl, srovnáme-li dopad víry v něco, co je „reálné“, se silným přesvědčením o něčem, co má „nereálný“ obsah? V obojím případě se jedná „jen“ o víru, obojí tedy v nás působí stejně účinně. Víra nás ovlivňuje více silou, s jakou jsme jí oddáni, než svým obsahem. Mýty, které v dnešní moderní západní kultuře ještě mají nějaký působivý vliv, lze v podstatě rozdělit na vědecké a náboženské. Tipoval bych, že větší vliv budou mít ty vědecké, neboť věda se těší větší vážnosti a nadto se jejím teoriím věří doslova, což na straně křesťanů ve vztahu k starozákonním vyprávěním platí dnes jen v případě zarytých fundamentalistů.

Podívejme se tedy na ty hlavní moderní mýty a zamysleme, jaký dopad na nás mohou mít:

„Velký třesk“

Teorie tvrdí, že celý vesmír vznikl z nekonečně husté singularity. Vesmír se postupem času rozpíná, čímž se objekty od sebe vzdalují. Samozřejmě se nejedná o mýtus v pravém slova smyslu, nýbrž o vědeckou teorii. Pro naše účely s ní ale budeme zacházet jako s mýtem.


Autor: SXC

Zásadní slabinou tohoto mýtu je, že nenabízí nic, co by uspokojilo naši potřebu smyslu, neříká nic o tom, proč svět vznikl, a i když věda je schopna ve světě rozpoznat jistý řád, stále zde chybí jeho účel. Vesmír, svou povahou studený a odcizený, vznikl náhodně z těžko pochopitelných, absurdních příčin.

Přestože tato teorie má být racionální, ani rozum průměrného, selsky uvažujícího člověka příliš neuspokojí. Jak se mohla hmota celého vesmíru vměstnat do objemu velikosti golfového míčku?

Mýtus zvaný „evoluce“ a „vývoj lidského druhu“ 

Mimo jiné nám sděluje, že přežijí jenom ti nejsilnější a nejpřizpůsobenější. Ty, kdo danému standardu nevyhovují, už příroda sama vyselektuje.

Mýtus evoluce nabízí jen velmi povrchní a neuspokojivou odpověď na otázku odkud pocházíme. A jaké životní poučení nám mýtus nabízí? Život není o naplňování hodnot, vyjma těch biologických; bojovat o přežití a snažit se přizpůsobit svému prostředí. Etický dopad může být katastrofální. Jestliže hybnou sílu vývoje v přírodě představuje přirozená selekce, proč bychom se přírodu nesnažili napodobovat? Co kdybychom zaváděli selekci na základě pohlaví, rasy, náboženství…? A co třeba eugenika…?

Láska z pohledu evoluce: Hynku, Viléme, Jarmilo, Darwine!

Biblický příběh o stvoření světa a člověka a vyhnání Adama z ráje 

Starozákonní příběhy sice přisuzují větší hloubku našemu původu a nabízejí i vyšší smysl našemu životu, současně nás ale Bohu i přírodě vzdalují. Člověk je oddělen od Boha, jeho přirozenost je narušená, lidé jsou svou podstatou hříšníci. K čemu může vést tento pocit vzdálenosti mezi Bohem a člověkem? Nechme se poučit historií. Bůh byl největším objektem zájmu středověkého člověka, jehož největší snahou bylo proniknout do Božích tajemství. Vlivem různých faktorů se ale pociťovaná propast mezi člověkem a Bohem začala prohlubovat. Bůh začal být časem pro člověka natolik vzdálený, že ho přestal zajímat. Lidé raději obrátili svou pozornost ke světu, zprvu se spíše jednalo o přesměrování zájmu o neznámo z oblasti mystiky do neprozkoumaného fyzického světa, postupně i toto neznámo ze světa mizelo a lidé se stále více stávali racionalisty. S neznámem a tajemnem se vytratilo i duchovno.

Starozákonní příběhy nám ale sdělují ještě další věc: jsme odděleni i od přírody. Příroda a zvířata jsou zde od toho, aby sloužila člověku. Kam takový postoj vede a jaký může mít ekologické následky, si čtenář jistě domyslí.

Podobnost vědeckých a náboženských mýtů

Náboženské i vědecké mýty, které dominují naší kultuře, se vzájemně shodují více, než si uvědomujeme. Kdybychom je měli shrnout, vyzněl by výsledek asi takhle: Bůh buď není, nebo sice je, ale je nám natolik vzdálený, že nás nezajímá. Přírodě jsme nadřazení a současně jsme od ní odděleni.

Člověk je buď dokonalejší a vyvinutější zvíře, nebo hříšník, na němž lpí kletba dědičného hříchu a jehož přirozenost je třeba držet zkrátka.

Velikonoční příběh – jeden z mála zdravých mýtů 

Uvědomíme-li si, jak se tyto klíčové příběhy naší kultury míjejí s nejhlubšími potřebami naší přirozenosti, o to naléhavěji nám vyvstane potřeba zdravého mýtu, který by naši duši opravdu naplňoval, ukázal nám smysl, odhaloval, co je v nás, pomáhal nám v obtížích… Domnívám se, že velikonoční příběh zmrtvýchvstání by mohl plnit funkci takového „zdravého mýtu pro moderní dobu“. Ať si to přiznáme nebo ne, z hlubinně psychologického pohledu obsahuje Ježíšův příběh několik hlubokých a silných motivů.

  • Mýtus hrdiny

Tento základní motiv všech mýtů najdeme v podstatě v každém dobrodružném filmu nebo detektivce, kde kladný hrdina vítězí nad hordami lumpů, a kde ti dobří to nakonec vždycky vyhrajou. Ježíš představuje hrdinu par excellence. Zvítězil nad zlem jako takovým.

  • Duše a tělo

Při zmrtvýchvstání spojil hrdina velikonočního dramatu svou duši s tělem, takže tělo se stalo oslaveným (tj. nepodléhající fyzickým změnám) a mohlo projít zapečetěným hrobem. To nás může učit přijímat své tělo i duši, uvědomit se, že tvoříme psychosomatickou jednotu a překonávat následky dualismu, který obě složky odděluje a v jehož důsledku svět dodnes trpí, neboť dualistický pohled zpravidla vede k podcenění nebo nepřijetí naší „nižší“ tělesné složky, nebo přinejmenším některých jejich aspektů; a to, co v sobě nepřijmeme, začne strádat.

  • Vnitřní sjednocenost

Ježíš Kristus představuje dokonalý obraz sjednocenosti všech psychických prvků a vlastností, tuto image znali již středověcí alchymisté. Naše ideální já, které nicméně dovede komunikovat i s démony, když je třeba.

  • Proměna utrpení v radost

Existuje nějaký názornější příběh, který by učil tomu, že se trápení a bolest mění v radost, že se namáhavá práce dočká své odměny, oběť se vyplácí, noc se zákonitě změní v den?

Sílu stěžejního křesťanského příběhu lze dosvědčit i nesmírným dopadem, jaký mělo křesťanství na svět a kolik nesčetných změn působilo a stále působí i v individuálních životech lidí. Naslouchejme, co nám sdělují Velikonoce.

13 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 17. 5. 2011 13:57