Syndrom zavrženého rodiče má dvě špatná řešení

Autor: Isifa.cz

Nikdo by se nedivil, kdyby těžce týrané děti z kuřimské kauzy matku zavrhly. Nestalo se. Tolerance nepopouzených dětí bývá značná. Dítěti zmanipulovanému jedním rodičem vůči druhému naopak stačí tragikomické důvody.

Nedávno jsem psal o týrání rodičů jejich potomky (Rodiče, vřed lidstva). Iniciátorem těchto tristních aktivit bývají nejčastěji již dospělé děti. Zvláště pak ty, na nichž jsou rodiče z různých důvodů závislí. Dál popíši týrání poněkud atypické. Dítě, dlouho ještě nezletilé, je zneužito blízkým dospělým k vyřizování účtů s druhým z rodičovské dvojice. Manipulujícím rodičem je zcela ovlivněno. Za to, co činí, nemůže. Pouze přebírá to, co je mu přesvědčivě a leckdy i s falešnými nebo zkreslenými důkazy řečeno. Stav má charakter těžkého duševního postižení, tzv. vymývání mozku.

Syndrom zavrženého rodiče

Odpůrci existence syndromu odmítání jednoho rodiče poukazují na existenci „domácích tyranů“. Tvrdí, že někteří rodiče se vůči svým dětem eventuálně i ve vztahu k tomu druhému z rodičů chovají tak strašně, že jejich následné odmítání je pouze pochopitelná obrana. To je ovšem řeč typu „jeden o koze, druhý o voze“. Patologie tzv. syndromu zavrženého rodiče, termínu, jenž poprvé použil R. A. Gardner, spočívá v naprostém odmítání rodiče, který se vůči dítěti ani vůči jeho druhému rodiči výrazně neprovinil. Jde o důsledek rozvodového boje, a ne vždy zcela uvědomované msty.

Syndrom zavrženého rodiče

  • Zkratka anglického názvu je PAS (parental alienation syndrome).
  • Termín vytvořil americký psychiatr Richard A. Gardner na počátku 80. let minulého století.
  • Porucha, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně zlehčuje a uráží jednoho z rodičů.
  • Příčinou má být kombinace faktorů, zejména indoktrinace ze strany druhého rodiče (téměř výhradně jako součást sporu o svěření dítěte do péče po rozvodu rodičů) a vlastní pokusy dítěte pomlouvat jednoho z rodičů.

Zdroj: Wikipedia.cz

Diagnostická kritéria syndromu vycházejí z následujících osmi kritérií a symptomatických projevů, které nemusejí být vždy všechny přítomny současně:


Autor: Vitalia.cz

Tabulka dle E. Bakaláře

Diferenciální diagnóza syndromu zavrženého rodiče podle míry přítomnosti symptomatických příznaků je následující:


Autor: Vitalia.cz

Tabulka dle E. Bakaláře

Jde o psychické týrání

Syndrom zavržení vede u dítěte k tomu, že dojde k odklonu od jeho dosavadních zkušeností s oběma rodiči. Vytvoří se u něj jakási šablona „černo-bílého“ vidění – jeden rodič (popouzející) je ideální a bez chyb, druhý (zavržený) naopak zlý, bez jakýchkoliv kladných vlastností.

Po čase dítě samo bez ohledu na realitu udržuje toto narušené vnímání. Samo si začne vytvářet smyšlené scénáře. Jimi své postoje potvrzuje. Míra odsuzování a nenávisti vůči odmítanému rodiči je nepřiměřená jeho nedostatkům. Zároveň je vytvořena „umělá slepota“ vůči jeho kladům.

Pokud dítko emočně přichází o jednoho z rodičů, je-li mu namluveno, že ho táta nebo máma nemají rádi a jeden z nich mu chce škodit, je-li v této souvislosti „vymyt mozek“ nezletilce, je zřejmé, že nastalý stav patří mj. pod hlavičku diagnózy psychického týrání.

Kdo je oběť?

Systémový pohled na rodinu nabízí přinejmenším ještě jeden řekněme „zpětnovazební“ pohled. Tj. zvážit dopady stavu a zabývat se hodnocením prožitků rodiče, jenž byl zavrhnut. Ten fakticky přichází o kontakt s dítětem. Bývá terčem leckdy až neuvěřitelně nevybíravých útoků aliance dítě – programující rodič. Cokoliv třeba v té nejlepší víře učinil, může být použito proti němu. Netrápí se sám. Dopadá na něj i odmítání všech blízkých osob, s nimiž je dítkem „hozen do stejného pytle“.

Mnozí z příbuzných a známých mu vyčítají: „Kam jsi to až nechal zajít,“ atd. Navíc je zde leckdy úřední vyšetřování vymyšlených přestupků či potenciálních trestných činů s jeho časovými i emočními nároky.

Nejde jen o bolestné konfrontace s potomkem. I zcela korektně vedené šetření může mít na postavení zavrženého rodiče ve společnosti velmi záporný dopad. Zdaleka ne vždy a všude je plně zohledněn předpoklad neviny zavrženého rodiče. Celek lze přirovnat k dopadům psychického, velmi rafinovaně prováděného domácího násilí.

Psychologický rozdíl ovšem mj. spočívá v tom, že oběti domácího násilí vyvolávají obvykle spíše soucit a snahu poskytnout jim podporu. Dospělá oběť, tj. „zavržený“, bývá sociálním okolím leckdy včetně kompetentních osob vnímána jako přinejmenším „potenciálně správně zavržený“. Argumentace použitá zcela vážně proti zavrženému je nesmyslná.

Zrůda ze špatné cukrárny

Pro srovnání a ilustraci: V tisku se opakovaně objevila zpráva o písemném pozitivním kontaktu mezi matkou a dětmi z tzv. kuřimské kauzy týrání. Nikdo by se nemohl divit, kdyby před časem těžce týrané děti za to odsouzenou matku zavrhly. Nestalo se tak. Tolerance nepopouzených dětí bývá značná.

V té době jiné – otce zavrhující – dítko psychologovi sdělilo, že tátu již nechce nikdy vidět, ani se s ním jakkoliv kontaktovat. To proto, že je při setkáních vodí na zmrzlinu do cukrárny, kde mají jen vanilkovou a jahodovou zmrzlinu. Potomek preferuje jiné druhy.

Causa zmrzlina působí tragikomicky. Pokud se vám přihodí, je to k pláči i k vzteku. Jsou však i jiné na první poslech závažné záležitosti. Nezdá se, že by si dítě mohlo „tak moc a tak přesvědčivě“ vymýšlet, respektive být až tak zmanipulováno. Je jen „jedné krve“ s tím, kdo je ovlivňuje a v jehož péči bývá. Obrazně řečeno – hraje v jeho barvách a o tom, co je a co není pravda, nepřemýšlí.

Co s tím?

Hledat pomoc u soudu je sice možné, ale zdlouhavé. Vysvětlit dítku co a jak v podstatě nejde. Jeho uměle vytvořené obrany ve vnímání argumentů jsou příliš pevné. Nakonec tu je dilema – udržovat za každou cenu kontakt s dítětem, nebo vše vzdát a platit jen alimenty. Ti, kdož zvolí první variantu, nechť se připraví na výroky dítka typu: „Já toho pána (paní) neznám, rozhodně s ním (s ní) nikam nepůjdu.“

Při snaze o setkání se často nedozvoní. Pošlou balík s vánočními dárky a ten je vrácen s lakonickým „adresát nepřijímá“. To je ještě jedno z relativně přece jen slušnějších řešení. Znám několik případů, kdy po zazvonění na domovní zvonek nejsou otevřeny dveře, ale okno. Z onoho okna jsou pak k nohám příchozího vyhozeny dárky ze zaslaného balíku.

Druhá varianta je vzdát to s nadějí, že jednou, až bude potomek zletilý, pochopí…

R. A. Gardner jednoznačně doporučuje první přístup – nevzdávat se. Já takto kategorický nejsem. Hodně záleží na tom, co ještě dokáže zavržený snášet. Jinak u něj hrozí deprese a rozličné psychosomatické choroby.

Čtěte dále: Střídavá péče není žádná idyla, ale každodenní dřina

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 29. 3. 2016 18:41
Zasílat nově přidané názory e-mailem