Příjemné tlachání o ničem je v manželství důležité!

Autor: Isifa.cz

I v případě volného času záleží na proporcích! Ideálem není ani vztah typu „jedno tělo, jedna duše“, ani ten, v němž se partneři znají pouze ze žloutnoucích svatebních fotografií…

Manželská spokojenost souvisí dost bezprostředně s tím, jak jsou ve vztahu saturována naše očekávání. Některá se týkají provozu domácnosti, jiná financí, další třeba výchovy dětí, mnohá nepochybně i náplně volného času.

Pro pořádek bychom asi měli dodat, že nehovoříme pouze o manželských párech, ale i o tzv. faktických manželstvích, majících všechny atributy běžného manželství či rodiny. S jedinou výjimkou – nejsou sezdáni.

Společně, nebo každý po svém? Proporce jsou důležité

V běžných rodinách se volný čas zpravidla redukuje jen na večery, víkendy a dovolené. Může být nespornou výhodou, pokud si svá očekávání dokážeme navzájem sdělovat, zvláště pak, pokud jsme s to je s partnerem také sdílet. Jinak řečeno, nejsou-li natolik odlišná, aby bylo těžké až nemožné hledat nějaký funkční kompromis. Zároveň bychom je však neměli považovat za cosi trvalého a neměnného. Naše představy a očekávání se během společného soužití mohou měnit, stejně, jako se mění i faktická náplň chvil volna. Některé ze změn jsou vynucené stávající životní fází (malé děti, úbytek elánu a sil), jiné mohou vyplývat ze subjektivních změn (naše hypertrofující lenost), další mohou odrážet a zároveň i ovlivňovat kva­litu vzájemného vztahu.

Na zcela obecné úrovni lze hovořit o volném čase tráveném společně a ve vzájemné součinnosti, o čase tráveném sice společně, ale bez vzájemné součinnosti a o volném čase tráveném odděleně. Proporce těchto tří forem se v průběhu vývoje vztahu zákonitě mění; pro zdravé vztahy je charakteristické, že v každé jejich vývojové fázi jsou všechny tři formy přiměřeně zastoupeny. Ideálem nemůže být ani symbiotický vztah typu „jedno tělo, jedna duše“, ani vztah, v němž se partneři znají pouze ze žloutnoucích svatebních fotografií. Partnerská spokojenost však souvisí spíše s náplní společně trávených chvil, než jen s jejich četností či časovým rozsahem. Podstatná je pochopitelně i vzájemná tolerance a schopnost přijmout, že každý z nás může mít i své koníčky a své přátele.

Jak trávíme manželské večery po roce a po dvaceti letech?

Podívejte se na fiktivní příběh večerů jednoho manželství... <a href="http://www.vitalia.cz/clanky/manzelske-vecery/">více</a>
Autor: foto Isifa.cz, montáž InternetInfo

Podívejte se na fiktivní příběh večerů jednoho manželství… více

Názory dotazovaných respondentů v anketě Manželské večery po x letech lze považovat za poměrně výstižné. Do značné míry popisují typické partnerské večery v závislosti na délce vztahu. Pravda, je ale dost sporné, zda existuje něco jako „typické“ manželství. Lze si jistě bez obtíží představit dvojice, jimž by vyhovoval jiný model. Problém ale vzniká až tehdy, když by jeden preferoval model, který je pro druhého zcela nepřijatelný. Dané konstatování jistě není nikterak převratné.

Překvapivější může být spíše konstatování, že přílišné odchylky od běžného vývoje mohou přinést problémy i tam, kde jsou oba partneři zdánlivě ve shodě. Příkladem budiž například pár bezdětných třicátníků, jejichž společné večery probíhají po dvou letech vztahu tak, jak kdyby šlo o dvojici notně lenivých seniorů po pětatřiceti letech soužití. Je jen otázkou času, kdy přinejmenším jeden z nich začne pochybovat, zda si zrovna tohle skutečně přeje.

Za varovný signál lze považovat téměř permanentní podrážděnost par­tnerů v době, kdy se shodou okolností ocitnou ve společném teritoriu. Stejně tak i vzájemnou alergii, kdy máme nutkavou potřebu „kopnout partnera do holeně“ kdykoli jej míjíme. Zneklidňovat by nás měl i stav, kdy přestáváme být schopni vést tzv. fakultativní dialog a místo toho se téměř neustále dohadujeme či spíše hádáme. Za fakultativní dialog lze s nadsázkou považovat příjemné tlachání o ničem, resp. o ničem životně důležitém. Fakultativní plky bývají pohodotvorné.

Univerzální návod ani manželství neexistuje

Zřejmě jen velice obtížně bychom ale hledali nějaký univerzální návod či doporučení jak nakládat se společnými večery. Hrozí-li ponorková nemoc, pak bychom asi měli soužití více pootevřít. Pokud se nám ale nedostává společných prožitků, pak bychom se měli poohlédnout po takových společných aktivitách, které mohou posílit pocit pohody i za tu cenu, že jej budeme čerpat z vnějších zdrojů. Společná návštěva koncertu oblíbené kapely nám pak může dát víc než několik hodin usilovné, leč marné snahy o láskyplnou konverzaci.

Jednoho univerzálního návodu bych se však dopustit mohl. Cítíte-li, že vám společně trávené chvíle nepřinášejí žádnou potěchu, pak zkuste něco změnit. Jejich rozsah či náplň, proporci času tráveného spolu a zvlášť…

A kdybyste si nevěděli rady, tak vás jistě uvítá kterákoli z více než šedesátky poraden pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy.