Umění přiznat chybu

Autor: Isifa.cz

FEJETON – Nikdo není dokonalý, přesto se tak mnohdy tváříme. Přiznání vlastní chyby je čím dál tím těžší. Brání nám v tom hrdost, stud a mnoho momentálních okolností.

„Promiňte, je to moje chyba,“ je fráze, kterou používáme velmi zřídka. A to přesto, že k tomu máme mnoho příležitostí, jsme chybující bytosti a koneckonců – chybovat je lidské.

Dokonce několik lidí, kteří za tu dobu, co je znám, svoji chybu nikdy nepřiznalo. Jde asi o nějaký zvláštní postoj k životu, který spočívá ve víře ve vlastní jedinečnost a bezchybnost. To je jeden případ, tito lidé si prostě nepřipouštějí, že by mohli chybovat, tak proč by nějakou chybu přiznávali?

Druhým případem jsou ti, kteří naopak velmi dobře vědí, že chybují, ale z principu to nepřiznají, jelikož by jim to v jejich očích poškodilo image.

Já nic, já muzikant


Autor: Isifa.cz

Pokud se setkáte s někým, kdo tvrdí, že nechybuje, je to lhář. Těžko bude existovat člověk, který nikdy neudělal chybu, a to v jakémkoliv smyslu. Lidé, kteří z nějakého důvodu nejsou schopni nebo ochotni chybu přiznat, to mají dobré. Když mlčí, většinou se najde někdo, kdo na sebe jejich chybu vezme.

Mohlo by se zdát, že nepřiznání chyby může být výhodné, ale je to úplně jinak. Dost často je totiž zjevné, kdo chybu udělal, takže vlastně ani není potřeba, aby se k ní někdo přiznával. Všichni okolo vědí, že se akorát chybující ke své chybě nehodlá doznat, jinak je vše jasné. Pokud je okolí alespoň trochu normální, tak si bude o chybujícím, který se nepřiznal, myslet své.

Samozřejmě, že se za chyby platí, to je ostatně asi hlavní důvod, proč se k nim neradi přiznáváme. S tím úzce souvisí důkaz o tom, kdy chybu způsobil. Pokud důkaz hovoří jasně, pod jeho tíhou velmi často chybující kapituluje a přizná se. Pozdě, ale přece.

Přečtěte si: Jaký příběh si vytváříš?

Když mluvíme o svém životě, je to, jako bychom vyprávěli svůj příběh; naše vyprávění se stává naším životem. 

Platí se za chyby?

Najdou se i tací, kteří i s jasným důkazem dokážou polemizovat a chybu stejně neuznají. To je zvláštní skupina lidí, jakási třetí kategorie (v návaznosti na předchozí rozdělení chybujících). Tito lidé asi nejsou příliš normální, protože si dál stojí za svým a chybu prostě nepřiznají. Ne náhodou se s těmito lidmi setkáváme třeba v politice nebo ve vedení velkých podniků.

Není to náhodou nakonec tak, že lidé, kteří nepřiznají chybu ani v tom nejzjevnějším případě, to nejdál dotáhnou? Není tato vlastnost velkou konkurenční výhodou? Kdyby tito lidé své chyby přiznávali, byli by tam, kde jsou?

V případě veřejně známých lidí je odmítání vlastních chyb jakousi nutností. Přiznání chyby před davem by bylo tahem rovným sebevraždě. Ten, kdo trvá na svém a nepovolí, má šanci dojít až na samotný vrchol.

Anketa

Umíte přiznat chybu?

Slabí za to můžou

Přiznání chyby není slabost, říká se. Dneska už je to trochu jinak, toto klišé platí přesně opačně. Přiznání chyby slabost je, a to jedna z největších.

Schválně si to zkuste – častěji než obvykle začněte říkat: „Omlouvám se, je to moje chyba.“ Za chvíli budete za slabocha, na kterého všechno svedou. Pak už ani nebudete muset říkat, že to byla vaše chyba, okolí vám bude všechny nepřiřazené chyby velmi rádo připisovat.

Chybovat je lidské a přiznání chyby je slabostí, tak to prostě je. Pokud nepatříte mezi vyjmenované skupinky lidí (nepřipouštíte si, že chybujete, nebo se nepřiznáváte, a to ani od tíhou jasných důkazů), máte tak trochu smůlu. Umění přiznat chybu je dnes totiž spíš na škodu…

Nebo ne? Co si myslíte vy?

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 6. 12. 2010 22:01