Školy, ač nemají, umějí vytáhnout z rodičů žáků tisíce

Teoreticky je u nás vzdělání na státních školách zadarmo. Prakticky ovšem platíte a platíte… Jen začátek školního roku může vyjít na několik tisíc korun. Ale dá se ušetřit.

Se školstvím je to u nás jako se zdravotnictvím. Pokud se nerozhodnete pro soukromou školu, teoreticky byste neměli nic platit. Jenže, jak ví každý rodič školáka, z výdajů prakticky nevyjdete, náklady se liší škola od školy a záleží také na tom, jak velké dítě máte. Jak neplatit víc, než je nutné?


Autor: Agentura SXC

Před týdnem se novinami mihla zpráva, že Němci a Rakušané jezdí nakupovat sešity a pastelky pro děti před začátkem školního roku k nám, protože tak významně ušetří. Co ale mají dělat Češi, když dostanou od školy seznam všeho, co jejich dítě pro ten který školní rok potřebuje?

Seznam obvykle zabere nejméně půlku papíru A4, protože obvykle začíná sešity, pokračuje učebnicemi a končí specifickými potřebami ročníku – od bílých plášťů na laboratoře u starších dětí až ke kufříkům s potřebami na výtvarnou výchovu u těch mladších.

Čtěte téma: Škola začíná. Pozor, aby vaše dítě nezkazila!

Když Petr začal chodit do školy, byli jeho rodiče nešťastní. Byl zamlklý, domů začal nosit nadávky, které od něj rodiče nikdy neslyšeli, byl agresivní k menším dětem… 

Kufříky na „výtvarku“

„Ani tak mi nevadilo, že jsem musela kupovat i xylofon na hudební výchovu pro syna a to je taky záležitost několika stovek. Co mi ale vadí, že některý učitel bazíruje na konkrétních typech sešitů, oběhli jsme celou Prahu, nesehnali jsme je, tak jsem koupila jiné a byl problém,“ vypráví matka dvou školou povinných synů, Radka Wallerová.

„Taky mi vadí, že pečlivě přesně podle seznamu koupíte vybavení kufříku, aby dítě mělo všechno, co potřebuje – a že ony všechny ty pastelky a barvičky nejsou zrovna laciná záležitost, jde o stokoruny. Jenže na konci školního roku zjistíte, že půlku z toho dítě vůbec nepoužilo, barvičky vyschly a můžete je vyhodit, investovali jste zbytečně,“ kroutí hlavou.V seznamech se kromě pastelek, fixek a vodovek běžně objevuje plastelína, tempery, několik druhů štětců, tužky v různé tvrdosti, uhly, tuše, paleta, pastely, voskovky, nůžky, lepidla…

Obrana:

Nenakupujte slepě drahé potřeby na výtvarnou výchovu, nejdřív popište učiteli svou zkušenost a zeptejte se, co bude dítě při vyučování potřebovat stále. To kupte. A požádejte ho, aby předtím, než bude dítě mít použít položku, kterou využije jen „možná“, o tom dětem hodinu předem řekl. Pak potřebné dokoupíte. Nebo taky ne, protože na položku „možná“ v seznamu toho, co žáci dělají, vůbec nedojde a ušetříte.

Učebnice

Další nákladnou položkou bývají jazykové učebnice. Taky jde o záležitost několika set korun a každý rok rodiče obvykle kupují jiné učebnice. „Přijde nový učitel a chce učit podle něčeho jiného, takže staré vyhodíme a kupujeme jiné knížky,“ popisuje Radka Wallerová.   

Obrana:

Tady vychází dokonce ze zákona. Iva Lauermannová z právního oddělení České školní inspekce říká, že podle školského zákona má základní škola za povinnost zajistit žákům učebnice. „Děti si je půjčují na začátku školního roku a na konci je zase vracejí. A to všechny a platí to i u dětí na prvním i na druhém stupni. Gymnázií se to ale už netýká,“ říká Lauermannová.

„Základní školy na to dostávají příspěvek od státu. Je otázka, jestli stačí nebo jak s ním naloží. Jazykové učebnice by si tedy rodiče kupovat určitě neměli,“ říká Iva Lauermannová. Školy se vymlouvají, že vzhledem k tomu, že v každé třídě se vyučuje obvykle podle jiných učebnic, není ve finančních možnostech školy nakupovat každý rok nové učebnice (žáci je většinou za rok zničí).

„V praxi to ale neplatí, člověk kupuje nejen učebnice, ale jednomu synovi jsem musela dokonce kupovat i atlas,“ říká Radka Wallerová. Rodiče však rozhodně nejsou bezmocní.

Obrana:

„Právě kvůli drahým jazykovým učebnicím máme každoročně od rodičů nejvíc stížností na školy. Radím, aby rodiče, pokud už je škola nutí investovat do těchto učebnic, žádali po škole harmonogram, jakýsi plán, podle čeho se bude učit v příštím roce. Solidní škola má dohled nad pedagogy, aby si nevybírali každý rok jinou učebnici. A ředitel by si měl taky hlídat nějakou koncepci výuky, aby každý rok netahali učitelé z rodičů peníze zbytečně a nadměrně,“ říká Iva Lauermannová.

Rada proto zní: chtějte po škole vědět, co bude v následujících ročnících, jestli škola počítá s tím, že podle stejné učebnice se bude učit i v dalším roce. Pokud ne, pokuste se s dalšími rodiči s učitelem takovou dohodu uzavřít. Jde nejen o vaše peníze, ale i o kvalitu výuky dítěte.

Čtěte téma: Září není jen škola, ale i dětské kroužky

Časy zápisů do nejrůznějších dětských zájmových kroužků se blíží. Přemýšleli jste již o tom, kam své dítě přihlásit?

Seznamovací kurzy

Kromě učebních pomůcek pro děti však náklady naskakují za další platby. Typické jsou seznamovací pobyty pro děti, tedy třídenní až týdenní pobyt někde v přírodě, pořádané obvykle pro první ročníky gymnázií a to i víceletých, někde se pořádají i na úvod druhého stupně základní školy. Cosi, co rodiče obvykle pamatují jako kursy sportu. „Za jednoho syna jsem v jazykové škole dala osmnáct set, druhý na gymnáziu stál tři tisíce,“ říká matka.

Obrana:

Tady bohužel neušetříte. Kurzy jsou sice nepovinné, ale každý rodič si rozmyslí, zda zkazí dítěti začátek roku tím, že se nebude mít šanci seznámit se s novými spolužáky a učiteli.   

SRPŠ

Další platbou jsou příspěvky na SRPŠ, rady školy nebo zkrátka sdružení rodičů, které mohou mít různé názvy. Na jedno dítě jde o částky zhruba pět set až osm set korun, dohromady se tedy jedná o statisíce, které oficiálně nespadají pod školu a jejichž využití často nikdo moc nehlídá.


Autor: Agentura SXC

Jak vypadá takové „vyúčtování“, jsme se podívali na příkladu jednoho víceletého gymnázia:

„Příjmy celkem: 866 632 tisíc. Výdaje: maturitní večírek (včetně občerstvení a šatů) 67 tisíc. Reprezentace školy a zájmová činnost: 30 tisíc. Studentská rada: 10 tisíc. Zahraniční zájezdy: 100 tisíc. Sportovní akce a sportovní materiál: 110 tisíc. Reprefond: 5 tisíc…“

Laik z toho nemá šanci poznat skutečné hospodaření s penězi. Řada škol pro nakládání s příspěvky SRPŠ dokonce ani nemá svá pravidla. Není divu, že se pak může stát i to, co se před dvěma lety přihodilo jedné pražské škole. Vybrané statisíce nese do banky hospodářka školy (byť peníze SRPŠ do účetnictví školy nespadají) a peníze zmizí, protože ji – jak později uvede na policii – někdo oloupil. Viník se nenašel, peníze jsou pryč a policie doposud nic nevyšetřila. Rodiče, zaplaťte znovu!

Obrana:

„Tady je problém, že rodiče automaticky peníze jen vydávají, ale nehrnou se do hlídání jejich vydávání. Znám to z třídních schůzek dcery, každým rokem je to ve třídě stejné: učitelka se ptá, kdo z rodičů chce do výboru SRPŠ, aby peníze hlídal. A je ticho. Nehlásí se nikdo,“ říká mluvčí Finančního ředitelství v Ostravě Petra Homolová.

Problematické je podle ní už to, že škola za tyto peníze nenese žádnou zodpovědnost, jsou to dobrovolné příspěvky rodičů, o něž se některý ze zaměstnanců školy obvykle uvolí starat.

„Bylo by zvláštní, kdyby rodiče tyto peníze nedali, ale v každém případě se musí pídit po tom, kdo je zodpovědnou osobou za ně, a chtít minimálně jednou ročně vyúčtování. Škola také musí mít vnitřní řád nakládání s finanční hotovostí, takže by se nemělo vůbec stát, aby hospodářka školy, která se o tyto příspěvky stará, vzala celou finanční hotovost a přenášela ji někam do banky,“ říká Petra Homolová.

Takže: nestyďte se starat o to, kde vaše příspěvky na SRPŠ končí, jak se s nimi nakládá a kdo je za to zodpovědný. V konečném důsledku jde totiž o velké peníze.

Anketa

Zajímáte se o to, jak škola nakládá s vašimi penězi?

Vybavení školy

Samostatnou kapitolou jsou žádosti školy o dary a finanční dotace na vybavení tříd. Například na tabule. „Taky už jsme financovali žaluzie. Blbé je, že je člověk zaplatí v jedné třídě a další rok dítě umístí do jiné učebny, kde ještě nejsou, takže rodič platí znovu. Nebo jsme platili lavice na chodby a podobně,“ vzpomíná další matka tří školáků Marie Valášková.

Obrana:

Tady je každá rada drahá. Školy samozřejmě dostávají peníze od zřizovatele i od státu na provoz, obnovu tříd či na investice, ale ne vždy to stačí. Rodiče by financovat tabule či žaluzie neměli, ale na druhou stranu je jim hloupé odmítnout příspěvek na zlepšení podmínek pro děti. Je to od škol tak trochu citové vydírání.

V každém případě je dobré dřív, než se škole složíte třeba na nové tabule, zajímat se o to, jaké další plány rekonstrukcí škola má v příštích letech a jak je hodlá financovat. To abyste za rok neplatili zase lavice a rok na to výměnu oken. A také jaké peníze se už škole podařilo získat od státu a od zřizovatele, či z jiných fondů, a co za ně pořídila. Některé školy jsou totiž jen líné hledat různé způsoby financování a jdou rovnou nejsnazší cestou: požádají rodiče o příspěvek.        

Vybírejte

A poslední rada, to pro případ, až budete tento týden vyrážet se seznamem nutných pomůcek pro dítě od třídního učitele: nekupujte vše v jednom místě. I když to zabere víc času, oběhněte nejdřív se seznamem víc obchodů.

Vyzkoušeli jsme to se seznamem školních potřeb pro žáka čtvrté třídy v pouhých šesti obchodech a rozdíl mezi nejlevnějším a nejdražším nákupem téhož dělal bez koruny 150 korun. To už je vstupenka do kina a vyplatí se kvůli tomu oběhnout pár papírnictví navíc.

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 8. 9. 2010 22:57