Trauma může mít člověk i z toho, že ho povodeň minula

Autor: Isifa.cz

Povodeň vyvolává stres a trauma. Traumatizován bývá nejen postižený. Knížecí rady popuzují. Méně frází, více konkrétní pomoci. Pokud ji někdo odmítá, mnohdy ji potřebuje zoufale.

Trauma je negativní důsledek zážitků vyvolávajících stres. Bezprostřední příčinou bývají různé nehody, týrání, přepadení. Samozřejmě i tzv. „velká“, tudíž ohrožující „voda“ – povodeň. Traumatizován bývá nejen postižený, ale i ten, jehož se záležitost bezprostředně nemusí týkat. Naopak skutečnost, že nejsem s traumatem sám – je nás víc – pomáhá problém zvládat.


Autor: Isifa.cz

Ať vás povodeň postihla osobně, nebo ne – oboje může znamenat traumatický zážitek

Příčinou traumatu bývají obvykle faktory mimo osobnost postiženého. Jen výjimečně dochází k traumatu z vnitřních příčin. Konkrétně jeden z mých klientů považuje za mimořádně traumatickou zkušenost zástavu srdce, zvládnutou v rámci první pomoci okolojdoucím medikem. Ta posléze vedla k zavedení bypassu. Pro onoho muže byl ex post mimořádně traumatizující „zážitek náhle vzniklé nicoty“. Prožitek spojený s traumatem je pak děsivý a vnímaný jako ohrožující život nebo fyzickou integritu.

Na první pohled je zřejmé, že traumata přinášejí bezprostřední strádání. Namátkou zranění, onemocnění, bolest, ztráty blízkých a samozřejmě i újmy majetkové. To je řekněme „základna“. Velkým a někdy i větším problémem než bezprostřední dyskomfort je „nadstavba“ traumatu. Jde o katastrofické, často sebe či okolí obviňující úvahy typu „kdo za vše může“ a „proč se to zrovna stalo mně/nám“.

O traumatu hovořil v souvislosti s psychoterapií jako první Sigmund Freud. Domníval se, že prožité trauma vyvolává hysterii. Jde o značně problematický a skutečnost zjednodušující názor velkého psychiatra. Leč pozor: Fredovu klientelu v tomto směru tvořily hysterické vídeňské paničky. Dámy, pro něž bývalo nepřijatelné říci slovo koleno. 

Komplex přežití – proč mně se nic nestalo?

Pár let před vznikem psychoanalýzy si američtí lékaři povšimli prvních „veteránských syndromů“. Vojáci z bojů Severu proti Jihu se po demobilizaci občas chovali jako hysterky. Sebekontrola nebyla právě jejich silnou stránkou. Období první a zvláště druhé světové války přineslo další poznatky. Projít peklem třeba na Piavě, později na pláži „Omaha“ v džungli tichomořských ostrovů, na poušti u Tobruku nebo v Buchenwaldu či v Osvětimi znamenalo vyrovnat se s „komplexem přežití“. Tj. pocitem viny, že jsem přežil zrovna já a tolik lepších a statečnějších lidí padlo. Následovala Korea a Vietnam, utrápených veteránů přibývalo. V roce 1968 se v odborném názvosloví objevil termín „posttraumatická stresová porucha“. Název je výmluvný. Jde o poruchy psychiky po traumatu. Původní stres již nepůsobí, ale objevují se jiné stresové reakce.

Výše zmíněná porucha se v mezinárodní klasifikaci psychických chorob objevila na počátku osmdesátých let. Psychiatři ji zařadili mezi úzkostné poruchy. Mimo jiné to ilustruje ohromný vliv nejasné úzkosti. Ta je horší než původní stres.

Přečtěte si: Psychickou zátěží jsou tragédie, ale i úspěchy

Zvyknout se dá na všechno? Není to pravda

Laická představa předpokládá, že negativní působení traumatické zkušenosti má jasně ohraničený začátek, průběh a konec. Podceňuje vliv vtíravých vzpomínek, děsivých snů i existenci tzv. flashbacků, zpětnému záblesku bývalého prožitku, aniž by jej člověk ve skutečnosti znovu prožil.

Rčení tvrdí, že zvyknout si lze na všechno… i na šibenici. Není to pravda, a to nejen v případě zmíněného popravčího nástroje. Opakované trauma bývá vnímáno jako ještě horší než to původní. Z hlediska intenzity záporného prožitku není jedno, zda dotyčný již povodně na vlastní kůži prožil třeba před deseti lety nebo zda pro něj jde o novum. Obecně vzato může opakování prožitku vést k řekněme „profesionalitě“. Stavu, kdy si se situací lépe poradíme. Pravděpodobnější je ovšem zvýšená citlivost směřující spíše než k nadhledu k tzv. naučené bezmocnosti. Tj. rezignaci s pocitem „vše marno“.

K tématu: Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu

Významný český psycholog profesor Zdeněk Matějček rád říkával: „Nikdy nemůžeme vědět, jaké to přesně bude, když ztroskotáme nebo když budeme umírat.“ Možné je smíření se situací, prožitek protestu proti nelítostnému osudu, strach třeba i panický, ale i pravý opak. Tj. klid spojený s aktivitou, omezené vnímání rizik situace. Zmíněný dojem klidu může být velmi ošidný. I v šoku může postižený činit dojem „jsem v pořádku“. Může to i tvrdit. Lidově řečeno „ještě mu nedošlo, co se vlastně stalo“. Možný je i pocit snové nereálností. Někteří postižení posléze hovoří o zážitku typu špatného filmu.

„Povodeň“ v osobnosti člověka

Podstatným důsledkem posttraumatického stresového syndromu je porucha osobnosti. Jde o změnu chování u člověka, který před dlouhodobým či jinak závažným stresem byl laicky řečeno „v pohodě“. Takový člověk má dojem, že se změnil, nic již nemůže být takové, jako bylo dřív. Neuchoval si naději na zlepšení situace. Bývá podrážděný a nespokojený. I když mu pomáháte, stěží se mu zavděčíte. Naopak lze počítat s jistou vztahovačností. Jedním z paradoxů jeho nedůvěřivosti je naopak velká důvěřivost k některým osobám, jež si to mnohdy nezaslouží. Často jde o lidi, kteří prožili něco podobného jako dotyčný. Nebo to alespoň úspěšně předstírají. Věk zde automaticky nepřináší moudrost. Syndrom je ve stáří zvládán ještě hůře než v dospělosti. Pochopení a nenápadná pomoc tu jsou víc než na místě.

Čtěte téma: Povodně 2013: Hlavně to neřešte pasivitou a chlastem

Trauma aktivuje v osobnosti postižených řadu tzv. obranných mechanismů. Jde obrazně řečeno o „valy“ bránící tomu, aby na člověka dolehla závažnost situace. Obrana popřením nebezpečí může mít jakoby ochranou funkci. V souvislosti s povodněmi se objevuje i u osob, které nebyly bezprostředně vystaveny traumatu. Má formu obrany proti obavám a strachu. Vede k nadměrné sebedůvěře, k podceňování nebezpečí a zanedbání prevence. Takoví lidé mívají času dost a v obecním rozpočtu najdou peníze na vše jiné, než jsou protipovodňová opatření. Termín „stoletá voda“ vnímají jako jistotu, že se taková povodeň objeví nejdřív za 100 nebo snad za 90 let. A to už tu nebudeme… tak co!

Léčivá slova i činy

Lidé trpící traumatickou stresovou poruchou působí třeba i přes zjevný neklid spíše introvertně. Zdaleka ne všem z nich vyhovuje mluvit o tom, co se stalo. I jim ale možnost sdělení prožitků pomáhá. Partner v rozhovoru by měl mít na paměti, že člověk má dvě uši a jen jeden jazyk. Máme proto více naslouchat než mluvit. Není třeba bát se „mlčení ve dvou“. Pouhá přítomnost je někdy výmluvnější než velké řeči.

Laciné, zjednodušené tzv. knížecí rady popuzují takřka každého. Traumatizované osoby obzvlášť. Podobně problematický vliv mívá ostentativní povzbuzování typu „Hlavu vzhůru, vždy se dá začít znova.“ Platí: Méně třeba i dobře míněných frází. Více konkrétní, nenápadné pomoci.

Winston Churchill v čase 2. světové války poznamenal: „Jsou situace, kdy šálek horkého, silného čaje s kapkou mléka je tím posledním, co nás může zachránit před skokem z okna…“ Obdobných „šálků“ v podobě různého zajišťování, vyřizování, jednání, pečování, uklízení je nespočet. Postižený nemusí a někdy ani nemůže naší pomoc ocenit. To neznamená, že ji nepotřebuje. Pokud ji odmítá, mnohdy ji potřebuje zoufale.

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 8. 6. 2013 7:42