Šla jsem na potrat – a má duše pláče ...

Být matkou znamená poctu a přirozenou životní náplň většiny žen. A přece je spousta žen, které při pohledu na maminky s dětmi trpí. Podstoupily totiž interrupci.

Druhou květnovou jsme oslavili Den matek. Výraz „matka“ je pro řadu lidí tím nejkrásnějším slovem, jak dosvědčila jedna anketa. Jenže některé paní a dívky toto slovo velmi zraňuje. Na internetu můžete narazit na diskuze, v nichž se ženy, které podstoupily interrupci, svěřují se svými pocity. Z jejich výpovědí vyplývá, že velká část z nich svého rozhodnutí lituje a že by volily jinak, kdyby věděly, co budou po zákroku prožívat.


Autor: Agentura SXC

Jev, který vyjadřuje psychické utrpení některých žen po potratu, se nazývá postabortivní syndrom (PAS). Příznaky a obtíže se mohou objevit po prodělaném potratu, ať už samovolném či uměle vyvolaném, v druhém případě se používá též pojem postinterrupční syndrom.

Jenže – podle některých odborníků žádný takový syndrom v podstatě neexistuje. Například MUDr. Radim Uzel, CSc., v článku Komplikace interrupce publikovaném v magazínu Sestra píše:

„Je zapotřebí usilovat o to, aby se k umělému potratu žena rozhodla svobodně a dobrovolně… Pokud jsou dodrženy uvedené podmínky, udávají ženy po interrupci provedené v prvním trimestru těhotenství pocity úlevy a štěstí… Pozitivní pocity se objevují asi u 75–80 % žen… Více autorů kromě toho prokázalo významný pokles emocionálního distresu ve srovnání se stavem před interrupcí. 

Většina seriózních moderních výzkumů se shoduje v poznatku, že takzvaný „postinterrupční psychický syndrom“ není nic jiného než mýtuspozitivní složka u naprosté většiny žen jednoznačně převládá. Dlouhodobé negativní následky v podobě tzv. postinterrupčního syndromu jsou mizivé a týkají se malého procenta žen, které jsou vystaveny psychickým výčitkám okolí.“ 

Čtěte téma: Některá těhotenská vyšetření mohou způsobit smrt dítěte

Přechází vám zrak ze všech vyšetření, které musíte podstoupit? Nemusíte jimi projít. Řada z nich je zbytečná a mnohé jsou dokonce pro dítě nebezpečné …

Je tedy postinterrupční syndrom mýtus?

MUDr. PhDr. Pavel Čepický, CSc. má prý s médii natolik špatné zkušenosti, že jim odmítá poskytovat rozhovory, nicméně odkázal mě ke zprávě Reaganovy komise: „Myslím, že k tomu není co dodat, už nikdo nebude mít čas ani prostředky k tak podrobné práci.”

V roce 1987 americký prezident a odpůrce svobodné volby Ronald Reagan pověřil hlavního chirurga C. Everetta Koopa, rovněž odpůrce svobodné volby, aby vydal prohlášení ohledně zdravotních následků umělého potratu. Na uzavřeném jednání r. 1988 sdělil Koop zástupcům několika antipotratových organizací, že riziko závažných emocionálních problémů následujících potrat je z perspektivy veřejného zdraví „nepatrné”.

Zpočátku Koop svou studii nezveřejňoval, patrně proto, že nepodporovala antipotratovou pozici. Zpráva byla zveřejněna až v roce 1989. Později téhož roku porota odborníků jednohlasně usoudila, že umělý potrat „většině žen, které tuto proceduru podstupují, nepřináší psychologické riziko“. Porota upozornila, že potrat prodělalo 21 % všech amerických žen. Kdyby byly prudké emocionální reakce běžným jevem, počet žen vyhledávajících psychologické léčení by podle poroty dosáhl epidemických rozměrů. (Zdroj: Astra Network)

V anglicky psané Wikipedii se zase dočteme že „Neexistuje žádný vědecký důkaz o příčinné souvislosti mezi potratem a zhoršeným duševním zdravím. Některé studie objevily statistickou korelaci mezi potratem a smutkem nebo stresem … Existence „postabortivního syndromu“ není uznaná žádnou lékařskou nebo psychologickou organizací.“

Výzkumy jsou zpochybňovány

Nicméně se objevují i odborné názory, které zpochybňují výsledky výzkumů. V tomto smyslu se nakonec vyjádřil i šéf zmíněné Reaganovy komise Koop. "… Koop došel v r. 1987 k závěru, že výzkum v této oblasti je zcela nezpůsobilý k tomu, aby přinesl nějaký obecný závěr, ať už vzhledem k účinkům nebo nebezpečím způsobeného potratu. Tatáž kritika přetrvává do dnešního dne,“ uvádí David C. Reardon , Ph.D. (Zdroj: Afterabortion­.org)


Autor: Agentura SXC

„Ačkoliv existují stovky studií o postabortivním syndromu, jejich výsledky si protiřečí… Jejich údaje jsou nespolehlivé a protikladné. Následkem toho různé skupiny mohou nacházet studie, jejichž závěry odpovídají jejich politickým nebo náboženským pohledům,“ píše B. A. Robinson. (Zdroj: Religioustole­rance.org)

A podle české Wikipedie „je značně obtížné zkoumat význam postinterrupčního syndromu … Navíc – podle psychologů pracujících s ženami trpícími PAS – problémy nemusí vůbec přijít bezprostředně, ale mnohem později (např. po mnoha letech po narození dítěte). Studií zabývajících se touto problematikou zatím není mnoho, nejsou příliš průkazné a docházejí k protichůdným výsledkům.“

Čtěte téma: Antikoncepci brát nebudu

Říká se, že pilulka dala ženám svobodu. Konečně si mohly začít užívat sexu, aniž by se musely bát, že hned otěhotní …

Osobní výpověď dívky I.

Opusťme nyní výsledky fundovaných průzkumů a odborná vyjádření pánů s tituly před i za jménem, a dejme prostor osobní zkušenosti dívky, která by se podle článku dr. Uzla měla po prodělané interrupci cítit lépe než před ní.

Mladou ženu jsem požádal o rozhovor s možností odkázat na její webové stránky Odpusteni.estran­ky.cz, kde o svých pocitech otevřeně hovoří. Představila se jako I. a vyjádřila obavy z toho, aby stránky nesloužily jako štít agresivním protipotratovým organizacím. K tomuto postoji ji přivedla i neblahá zkušenost její známé, kterou jistý psycholog osočoval, že zabila své děti, hrozil jí Bohem a celkově zhoršil její stav.

Když jste se chystala k interrupci, do jaké míry to byla vaše svobodná volba?

Na mém rozhodnutí jít na interrupci se podílelo samozřejmě víc faktorů. Kdybych v té době měla podporu svého partnera, rodičů, kdyby mě doktorka informovala o tom, jaké mám možnosti… Nikdo mě přímo netlačil do tohoto rozhodnutí. Ale také mě nikdo nepřemlouval, abych si dítě nechala. Svobodná volba… Myslím, že žádná žena by se dobrovolně svého dítěte nevzdala. I když je to dítě ještě nenarozené. Ale musí mít podmínky pro výchovu svého dítěte. Je tu hrozně malá podpora ze strany státu.

Co by měla žena, která se rozhoduje podstoupit interrupci, vědět, a v čem si naopak myslíte, že bývá dezinformována?

To je těžké. U mě to bylo tak, že jsem přišla k paní doktorce, ona se mě zeptala, jestli si dítě nechám, zavrtěla jsem hlavou a dohodly jsme termín. Nic víc, nic míň. Myslím, že když je doktor v takové situaci, měl by dál s ženou pracovat. Měl by jí přinejmenším dát kontakty do nejbližší poradny nebo na psychologa. Nebo aspoň tip na stránky, kde to může najít. Mně k tomu nikdo nic neřekl; nikdo neřekl, že něco jako postabortivní syndrom existuje.

Co vám nejvíce pomohlo vypořádat se s tím, co se nazývá postinterrupční
syndrom?

S tím se člověk nevypořádá nejspíš nikdy. Dá se to potlačit, aby to člověka zcela neovládalo, ale nevím, jestli to někdy zcela pomine. Nikdy bych se však nedokázala vzpamatovat bez paní doktorky. Nikdy nezapomenu, jak mi pomohla, a budu ráda, když budu někomu moci pomoct i já. Mám před sebou ještě dlouhou cestu, než to bude za mnou. Doporučila bych, aby si ženy našly vhodného doktora, který se na toto specializuje. Samy to nezvládnou. A čekat, že to někdy odezní… Neodezní. Nečekejte na nic. Také mi pomohly mé stránky. Vím, že v tom nejsem sama. Mé stránky jsou má terapie.

Vyrovnat se s psychickými následky umělého potratu I. pomohla poradna Aqua Vitae. Zmínila i knížku Luci Freedové a Penny Y. Salazarové „Čas k uzdravení“. Nyní si I. dopisuje s dalšími ženami s podobným osudem a vzájemně si poskytují psychickou podporu. 

Poradny:

  • Poradna pro ženy v tísni – tel. 800 108 000
  • Linka důvěry – tel. 222 580 697
  • Modrá linka důvěry – 549 241 010
  • internetová poradna – help@modralin­ka.cz
  • Afterabortion.com

Pro co smutním? Pro ten shluk buněk?

Úryvky ze stránek Odpusteni.estran­ky.cz, které píše I.:

Podle většiny lidí jediné, co musím v souvislosti se zákrokem, je zapomenout. Zapomenout, že se to kdy stalo, zapomenout na všechno v souvislosti s „tou událostí“. Ale co když to nejde? Co když se to pořád vrací?


Autor: Agentura SXC

Když nám umře někdo blízký, víme, že nám odešel otec, máma, kamarád. Ale proč smutním v tomto případě? Pro ten shluk buněk? Ne. Když člověk onemocní, tak mu mnohdy pomůže už jen to, když doktoři řeknou, že ta nemoc má jméno. Člověk najednou ví na čem je, ví, že si nevymýšlí, že to opravdu tak je.

Na jednom ze sezení mi paní doktorka řekla, ať tomu nenarozenému dítěti dám jméno. Koukala jsem na ni jako blázen, proč bych něčemu, co „nic není“, měla dávat jméno? Nakonec jsem si řekla: Zkusím to.

To jméno mi přišlo na mysl okamžitě. Mia. Ale co je to za jméno? Ema. Je to jednoduché jméno a tolik pro mě znamená.

Když jsem si svou Miu pojmenovala, opravdu se mi tak divně ulevilo. Už to nebyl až takový strašák, nebylo to „něco“. Mohla jsem si říct: „Teď brečím pro tebe, Mio.“

Zní to bláznivě a nikdy bych tomu nevěřila. Ale i to, že jsem si našla na internetu, že to, jak jsem se cítila, se jmenuje „postabortivní syndrom“, mi pomohlo.

Během toho roku a půl jsem zestárla nejméně o deset let. Měla jsem i fyzické obtíže. Bolel mě žaludek, stal se ze mě bezmála hypochondr, měla jsem kolísavý tlak, vlivem stresu a toho všeho jsem přibrala deset kilo. Ještě teď se z toho vzpamatovávám.

Než jsem došla k paní doktorce, postupně jsem si „vypěstovala“ snad všechny příznaky postabortivního syndromu. Často jsem měla … jak to říci … nekontrolované emoce. Smích, pláč, vztek. Nemohla jsem to moc ovládat. Na špatné zprávy jsem reagovala pomalu smíchem, když byla nějaká šťastná chvíle, plakala jsem.

Měla jsem návaly paniky. A z těch návalů stále se snižující sebevědomí. Například jsem stála před obchodem a potřebovala jsem nakoupit a prostě jsem nemohla jít dovnitř. Máma mě poslala nakoupit, a já se vrátila bez nákupu, protože jsem nemohla vejít do obchodu. Proč? Sama nevím. Také jsem měla deprese a z toho myšlenky na sebevraždu. Asi jednou nebo dvakrát mě od toho dělilo opravdu jen pár okamžiků.

Stránky „obhájců života“:

Stránky „obhájců svobodné volby“:

Stránky „někde mezi“:

Průzkum:

Březnový pochod Pro život v Praze – MTV news:

72 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 27. 11. 2015 13:25
Zasílat nově přidané názory e-mailem