Váš farmář má jméno

Autor: Ivana Dvorská

Osobní setkání s člověkem, jehož ruce pro vás vypěstovaly ovoce nebo zeleninu, je jedním z lákadel farmářských trhů. A někdy to může být dost zábavné nakupování.

Zavítáte-li v zeleninové hale farmářské tržnice k pultu pana Hejly, kromě nákupu všemožné zeleniny se ještě pobavíte. Jiří Hejla je totiž nejen farmář, ale taky trhovec jak vyšitý.

Ruce jak lopaty, kůže prací na polích zhrublá na struhadlo a pusa proříznutá – no jak u trhovce. „Dobrý den, mladá pani, dobrý den…“ zdraví zákaznici, zatímco si povídáme. „Osm korunek, jo?“ Během hovoru jsem poznala snad půlku prodejců i návštěvníků Holešovické tržnice, od maminek s dětmi až po vietnamské stánkaře.


Autor: Ivana Dvorská

„Ten to drží jak anténu…“ komentuje se smíchem jednoho z nich, když si vybírá pórek. „Který? 48. Euro. Máš eura? Máš 48 korun? Ke mně chodí, viď? Ještě jeden si vezmi, za pade, jo? Ještě jeden si vem. Čau.“ Pan Hejla už svoje zákazníky dobře zná, prodává tu 12 let. A nikdy s nimi prý neměl problémy. „Musíte se chovat slušně a není co řešit… Čáu,“ otočí se k dalšímu nakupujícímu.

Přesto tvrdí, že ho už prodávání nebaví. „Už to dělám moc dlouho. Dřív, ještě než jsem byl v Holešovicích, prodával jsem v Mladé Boleslavi, v Praze na Proseku a v Letňanech.“ Pan Hejla už roky prodává zeleninu, kterou vypěstuje se svým bratrem a rodiči. V Záboří na Mělnicku má rodina pole, po předcích. Tradici starého farmářského rodu, který také choval dobytek, koně, stovky králíků…, nepřerušili ani komunisté. Tehdy zavážel (a stále zaváží) i hotely, bedny s mrkví a bramborami vozil prý v ojetém žigulíku a navíc bez řidičáku. Policistům pak bylo co vysvětlovat.

V devadesátých letech se rodině vrátily polnosti a mohla tak začít opět naplno sedlačit. Díky tomu na stánku pana Hejly najdete opravdu pestrý sortiment. „Tady máme kopr, koriandr, bazalku“ ukazuje namátkou, „od jara je to 60 druhů.“

Prostě to voní

„Jak má člověk poznat kvalitní zboží, co byste poradil?“ ptám se. Jak se pozná, co je jen hmota bez chuti? Pan Hejla má jasno, ale nevím, jestli vám jeho „rada“ pomůže: „To je vidět, stačí, když se na to prostě kouknu, tak to vidím. To je poznat. Poslepu… Je to všechno? Třicet korunek, jo?“

„My tady máme český rajčata, jdete kolem a ty prostě voněj. Když jdete okolo nich, tak musí vonět. Zato ty dovozový… Nebo když to kupujete, vezměte si jedno na zkoušku, musí být sladký, to je ze sluníčka, když je na něm celý den. Když to není sladký a nevoní, je to určitě buďto z fóliáku nebo ze skleníku, to nemůže vonět.“

Farmářské tržiště Holešovice

Pražská tržnice, stálá zeleninová hala č. 22, od pondělí do soboty

Holešovický farmářský trh

každou druhou sobotu v měsíci (mimo letní prázdniny), v prostorách stálého tržiště v hale 22 a sousední hale 36, za příznivého počasí pak i na prostranství u hal


Autor: Ivana Dvorská

Pan Hejla říká, že před dvaceti lety i brambory krásně voněly. Čím to je, že dneska nevoní? „Zem je unavená, pořád se nemůže pěstovat zelenina. Třeba na podzim jsme sklidili jeden druh úrody a naseli jsme tam obilí s hrachem, aby si to pole odpočinulo. Na to jedno pole se naseje zelenina a to druhé se nechá odpočinout. A teď se to pere furt jedno za druhým, aby se to točilo, a už to není takový. To pole je unavený. Ničím jiným to není, mladá pani.“

Jak vypadá den farmáře? Pan Hejla vstává pravidelně o půl páté, nejprve zaváží hotely, potom jede do Holešovic, prodává do tří hodin a pak – jde ještě dělat na pole. „To se musí, zalejt a tak…,“ krčí rameny. „Leden, únor nedělám,“ říká vítězoslavně. A co dělá, když nedělá? „To zase děláme s tátou, on je zedník, tu zedničinu… Otrháme, jo? Děkuju mockrát, Nashledanou… Já jsem zvyklej dělat furt. Ale musí se to dařit, když se to nedaří, tak to člověka nebaví. Ale vždycky se nám to povedlo, zelenina pěkná.“

Aby ta zelenina pěkná i vydržela, skladují ji Hejlovi ve speciální hale s dlažbou, která udrží potřebný chlad. Jinak by výpěstky začaly měknout. A jsou nějaké triky, aby zelenina vydržela co nejdéle? Jako ten, že se mrkev má dávat do písku? „To když jdu z vinárny, tak spadnu do písku, abych si nedal na čuňu,“ směje se pan Hejla mým zemědělským znalostem. „Ne, máte pravdu, dává se to do písku, mrkev, petržel, celer. Mrkev tam vydrží až do jara. Nebo když máte ráda petržel, vezmete písek, dáte ji do něj do tří čtvrtin, necháte koukat tu šťopku a za měsíc budete mít zelenou nať.“

Konec zelinářů v Čechách?

Na panu Hejlovi je vidět, že přes typicky zemědělské brblání třeba na počasí a jiné potíže má svoji práci opravdu rád. Ale budoucnost zelinářů v Čechách nevidí moc „zeleně“: „Zelenina už se žádná nepěstuje a pěstovat nebude, protože už to nikdo nedělá. Kdo by to dělal? Je konec. To musí člověka bavit; ale už to nikoho nebaví. To se musí dělat od mala, musí vás to bavit, to vás nikdo nenaučí,“ říká. Popisuje, že u nich na vsi, na Mělnicku, v tradičním zelinářském kraji, bývalo dvacet zelinářů; zůstali dva. „Všude jsou postavený baráky, parcely, trávníky. A co to dělám, přes dvacet let, tak nikdo nepřibyl, jen ubývalo…“ A důvody? Každý den vstávat v pět, v šest hodin, sobota není volná, neděle není volná, žádná letní dovolená…

Navíc, ze zelinářů, zemědělců atp. se v poslední době najednou stali farmáři. Jak se panu Hejlovi líbí tohle označení? „To už mělo bejt, mladá pani, před deseti rokama. To už mělo bejt dávno.“ Farmářským trhům fandí. I když… „No tak v sobotu, to si vezmu ráno prášek na hlavu, v poledne další a jeden, když odjíždím, tři prášky si vezmu za tu sobotu. To je hroznej frmol.“

Vše o farmářských trzích najdete u nás: