Šťastná drůbež musí mít pohyb, poznáte to na chuti

„Podmínky bio bych asi splnil,“ říká farmář Vlastimil Pitner, „ale nevidím v tom smysl.“ A tak chová šťastná kuřata a pěstuje zeleninu bez pesticidů bez ohledu na certifikáty. „Nechci být drahý.“

Vlastimil Pitner z vesnice Ostrá na Nymbursku, který se věnuje chovu drůbeže a pěstování zeleniny, je propagátorem přímého prodeje zemědělských produktů. Funguje v malém, bez reklamy. Zákazníci k němu nacházejí cestu především díky doporučení. Farmaření ho baví a nabídky na velkovýrobu odmítá. Jeho snem jsou vlastní jatka, aby kuře, které na farmě prožije přiměřeně šťastný život, nebylo stresováno převozem a průmyslovou porážkou. Začínal přitom jen s běžnou zahrádkou, dnes u něj nakupují vyhlášení šéfkuchaři.

Kdy jste se rozhodl, že budete farmářem na plný úvazek? 

Rozhodnutí nebylo jednoznačné a nepadlo ze dne na den. Před revolucí jsem pracoval jako zootechnik a zároveň naše rodina měla zahrádku, která byla určená pro pěstování zeleniny a k chovu. Díky družstvu, které poskytovalo možnosti a přebytky, jsem mohl vykrmovat prasátko, králíky, a později i naturální kuřata. To byl tehdy poměrně běžný model, že lidé pěstovali a chovali pro vlastní potřebu, hlavně produkty nedostatkové a drahé. Tenkrát kvalita ze zahrádky či dokrmení nebyla tolik ceněná, rozhodovala spíše dostupnost a čerstvost.

Co jsem za pomoci rodiny „vyrobil“, nám chutnalo. Později ochutnali i sousedi a byli spokojeni. Začali dávat reference známým a ti zase svým známým, až jsem, napřed jen pro pár kamarádů, farmaření postupně rozšiřoval. Napřed jen jako doplňkovou činnost, po revoluci už jako regulérní vedlejšák. S tím, jak se myšlenka samovolně šířila mezi lidi, bylo nutné rozšiřovat i sortiment (hlavně zeleninu). Nakonec poptávka přerostla do takových rozměrů, že jsem si založil živnost a věnuji se farmaření naplno.

Jaká zvířata chováte dnes a čím se lišíte od velkovýrobců?

Celoročně chovám kuřata, nabídka ostatních zvířat je sezónní. Vykrmuji husy, kachny, krůty a králíky. Zmíněné krůty se nejvíce prodávají na Vánoce.

Kuřata nekupuji od nejmenších kuřátek, ale takzvaně rozkrmená, z hal. Přivážím je sem v době, kdy by je čekala regulérní porážka. U mě se z nich za krátkou dobu stanou zcela jiná zvířata. Naučí se chodit, jinak žrát, mají větší prostor a možnost přirozeného chování. Moje zvířata dostávají zdravé krmení a pohyb.

Čím tedy krmíte?

Pro drůbež je nesmírně důležité zelené krmení. Husa nemůže být šťastná a zdravá, pokud ji nenecháte pást. Stejně tak krůta. Pokud není možnost pastvy, musí drůbež dostat zelené krmení doplňkově, například ve formě granulí či organických zbytků. Mám velkou kliku, že spolupracuji s výrobnou krmných směsí, která mi namíchá vlastní recepturu. Co zadám – to vyrobí. Krmná směs pro kuřata obsahuje obiloviny, především kukuřici a sóju, a co je nejdůležitější, celoročně přidaných deset až patnáct procent vojtěšky. Ta obsahuje vlákninu a chlorofyl nahrazující pastvu.

Dále celoročně přikrmuji zeleným krmením ze své zahrádky (například ráno jsem sklízel římský salát, ten přijde kačenám a kuřatům). V zimě sbírám od farmářů různé zelené odpady, listy atd. Moje zvířata si velmi rychle zvyknou na tento typ krmení. Dostávají, co mají dostat. Bez antibiotik, bez růstových hormonů. Já ta kuřata neléčím.

Počkejte, chcete říct, že vám žádné kuře neonemocní a nezemře?

Tak jsem to nemyslel. I mně se občas stane, že některé kuře pojde. Třeba nemůže na nohy, nebo ve vedrech skape infarktem… Jeden čas se třeba nedařilo husám, tak jsem nechal udělat veterinární rozbor. Byl zjištěn určitý kmen coli, ale nedalo se s tím nic dělat. Občasná úmrtnost se vyskytuje. U mě však máte jistotu, že na talíř dostanete maso zvířete, které žilo spokojeně a nepotřebovalo lékaře.

Jak je tomu ve velkochovech?

Tam se kuřata samozřejmě léčí. Vždyť jsem u toho dělal! Jakmile kuřata v drůbežárně začala chcípat, okamžitě se nasadily léky. Teď bych však rád vyvrátil jeden mýtus, a sice že průmyslová kuřata jsou plná antibiotik. Minimálně týden před porážkou si nikdo nedovolí cpát do kuřat něco špatného. Předpisy se dodržují, protože velkochovy jsou pod veterinární kontrolou.

Proč je pro drůbež tolik důležitý volný pohyb? Kdyby měla dostatek jídla a nikdo ji netrápil…

Kdepak! Pohyb se odrazí na kvalitě masa. Například to, že kuře začne chodit, okamžitě změní jeho svalovinu, což mi potvrdili četní kuchaři. Struktura svalových vláken je jiná, maso působí vyzrále. Sice je tužší a musí se déle připravovat, ale zase není blátivé jako ta třicetidenní kuřata – rychlokvašky.

Jak dlouho trvá, než se průmyslové kuře dostane z vajíčka na pekáč?

Třicet pět dnů! O chovu a zpracování kuřat na jatkách dělal reportáž například Roman Vaněk, kterého znáte z Pekla na talíři. Ta kuřata nejsou napíchaná, ale geneticky šlechtěná. Navíc vůbec nechodí, jen stojí u žlabu, žerou a spí.

Farmářské kuře potřebuje dnů šedesát až osmdesát.

Zmínil jste Romana Vaňka. Ten se vyjadřoval k problematice značky „bio“. Vy sám o získání certifikátu neusilujete. Proč?

Asi tak: Dostával jsem nabídky od jatek, že mají poptávku po biokuřatech. Odmítl jsem. Vyrábět bio je těžké. Musíte projít řadou kroků, jejichž výsledek se odrazí na ceně. Navíc si nejsem jistý, jestli značka rovná se záruka kvality.

Pár certifikovaných farem jsem navštívil, a teď bych nerad kritizoval, ale jinak to nemůžu vyjádřit, prostě jsem zíral. Kuřata například splňovala podmínku množství na metr čtvereční a také měla výběh ven, nicméně bez kusu trávy. Krmení sice z bioobilí, ale automatizované, tubusové. Pití z napáječek. Prostě normální velkovýroba jako ve fabrice – žádný osobní kontakt.

Tak to už je podle mého názoru lepší nehrát si na bio, ale zakoupit slepičku z vesnice, která má možnost běhat. Slepičku s možností přirozeného chování, tu, co běhá a najde si, a nemá značku bio. Když koupíte vajíčko od babičky, dáte za něj tři koruny. Za biovajíčko osm.

Obáváte se, že byste podmínky biocertifikace nesplnil?

To ani ne. V zelenině jsem si jistý. Průmyslově nehnojím, nestříkám. Sázím do země několik let prohnojované domácím kompostem. Co se drůbeže týče, tam bych se zřejmě drobným úpravám, v souladu s legislativou, nevyhnul. Spíše v tom nevidím smysl. Pořád opakuji, že nechci být drahý. Možná bych daný krok zvažoval, kdyby byla poptávka. V dané chvíli však nedokážu odhadnout, jak by bioceny poptávku ovlivnily.

Jste velkým zastáncem přímého prodeje. Porážku drůbeže provádíte sám?

Dříve jsem v malém porážel sám. Jak se podnikání rozšiřovalo, bylo nutné postupovat v souladu se zákonem. Na domácí porážku existuje omezený množstevní limit. Byl jsem tedy nucen přejít na spolupráci s jatky, což jsem bohužel nikdy nechtěl. Protože, jakmile postupuje přes další článek, výrobek se zdraží. (Jatka si berou za porážku jednoho kuřete přibližně třicet korun.) Přidává se faktor stresu při převozu zvířat. A v neposlední řadě bychom se mohli bavit o kvalitě porážky, která nebývá stoprocentní. Do budoucna bych rád situaci řešil vlastními jatky, čímž bych se stal skutečně přímým dodavatelem drůbežího masa. A co si budeme nalhávat, kuře zabité rychle a čistě na domácí farmě je něco úplně jiného než poražené průmyslově.

Zastavme se ještě u porážky. Vaše firma se jmenuje „Šťastné kuře“. Není průmyslová porážka v rozporu s tímto názvem?

Dost lidí se mě takto ptá. Ale jak už jsem uvedl před chvílí, nemohu obcházet zákon. Zatím to vnímám tak, že kuřata u mě vyrůstají v lepších podmínkách. Jsou kulaťoučká a chutná. Já jsem šťastný, když je vidím růst a když lidem chutnají – to je pro mě zmíněné štěstí.

Chováte i králíky?

Doplňkově. Na prvním místě stojí kuřata. S králíky jsem se setkal už v JZD, v hale na králíky. Tam se to dělalo velkovýrobně. Představte si králíka v kleci… No, mám jinou představu. Sice se to dá, ale člověk jim musí dodat minimálně zelené. Také jsou dost náchylní. Králíky nechovám ve velkém. Mají dobré krmení a víc prostoru.

Když se vám vše daří, proč nerozjet firmu ve velkém?

A proč? Uživím se, rodina má, co potřebuje… Dělal jsem v JZD a vím, jak družstva fungovala po revoluci. Najednou začal být problém s odbytem. Zemědělská družstva jsou zvyklá vyrábět. Odchovají ohromné množství kuřat v halách, ale nemohou je prodat jako já. Taky je musí dát na jatka. Ale jejich pozice je horší. Jatka je často drží pod krkem. I přes nasmlouvané platby jdou s cenami dolů. Mají moc, buď jen tak tak udržet drůbežáře nad vodou, nebo ho zcela zlikvidovat. Tak je tomu i s mlékem a jinými produkty.

Tomu jsem se chtěl vyhnout. Je rozdíl, když prodáváte dvě stě kuřat, nebo dvě stě tisíc kuřat. Naštěstí jsem našel malá jatka, se kterými spolupráce funguje. Větší firmy by se se mnou vůbec nebavily, nejsem pro ně kšeft. Chci se vyhnout co nejvíce mezičlánkům a dodávat tak přímo, jak to jen jde. V současnosti dělám přímý prodej přes jatka – vychovám, dám zabít, distribuuji dál.

Jaké další výhody spatřujete v přímém prodeji? 

Považuji ho za lepší systém než například bedýnkování. U bedýnek jsou lidé povinni něco vybrat – zaplnit bedýnku. Mají omezenou možnost výběru, protože do bedýnky přistane to, co je zrovna k mání. Dále je tu překupník bedýnek – a už zase roste cena. Já nemám stálý a neměnný sortiment co se třeba zeleniny týče, ale zákazník si podle webových stránek může vybrat z aktuální nabídky.

Jakou zeleninu pěstujete?

Využívám dvě zahrady. Na jedné roste šest druhů salátů (např. římský, listový, frisée…) a ve skleníku rajčata. Na druhé okurky, dýně hokkaido, špenát, lilek, papriky, cukety, zelené fazolky, bazalka… Sortiment není široký a obměňuji ho. Sazím to, co lidé chtějí. Plus se samozřejmě řídím vlastní potřebou. Každý rok chtějí lidé něco jiného. Třeba teď šel nejvíce lilek. Zelenina se prodává v sezóně – od března do listopadu. Dále nabízím i saláty, které vydrží zámrazu (například escarola neboli endívie).

Co potřebuje salát, aby dobře rostl?

No, to je docela legrace. Jak sama vidíte, saláty rostou na poměrně malé ploše, víc prostoru tu není. Takže jsem vymyslel postup, který funguje: Kupuji sazeničky salátů. (Proč nevyužít velkovýrobu, kde je dělají kvalitně. Přece si nebudu hrát se semínky.) Půda na zahrádce, kde stojíte, byla po dlouhý čas prohnojovaná domácím kompostem, což dokazuje zvýšený terén. Je provzdušněná, živá. Léta sem byl navážen slepičí a králičí hnůj plus zeleninové zbytky, což na malou zahrádku bohatě stačí. Takto nesmírně vyživenou půdu již není třeba hnojit plošně. Jakmile ze země vytáhnu zralý salát, okamžitě dávám novou sazeničku. Tu ale předtím podhrnu hrstí čerstvého kompostu. Sazeničky a dozrávající saláty rostou vedle sebe a nikterak si nekonkurují.

Myslím, že tajemství spočívá v půdě a vodě. Podívejte se třeba na pole, jak bývají utužená, jílovitá a nevzdušná… To rostlinám neprospívá. Sadbu salátů zalévám dešťovou vodou, přímo k rostlinám. Díky tomuto způsobu šetřím vodu a zároveň usnadňuji ošetřování, protože dešťová voda je lepší než městská a mimo jiné zabraňuje masivnímu nárůstu plevelů.

No, a také je tu faktor, který nedokáži popsat. Možná fakt, že dělám saláty jako relax, že mě pohled na ně těší, také k něčemu přispívá.

Využíváte kromě webových stránek jinou formu propagace?

Nemám žádnou placenou reklamu. Svým způsobem funguji samovolně. Jednak na doporučení, a dále prostřednictvím zmíněných stránek (www.stastnekure.cz). Řada lidí hledá na internetu farmářské produkty a jednoduše na mě narazí. Všechno dělám sám. Od krmiče po závozníka. O propagaci se starat nemusím – s výjimkou restaurací. Ty člověka samy neosloví, je potřeba trochu se jim vnutit. Navíc nejsem zelinář a nemohu restaurace uspokojit plně, jen prostřednictvím aktuální nabídky na webu. V tomto směru mi hodně pomohl Roman Vaněk, propagátor přímého prodeje a zdravých produktů, který mi udělal mezi kuchaři kontakty.

Porovnával někdy někdo kvalitu vašich produktů?

Myslíte třeba tím, že by je v laboratoři porovnal s masem kuřete ze supermarketu? Zatím ne. Určitě by to bylo zajímavé srovnání a sám se mu nebráním. Mám jen zpětnou vazbu od kuchařů a zákazníků. Komu moje drůbež a zelenina chutná, ten se vrací. Samozřejmě ne všichni si zvyknou na jinou chuť a strukturu masa farmářských kuřat. To maso je tužší a musí se déle připravovat. Ne každý dokáže kvalitu ocenit. Někdo dává přednost jídlu, na které je zvyklý.

Co sám kupujete? Jste potravinově zcela soběstačný?

To vůbec ne. Na zavrhování ostatních produktů si nehraju. Asi jsem specifický farmář, protože jedu bez pomocníků a bez strojů, vše ručně. Ale že bych byl samoživitel, to ne. Krávu na mléko nechovám a chleba taky nepeču. Farmařím v malém, prodávám přebytky. Co je potřeba, dokoupím v obchodě.

Kolik času zabere práce kolem farmy?

Práce je někdy na celý den, jindy nárazová. Krmit se samozřejmě musí několikrát denně. Ale mně to nepřijde, je to zvyk. Jak už jsem říkal, dělalo se to tak u nás odjakživa. Hlavně otec, který pocházel z vesnice, přiměl rodinu k pronájmu zahrádky v době, kdy bydlela v paneláku. Tehdy jsem byl k zahradnictví a chovatelství tak trochu nucen a raději bych upřednostnil jiné zájmy. Dnes však děkuji otci, že to podstatné mě naučil. 

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 14. 8. 2015 19:27