Temná místa medicíny: očkování testovali na sirotcích

Autor: Isifa.cz

18. století bylo obdobím hrůzy z epidemií pravých neštovic. Díky pozorování lidí, kteří prodělali mírnější variantu, kravské neštovice, vznikla první vakcína. Bylo potřeba ji vyzkoušet.

Ze všech věd, které člověk může a musí znát, tou hlavní je umět žít tak, aby spáchal co nejméně zla a způsobil co nejvíce dobra.

Lev Nikolajevič Tolstoj

K převratným objevům v medicíně došlo většinou tak, že ani sám objevitel neměl tušení, jak velký vědecký pokrok byl vlastně učiněn. Očkování proti neštovicím začalo vlastně u krav, díky zkušenosti děveček a čeledínů.

Děsivé neštovice

Osmnácté století bylo obdobím hrůzy z epidemií pravých neštovic (varioly), které se staly největším evropským problémem. Byla to děsivá virová infekce; onemocnění začínalo vysokou horečkou a celkově těžkým stavem, po několika dnech se virus lokalizoval v kůži. Po celém těle se objevily krusty (strupy), pod nimiž byl hnis, a pustuly (kožní výčnělky naplněné rovněž hnisem), jež se hojily za vzniku výrazných jizev. Lidem poznamenaným ve tváři tímto onemocněním se lidově říkalo „poďobané“. Úmrtnost byla průměrně třicet procent, ale velmi často docházelo k oslepnutí, jestliže se puchýř s následnou jizvou usadil na víčku. Tradovalo se, že kdo jednou viděl variolu, nikdy na ten strašný pohled nezapomněl.

Mimo to existovaly ještě „kravské“ neštovice, virová varianta varioly, jež po sobě sice rovněž nechávala stopy, obvykle na pažích – malé jizvičky. Ale především se na tuto nemoc neumíralo. Ve větším měřítku se vyskytovala v zemědělských oblastech, kde se zejména dojičky denně dotýkaly kravských vemen. Zkušenost ukázala, že děvečky a čeledínové, jež onemocněli kravskými neštovicemi (říkalo se jim na rozdíl od varioly „vaccina“ – z latinského slova vacca – kráva), byli proti zhoubným pravým neštovicím imunní. Po léta byla tato imunologická zvláštnost všeobecně známa, ale byl to až praktický lékař v malém anglickém městě Berkeley v hrabství Gloncestershire Edward Jenner (1740–1823), který přišel na myšlenku očkovat materiálem z pustul a krust na kravských vemenech. Vše tedy vlastně začalo u krav.

Nejsme přece krávy

Velkým dnem pro lidstvo se stala sobota 14. května 1796. Tento den před 218 lety zahájil doktor Jenner éru očkování neboli vakcinace. Odebral vzorek hnisu z vyrážky farmářské dcerky Sáry Nelmesové, která zrovna onemocněla kravskými neštovicemi, a pomocí dvou povrchních zkřížených škrábnutí jej přenesl na paži osmiletého chlapce Jamese Phippse. Devátý den po očkování si hoch stěžoval na bolesti hlavy a měl lehkou zimnici. To bylo vše. Aby měl Jenner jistotu, že je chlapec imunní i proti variole, dva měsíce po prvním očkování znovu infikoval 1. července 1796 Jamese tekutinou z lidských pravých neštovic. Nic se ale nestalo. Opakoval pokus znovu po několika měsících. Opět se nestalo nic – k onemocnění nedošlo.

Ačkoliv Jenner nepostupoval bezohledně a nevystavoval malého pacienta neznámému riziku, při němž by byl neúspěch znamenal smrt, přeci jenom si k pokusům pro jistotu vybral raději sirotka. Jennerův objev zprvu Královská lékařská společnost pohrdavě zavrhla, a lidem vadilo, že si je někdo plete s kravami, jak dokazuje dobová ilustrace proti této vakcíně. Přesto se zpráva o jeho úspěchu brzy rozlétla do světa a vakcinace se ujala. Již v roce 1800 mělo ze zkušeností anglických dojiček prospěch šest tisíc lidí.

Sirotci se na pokusy hodili

Temnou stránku v dějinách lékařství však představuje skutečnost, že malí sirotci byli tehdy zřejmě oblíbenými, avšak nedobrovolnými, objekty pro pokusné ověřování nových vědeckých teorií. Existuje o tom řada relevantních důkazů, dokonce i z našich krajů.

Rovněž v Čechách a na Moravě se brzy začalo s očkováním proti neštovicím. V Brně Jennerovu metodu vakcinace jako jeden z prvních úspěšně aplikoval roku 1800 německý lékař a botanik, „Kreisphysikus“ Alois Carl (1765–1831). Vyzkoušel ji opět – jak také tehdy jinak – na několika dětech náhodně vybraných z městského siročince.

Na všech stupních lidské kultury se považují sirotci za nejubožejší lidi, i když je o jejich základní životní potřeby postaráno. Hrdina dobových oblíbených romantických románů, vydávaných v první polovině 19. století, má často neznámý původ a obvykle to bývá sirotek, který nepoznal svoje rodiče. Kvůli tomu je nucen žít na pokraji společnosti. Mezi ta nejznámější dobová literární svědectví patří příběh o dívce s velice pohnutou minulostí, která se dostala do siročince, kde prožívala život v těžkých podmínkách, mimo jiné v prostředí smrtelných přenosných chorob. Ano, jde o slavný román Charlotte Brontëové Jana Eyrová.

Vybrat si v takovém prostředí malé sirotky jako „pokusné králíky“ pro lékařské výzkumy bylo snadné. Zajímalo by nás, jak si však takové zneužívání dětí slovutní páni doktoři obhájili před svým svědomím.

11 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 10. 5. 2014 13:34