Včera jen fotbal ... A dnes?

Dědové vzpomínají na čutanou s hadrákem a mače v plátěnkách po bráchovi. A dneska – těch klubů a sportovních potřeb. Sportujeme proto víc a raději? A které sporty „frčí“?

Je to strašlivých padesát let, co jsme na našem vinohradském plácku uprostřed činžáků hráli den co den fotbálek, obdivovali Masopusta nebo Kvašňáka a hráli si na ně. A když jsme neměli kopací míč, dal každý korunu nebo dvě a v hračkářství jsme koupili větší gumový.

Fotbal a zase fotbal

Taky jsme hráli za různé kluby. Já s jedním kamarádem na hřišti bývalého SK Nusle, přejmenovaného na TJ Start Praha (dnes na tom místě stojí hotel Corinthia Towers).

Borci roku 1948
Autor: Resolvenfootba­llclub.com

Borci roku 1948

V žácích se hrálo v keckách, ale po přestupu do dorostu mě paní správcová Kolaříková vzala do skladu, ať si v regálech vyberu kopačky. „Vem si rozšlápnutý, aby netlačily, táta ti na ně dá nový špunty.“ A správce Kolařík mi pak na podrážky starých kopaček po někom z A-mužstva přibil špunty; vždy dvě až tři kolečka kůže na sobě, sám je vysekával. Byly určitě dva na patě, pak dva na špičce a dva kousek za ní.

Poklad zvaný kopačky jsem přinesl domů a čistil je líp než boty do tanečních. Občas jsem si půjčil ze sady závaží ke kuchyňským vahám půlkilovku, protože byla nízká, abych na ni kladívkem vylezlé hřebíky špuntů umravnil. Máti ovšem nesměla být doma.

Když si to tak vybavuju a vidím před sebou ty boty, s nimiž jsem pobíhal na škvárových hřištích, a to nejméně dvě sezóny, vypadá to, že jsem snad hrál za první republiky. Ale kdepak – je to „jen“ těch padesát let.

Fotbal a zase fotbal, tak to bylo za nás na základce. Na střední škole rovněž, ale pár kluků hrálo basket, další hokej, stolní tenis, házenou a jeden dělal cyklistiku.

A pokud jde o výstroj, klub mi dal časem peníze na nové kopačky z Domu sportu (to bylo štěstí!): byly to takzvané bardějovky se šroubovacími kolíky (místo kožených špuntů), a pan Kolařík radil, ať je před tréninky dávám půl hodiny do kýblu s vodou, aby změkly a přizpůsobily se noze. Měl pravdu.

Stolní tenista od nás ze školy, co byl denně v herně Černá růže (v pasáži Na příkopech), mi zase líčil speciální výrobu překližek na pálky, na něž se lepily potahy dovážené z ciziny, které se tady nedaly koupit. A cyklista bájil o kolech značky Perič, na kterých jezdili naši nejlepší závodníci.

Jak nám ty „nej“ kopačky, pálky a kola byly skoro nedostupné, tak jsme o ně pečovali a milovali je. A nějak víc sportování prožívali.

Čtěte téma: Chcete hrát perfektně squash? Najměte si trenéra

Co všechno vás naučí a jak moc se vám prodraží běhat po kurtu s profesionálem?

Padesátka sportů se tehdy nenašla

A teď střih na potomky. Dcera se ke sportování neměla, ve školce ji vybrali do hudebky, takže fidlala na housličky. Syna jsme dali na basket, ale moc ho nebavil, tak se sám přihlásil na tenis. Neměl ale zanícené tenisové rodiče, nehodlali jsme s ním jezdit po turnajích, zkusil házenou i fotbal, nakonec hraje závodně badminton. To bylo najednou možností …

Sportka měla ve svých začátcích na tiketu u každého ze 49 čísel název nějakého sportu; proto Sportka. Víc sportů prostě nebylo, a to tam ještě byly gorodky…

Přitom v dnešním adresáři občanských sdružení ve sportu a tělovýchově ČR (vydává Ministerstvo školství) najdeme kolem 180 adres (Svaz gorodků tam není), což představuje téměř stejně tolik sportů.

Včera 49 a dneska možná 180 sportů? Ale ano, je to tak. Dnes máme sporty klasické i novodobě moderní (florbal), bojové asijské i absurdní (kanoepólo, což je basket v kajacích, ano v kajacích; to není omyl) i hospodské (šipky, kulečník, liga v mariáši).       

Za nás byl fotbal, hokej, pak volejbal, cyklistika, stolní tenis, basketbal, házená, atletika, lyžování – prostě klasika (snad jsem na nic nezapomněl), zatímco dneska je nabídka tak široká, že nakonec… podle statistik Češi sportují méně. Až na jedinou výjimku, kterou je zázrak jménem florbal.

Čtěte téma: Florbal  – levná alternativa hokeje

Florbal je na vzestupu. Poměrně mladá kolektivní hra si začala získávat více aktivních hráčů a zájmové kroužky tohoto typu praskají ve švech.

Florbalová exploze

Začala nenápadně v roce 1993, kdy nově vzniklá Česká florbalová unie měla pouze 320 hráčů a hráček. Další roky však připomínají pandemii: 1998 – 4 500, 2003 – 20 500, 2008 – 50 670. Nyní se to číslo blíží k 53 tisícům, a tak bude již brzy předstižen volejbal.


Autor: Archív FBŠ Bohemians

Podle statistik Českého svazu tělesné výchovy (ČSTV) má totiž nejvíc členů fotbal 551 tisíc, pak je dlouho nic a druhý tenis má 64 tisíc, třetí lední hokej 61 tisíc a čtvrtý volejbal 54 tisíc. Ovšem florbal už na druhém místě vlastně bude, protože asi 30 tisíc hráčů působí v regionálních soutěžích. A pak je tu Asociace školních sportovních klubů, podle níž se florbal hraje na 1820 základních školách v ČR, což jsou další statisíce hráček a hráčů.

Z údajů Českého svazu tělesné výchovy:

  1. fotbal – 551 tisíc členů
  2. tenis – 64 tisíc členů
  3. lední hokej – 61 tisíc členů
  4. volejbal – 54 tisíc členů
  5. florbal – 53 tisíc členů

Proč lední hokej pláče?

Protože na nábory hokejového potěru přichází polovina dětí, než jich chodilo před deseti lety. Chtělo by to asi vyhrát olympiádu jako v Naganu v roce 1998. I když další důvod, proč zájem o hokej klesá, může být v ekonomice. Na hokejového žáčka musí rodina z rozpočtu vyčlenit 30 až 50 tisíc korun ročně, na dorostence 50 až 80 tisícovek! Zatímco malému či většímu florbalistovi stačí koupit tričko, trenýrky, sálovou obuv a hokejku za pár stovek. Čili jde o naprosto neporovnatelné investice.

Čtěte téma: Kolik stojí výchova tenisového šampiona?

„Rodičů, kteří rovnou říkají, že nechtějí z dítěte šampiona, přibývá. Když jsem hrával já, každý chtěl mít z dítěte Lendla,“ říká trenér. 

Češi přestávají sportovat

Proč? Že by civilizační lenost? A přitom jaký je v obchodech výběr dresů, míčů, obuvi, kol, raket, lyží, bruslí a dalších sportovních propriet!

Podle průzkumu Eurobarometru (z dubna 2010) patří Češi k národům, které se věnují sportovním a fyzickým aktivitám čím dál méně. Ze 27 zemí EU jsme sedmí od konce, přičemž „prvenství“ v tomhle směru patří Řekům před Bulhary. Vezmeme-li to opačně, nejvíc a nejčastěji sportujícími národy jsou Skandinávci, a to v pořadí: Švédi, Finové a Dánové. A mimochodem i ve florbalu, který prožívá přímo světový boom, jsou Švédové číslem jedna. Naplňuje se tak ono odvěké „vše souvisí se vším“. A hned za Švédy jsou druzí Finové a pak už Švýcaři a Češi.

Takže snad to s námi sportovně není zase tak úplně zlé, tedy alespoň pokud jde o florbal.