Sexuálních „úchylek“ je na pět set

Autor: Isifa.cz

Parafilie jsou netypické, neobvyklé sexuální preference. Vyskytují se u lidí a bývají v běžné řeči nazývány pramálo lichotivě. Nejčastěji jako úchylky, deviace, perverze, zvrhlosti.

Použití zmíněných urážlivých názvů samo o sobě záporně značkuje osoby, jichž se týká. To je přístup v moderní sexuologii, ale třeba i v psychologii nepřijatelný. Parafilie je naopak termín obecnější a neutrální. Určitě si pod ním nepředstavíte obnaženého zvrhlíka číhajícího s vilným a cynickým úsměškem na ubohé děti.

Slovo je tvořeno z řečtiny – z tvaru para - vedle, mimo philia - záliba, láska, náchylnost vůči něčemu.

Parafilie je v populaci menšinová závislost na sociálně nepřijatelných zdrojích sexuálního vzrušení. Coby parafilik jste v sexu lidově řečeno „mimo“, neb jste „vedle“ z jiných podnětů než ostatní. V úvahu přicházející menu oněch zvláštností není chudé ani fádní. Počet možných, popsaných parafilií výrazně překračuje pět set (těm nejpodivnějším se budeme věnovat příště). Seznam nebude zřejmě nikdy úplný, neb nepřeberný je počet rozličných sexuálních svérázností. Týkají se:

  • sexuální identifikace – včetně příslušné sexuální role, např. transsexualismus
  • sexuální preference – jde o erotickou preferenci ke vztahu k sexuálnímu objektu např. pedofilie, fetišismus
  • sexuálního chování a aktivity – např. exibicionismus, sadismus, masochismus

Možné jsou ovšem i kombinace, z nichž zřejmě nejznámější je sadomasochismus.

Libůstky od A do Z

Abecedně lze tyto zvláštnosti řadit od A – akustikofilie – což je sexuální vzrušení na základě jiných zvuků, než jsou běžná slova či hudba, až po Z – zoofilii. V prvním zmíněném případě jsou preferovaným sexuálním podnětem různé skřeky, pazvuky, zvuky spojené s některými tělesnými funkcemi, kvílení atd. Lze sem zařadit i relativně přijatelné podněty typu sexuálního vzrušení z bouře. V rámci sexuálního vzrušení „akce Z“ máte velmi rádi zvířata. To ovšem způsobem, jenž není hoden obdivu ani následování.

Jak vidno, jde vždy o sexuální úchylky. Tj. o něco, co v dané společnosti a dané době není v rámci sexuální přitažlivosti nebo chcete-li „choutek“ v sexu přijímáno jako normální. Parafilik může trpět poruchou osobnosti nebo chování, nejčastěji obojího. Mnoho postižených své zvláštnosti zvládá, aniž by narazilo na paragrafy trestního zákona nebo vklouzlo do mezi platné klasifikace chorob. V hlubokém soukromí, za spolupráce se svolným partnerem nebývá takříkajíc „do ložnic vidět“. Kritériem nemoci tu je jednak stres dotyčného a dále jím způsobené citové a sociální problémy.

Dnes je běžné, za co by vás dříve upálili

Postoj společnosti k tomu, co ještě je nebo již není normální, se s léty mění a to směrem k vyšší toleranci. Namátkou stačí srovnat dejme tomu současný doporučující postoj k masturbaci s charakteristikou onanie v Ottově slovníku naučném. Víme, že během pár desítek let se změnil postoj k homosexualitě od kriminalizace k možnosti registrovaného partnerství. Významný psychiatr Emil Kraepelin před 130 lety řadil homosexualitu do řady se slaboduchostí a kretenismem pod společným názvem „stavy psychické oslabenosti“. Do třetice – nyní zcela běžná poloha pohlavního styku – ze zadu – mohla ve středověku zavdat podnět k hrdelnímu soudu s vynesením rozsudku upálení. Dávno již tomu. Leč ještě nedávno, v době sexuální revoluce šedesátých let býval anální pohlavní styk výjimečnou pikantností. V současných seznamovacích rubrikách zaměřených na „hezké chvíle“ je běžnou součástí sexuálního repertoáru.

Galerie: Pohnuté dějiny masturbace

Na druhé straně i v dnešní, postmoderní, neobyčejně tolerantní společnosti se ozývají – třeba v internetových diskusích – hlasy typu: Vinen-nevinen, to není podstatné. Každý úchyl patří do blázince nebo do vězení.

Někteří parafilikové jsou v pohodě. Jiní trpí těžkými výčitkami svědomí, utápějí se v depresích i v pocitech méněcennosti a vztahovačnosti. Ostatně jedna z teorií vzniku zmíněné poruchy tvrdí, že jde o důsledek potlačených pocitů viny.

Výskyt parafilií není moderně řečeno gender korektní. Výrazně častější jsou u mužů. Typická tu je nutkavost. Přinejmenším v souvislosti se sexem myslí dotyčný jen „na to jedno“.

Pokud zmámeni svěžím dílkem E. L. Jamesové Padesát odstínů šedi zatoužíte pohrát si výjimečně nejen s protějškem, ale i s bičíkem a pouty, nelze vás ještě označit za sadistu. Ten, kdo tuto hru občas strpí, není proto masochista. Sáhnete-li po Nabokovově Lolitě a uvědomíte si, že třináctiletá sousedova dcera vyrostla do krásy, nejste proto pedofil. Důležitost poznání motivace a jejich souvislostí postihl již před lety Vladimír Renčín. V jeho kresleném vtipu vykukují z křoví dva pánové, sledují souložící dvojici, přičemž sdělují: „Ne, my nejsme úchylní. My se jenom rádi díváme, když někde něco funguje.“ Vida, málem by je bylo možno považovat za parafiliky.

Masochismus, sadismus či zoofilie mohou být zdraví člověka i zvířete nebezpečné. Voyerství – někdy nazývané slídičství – sexuální vzrušení při pozorování svlékajících se, nahých či souložících neznámých lidí, jakož i exhibicionismus – obnažování genitálu před neznámou osobou bez následného zájmu o pohlavní styk, dále třeba sadismus, pedofilie vedou ke střetu s paragrafy.

Co dělat, když jste mimo normy

Léčba je věcí odborného lékaře. U nás působí jak ambulantní sexuologové, tak i specializovaná sexuologická pracoviště v rámci lůžkových zařízení. V méně závažných případech lze obvykle vystačit s psychoterapií. Farmakoterapie – léčba léky ani žádná jiná forma biologické terapie ovšem není sama o sobě univerzálně úspěšnou metodou. Patřičná hormonální léčba omezí palčivost sexuálního puzení. To mimo jiné otevírá prostor pro „léčbu slovem“. Kombinace možných přístupů je vhodná. Propojují se psychoterapeutická, farmakoterapeutická i sociální opatření. Pacient by měl získat potřebné informace, náhled, schopnost vědomé kontroly svých impulsů a projevů chování. Jedním z problémů ovšem je spojení parafilií s jinými duševními chorobami včetně drogových závislostí.

Pro pachatele sexuálně motivovaných závažných trestních činů je určena ochranná sexuologická léčba. Existuje jak formou ambulantní, tak i ústavní tj. hospitalizací. Recidiva sexuálních delikventů podrobených nucené léčbě je nižší než recidiva těch, kteří vykonali pouhý trest odnětí svobody.

Laická snaha o nápravu se obvykle zaměřuje na mentorování, prosby, výčitky a popis pravděpodobnosti smutných konců. Jde o tzv. zabraňování nejhoršímu. Úspěch bývá pramalý. Nicméně i když odmítáme-li sexuální zvláštnosti, neznamená to a priori i odmítání jejich nositele. Vždy podporujeme jeho rozhodnutí k léčbě. Na racionalizace pohodlnosti a nechuti léčit se projevující se v častém konstatování: „Co by lidé řekli, kdyby se dozvěděli, že musím chodit k sexuologovi,“ odpovídáme ve smyslu: „Lidé tě odsoudí spíše, když se léčit nebudeš. Začni dřív, než bude pozdě.“

O sexu se hovoří jako o sféře individuální svobody. Její hranice se v moderním světě stále více rozšiřují. Dnes, ale i v budoucnu však musí platit okřídlené: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Ostatně již Hippokrates konstatoval: „Primum nihil nocere“ – především neškodit.

15 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 7. 8. 2014 15:23