Street Food Festival: Chceme se rozšiřovat a vytlačit nesmysly

Street Food Festival je festival pouličního jídla. Původně vznikl jako akce pro pár kamarádů, která se setkala s tak velikým ohlasem veřejnosti, že organizátoři prvního setkání před Crossem v pořádání festivalů pokračují už druhým rokem. A zájem pořád narůstá.

Street Food Festival funguje jako místo setkávání prodejců, amatérských kuchařů, profesionálů a veřejnosti z řad těch, kteří se zajímají o jídlo a hledají alternativní způsob, jak se najíst venku na ulici – hlavním heslem je: čerstvě, kvalitně, z lokálních surovin a poctivě.

Galerie: Street food v Česku

Street Food festival bývá dvakrát až třikrát do roka, jednou či dvakrát v Praze a jednou v jiném českém městě. Minulý rok se festival konal v Brně. Na Street Food Festivalu se sejde několik desítek prodejců různých typů a druhů kuchyní a několik tisícovek návštěvníků. Z důvodu velkého zájmu veřejnosti organizátoři festivalu udělali jeho menší hybridní verzi – Street Food Jam. Ten v sezóně býval dvakrát do měsíce, vždy v neděli, před pražským Crossem. Cílem bylo vytvořit pravidelné místo setkávání příznivců kvalitního pouličního jídla.

Lidé ze Street Food Festivalu také fungují jako inkubátor talentů a pouličních „bistrařů“ – na akce zvou část nadšených amatérů, kteří s gastronomií nemají zkušenosti, nabízejí pomoc při získávání know how, rady s naceněním produktů apod. a pomáhají zajímavým projektům v začátcích podnikání. A jak začínal samotný festival? Čtěte dále.

Street Food Festival

Na ulici se najíme nejlíp, říkají zakladatelé Street Food Festivalu

O počátcích festivalu a jeho fungování jsem si povídala s jedním ze zakladatelů festivalu a produkčním klubu Cross, před nímž se festivaly také konají. „Chceme street food rozšiřovat tak, aby se už ty nesmysly, které pořád na ulici vidíme, neprodávaly. Byl bych rád, kdyby to jednou došlo tak daleko, že začnou krachovat obrovské řetězce, které dělají jídlo, co s jídlem nemá moc společného,“ říká Tomáš Zdenek.

Kdo stojí za Street Food Festivalem?

V současné době se o běh festivalu stará asi pětičlenný tým lidí. Plus máme další spolupracovníky, kteří s námi festival zajišťují. Ale ta pětka stála u zrodu festivalu, jsou to lidé, kteří u toho byli od začátku. Je to Michal Hromas, který festival rozjížděl a organizoval první ročníky, ale v současné době už na samotnou přípravu nemá čas. Potom Zuzka Menhartová, která se stará o marketing a PR, já jako produkční, Jana Burianová, Jakub Bukáček a Jana Stehlíková.

Jsou to lidé spíš z gastronomie, nebo se potkávají lidé z různých oborů?

Když jsme úplně kdysi vymysleli ten první Street Food Fest, tak to měla být malá akce před Crossem pro pár známých. Ale když se to rozjelo, přibrali jsme několik lidí z gastronomie, a dneska většina těch, kteří festival připravují, je z oboru.

Street Food Festival vznikl původně jako akce pro pár kamarádů…

Přesně. My jsme si řekli, že nám u nás něco takového chybí, a když už jsou tu festivaly týkající se jídla, jsou to různé restaurant dny. A podle mě se stejně většina lidí, alespoň ve světě, nají nejlíp na ulici, a je škoda, že u nás to tak není. Musím říct, že v době, kdy jsme s festivalem začínali, tak česká ulice byla příšerná – všude se dělali „smažáky v housce“ a klobásy na tácku; a nikdo moc s novými nápady nepřicházel. Takže jsme chtěli ukázat jednak, jak se to dělá ve světě, ale taky to, že i u nás jsou lidé, kteří se to snaží dělat jinak – jen jsou v menšině. A hned ten první, původně trochu neoficiální, festival měl ohromný úspěch a skvěle to vyšlo.

Jak probíhala organizace prvního festivalu, když naše „pouliční scéna“ ještě nebyla moc zaběhlá? Měli jste koho oslovit, nebo jste první podniky spoluvytvářeli?

Na začátku to bylo tak nějak napůl. Oslovili jsme pár lidí, z většiny Michalovy známé, protože on v gastronomii dělal a věděl, na koho se obrátit. Hodně se do toho zapojili „foodies“, kteří dnes už většinou mají své vlastní podniky, ať už street foodové nebo restaurace. Ale už od začátku je část amatérů, kteří to dělají jako koníčka nebo se přibližují svému snu mít vlastní podnik. A my se snažíme dávat právě těmhle lidem prostor, aby si měli kde vyzkoušet, jestli jít touhle cestou nebo ne – většinou stačí, jestli umí vařit a mají nějaký nápad. Takový „business nanečisto“.

A dá se říct, že se někdo z amatérů, kteří to u vás měli na zkoušku, uchytil?

Určitě. Někteří z těch, kteří začínali jako amatéři, se vyšvihli a už jezdí jako profíci.

Festival již děláte skoro dva roky, jste schopní říct, jestli se pražská, česká street food scéna za tu dobu někam posunula?

Rozhodně se posunula. My, když jsme začínali, tak nebylo nic. Neexistovalo, že by street food někdo někde zmiňoval, maximálně hanlivě ve spojitosti s klobásami na Václaváku anebo langoši z přepáleného oleje. Ale tady se termín street food vůbec nepoužíval ve smyslu nějak kvalitní gastronomie. Podle mě to slovo vlastně ani lidi moc neznali nebo nepoužívali. A veškeré gastroakce byly stavěné na restauracích, na nádobí. Už během prvního roku akcí začalo být víc. Stánků je mnohem víc, než bylo, a pouští se do toho spoustu lidí, kteří to dělají zajímavě a mají co nabídnout. Street food teď u nás zažívá boom. Buď jsme trefili správnou dobu, kdy to přicházelo, anebo jsme to pomohli nastartovat. Ale to schopný říct nejsem. My jsme možná byli první, ale určitě ne poslední – teď je street foodových festivalů spoustu, a to nejen v Praze.

A jak často ten váš festival bývá – letos byl v sezóně dvakrát měsíčně tady před Crossem…

To je ale letos poprvé – udělali jsme malou verzi Street Food Festivalu – Street Food Jam. Byli jsme k tomu vlastně donuceni, protože nám neskutečně vzrostla návštěvnost těch velkých festivalů, které bývají párkrát do roka. Tak jsme si řekli, že zkusíme udělat něco menšího, ale pravidelného, jestli o to lidi budou mít zájem. Taky jsme chtěli vytvořit nějaké pravidelné místo, kam lidi budou moci chodit za dobrým pouličním jídlem, kde si to právě ti amatéři budou moct vyzkoušet a my z nich budeme vybírat talenty, které potom můžeme posouvat dál. Takže teď byly tyhle malé Street Food Jamy přes léto jednou za čtrnáct dní a uvidíme po velkém Street Food Festivalu v říjnu, jestli budeme hledat nějaké místo na zimu, nebo si dáme přes zimu přestávku a obnovíme to zase na jaře.

Proč jste začali dělat zrovna street foodový festival – co byl ten první impuls, když ulice u nás na to ještě nebyla úplně připravená?

Všichni, co jsou za Street Food Festivalem, často cestují a v cizině se jí hodně na ulici. Takže to asi vzešlo z inspirace v zahraničí. A první akce byla taková spontánní, jak jsem říkal, mělo to být pro pár kamarádů, chtěli jsme udělat grilování a sezvat lidi, co už nějaký street food dělají nebo vaří. Mělo to být jednoduché jídlo, co se opeče na ohni, na grilu, na plynové bombě. Venku. Mělo to být eko friendly – nechtěli jsme používat věci, co se nedají recyklovat, plastové nádobí apod. A asi úplně jednoduše – všechny nás jídlo na ulici baví. A taky nám přišel nesmysl dělat to, co už tu tenkrát tolikrát bylo – jídlo na ulici s talířem a příborem. Přijde mi, že to trochu nejde dohromady.

Vy se té původní myšlenky pořád docela držíte – hodně dbáte na ekologii, jednoduchost, apod…

Snažíme se o to pořád. Aby bylo všechno recyklovatelné. Občas nám asi něco proklouzne, ale když někdo přijede s plastovými talířky nebo s příbory, snažíme se mu to rozmluvit a vyměnit. Takže máme papírové nebo bambusové nádobí. Na pití se používají vratné kelímky, které se potom myjí a používají opakovaně. Ale náš ideál je, že se to, co dostanete, dá celé sníst. Ale to je samozřejmě jen ideál – nejde to tak vždycky.

A jak na to reagují prodejci, když recyklovatelné nádobí, kelímky, příbory jsou dražší než obyčejný „plasťák“?

Většinou s tím není problém – vždycky je tu možnost si produkty nacenit, takže navrhujeme, ať si dají prodejní cenu o pár korun vyšší. A zatím s tím nikdy nebyl problém ani ze strany zákazníků. Je to jedna z podmínek účasti na našich akcích, přes to vlak nejede. Navíc se ukazuje, že recyklovat kelímky se v mnoha případech vysloveně finančně vyplatí.

Část z výdělku na vašich festivalech jde na dobročinné účely…

To pořád trvá. Peníze jdou pokaždé na něco jiného. Funguje to tak, že amatéři platí „desátek“, deset procent, místo nájmu, a ten dáváme na charitu. Peníze jsme dávali na hospic, domovy důchodců, centra pro bezdomovce, zvířecí útulky apod. Profesionálové platí nájem, který by měl pokrýt provozní náklady na festival, propagaci apod.

Máte nějakou vizi, kam byste chtěli směřovat?

Já myslím, že naší vizí bylo street food objevit a pozvednout. Což už se nám vlastně podařilo. A další vize je určitě street food rozšiřovat tak, aby se už ty nesmysly, které pořád na ulici vidíme, neprodávaly. Byl bych rád, kdyby to jednou došlo tak daleko, že začnou krachovat obrovské řetězce, které dělají jídlo, co s jídlem nemá moc společného. Ale to je zatím science fiction.

Máte nějakou filosofii, podle které se vybírají bistra nebo prodejci na akce?

Už zmíněná podmínka s odpadem, stop u nás mají řetězce, podporujeme spíš malé nebo začínající podniky. Co u nás prodáváme, tak jsme buď sami ochutnali nebo na to máme velmi dobrou referenci od lidí, kteří vnímají kvalitu jídla stejně jako my. A na jednotlivé akce se to vždycky snažíme sladit tak, aby se nám to nekrylo – tzn. abychom neměli na jedné akci pět vietnamských bister apod. Aby vznikla pestrá národnostní kuchyně. A jídlo, které se prodává, by se z větší části mělo připravovat přímo na místě – to by mělo zaručit čerstvost a zároveň jednoduchost, složité jídlo na místě na ulici neuvařím.

Co pro vás osobně znamená street food?

Pro mě… to je nejlepší jídlo, které člověk může dostat. To jídlo mě baví hlavně proto, že pracuje s místními ingrediencemi, je z čerstvých surovin a vidím kuchařům až do kuchyně. A většinou to dělají dobře. Ve světě, obzvlášť v asijských zemích, kde jsem byl, nebo i v severoafrických státech, na Blízkém východě, je na ulici ohromná konkurence, takže ti, co přežijí, jsou vážně ti nejlepší v daném oboru. Což u nás ještě musíme vytvořit – nejdřív se to musí rozjet a potom z toho můžou vypadnout ti nejlepší. Každý to musí dělat jinak a zábavně. Nejdůležitější je naučit se nebát – a jíst na ulici.