Sexuální delikty páchají i ženy

Autor: Isifa.cz

Tradiční představy vnímaly vždy ženu jako bytost laskavou, mírumilovnou, pečující a nepříliš sexuální. Těžko se smiřujeme se skutečnostmi, které nám s tímto obrázkem příliš neladí.

Pod označením něžné pohlaví si těžko představíme agresivní ženu, která se dopouští domácího násilí. A přece podle výsledků různých studií novějšího i staršího data se "ženy doma dopouštějí násilných činů stejnou měrou jako muži, a ti se stávají ve stejném rozsahu oběťmi domácího násilí jako ženy“ (Wadham). A i kdyby se naše něžnější polovina lidstva nedopouštěla domácího násilí v takové míře jako muži, základní teze, že na násilí nemají v manželských i jiných partnerských vztazích monopol muži, byla potvrzena mnoha jinými studiemi.


Autor: Isifa.cz

Ještě hůře představitelná než žena násilnice je žena coby pachatelka sexuálních deliktů. Genderové stereotypy nám zabraňují vidět v ženách iniciátorky sexu s muži, natož sexuální násilnice nebo ty, kdo nutí své partnery účastnit se nechtěných sexuálních aktivit. A ze všeho nejhůře se smiřujeme s představou ženy, která sexuálně zneužila dítě.

Někteří autoři studií ale tvrdí, že pohlavní zneužívání dětí ženami je ve značném rozsahu nerozpoznáno, a toto chybějící rozpoznání je důsledkem zmíněných sexuálních stereotypů.

Žena jako sexuální delikvent?

Podle policejních statistik, které vycházejí z počtu nahlášených případů, se ženy podílejí na sexuálních deliktech v 1–4 % případů. Myriam S. Denov, která se zabývá rozsáhlým výzkumem ženských sexuálních deliktů, dospěla ve své studii k závěru, že tato nízká čísla uváděná oficiálními statistikami mohou spíše odrážet genderové normy a názory, které utvářejí trestní právo, praxi hlášení případů obětí, profesionální rozhodování a společenské postoje, než být reflexí skutečného rozsahu problému. Jinými slovy, procento sexuálních deliktů páchaných ženami může být ve skutečnosti nesrovnatelně vyšší.

Autorka studie nejprve poukázala na paradoxy, které se vyskytují ve statistikách o sexuálních přečinech žen. Údaje z nahlášených případů, které pocházejí z oficiálních zdrojů v USA, Velké Británii a Kanadě, ukazují, že ženy se mezi obviněnými pachateli sexuálního násilí vyskytují jen zřídka (1,2–8 %).

Zcela jinak ale vypadají data, která vycházejí z osobních výpovědí. Např. v rámci americké studie z roku 1991 se dotazovali 582 univerzitních studentů – mužů na jejich zkušenosti se zneužíváním dětí během adolescence. Podle vlastních výpovědí se 3 % mužů dopustila něčeho, co splňovalo kritéria sexuálního zneužití dítěte. Fromuth a Conn (1997) zjišťovali míru dětského zneužívání spáchaného ženami během dětství a adolescence. Ve vzorku 546 univerzitních studentek uvedly 4 % žen alespoň jednu zkušenost, která splňovala kritérium pro sexuální zneužití mladšího dítěte. Spojíme-li výsledky obou výzkumů, dojdeme k 58% převaze ženských pachatelů a k nápadnému rozdílu mezi údaji z nahlášených případů (1,2–8 % žen) a údaji na základě osobních výpovědí (58 %).

Oficiální data a osobní výpovědi se liší

Rovněž jiné výzkumy srovnávající údaje z nahlášených případů s údaji osobních výpovědí odhalují jejich výrazné rozdíly. Případová data od Fallera (1989) odhalují, že 8 % sexuálních přečinů spáchaly samotné ženy, 29 % ženy společně s muži, tedy 37 % případů zahrnuje ženské pachatele. Na druhé straně Mendelovy údaje (1995) z osobních výpovědí odhalují, že 14 % přestupků spáchaly samotné ženy a 46 % spáchali ženy a muži společně – tedy celkem 60 % případů zahrnuje ženské pachatele. I další výzkumy hovoří podobnou řečí.

Vezmeme-li v úvahu celkový podíl žen při páchání sexuálních deliktů, údaje z osobních výpovědí (42–78 %) vypovídají o značně vyšším zapojení žen než údaje z nahlášených případů (4–37 %).

Rozpory mezi údaji z obou zdrojů mohou odrážet rozdílnou povahu sbírání dat. Údaje z ohlášených případů reflektují pouze ty případy, které přišly do styku se spravedlností nebo systémem sociálních služeb. Tyto údaje mohou být nekonzistentní – sociální tabu mohou mnohé lidi odradit od ohlášení případů ženského zneužívání policii nebo organizacím péče o dítě. (Elliott, 1993). V protikladu k nim mohou data z osobních výpovědí čerpat ze skrytých zdrojů neohlášených deliktů a podporovat více upřímných odhalení ve srovnání s oficiálními metodami sbírání informací, a to zvláště při studiu citlivých případů, které se vztahují k intimnímu násilí. (Campbell, 2000).

Sexuální násilnice – je to možné?


Autor: Isifa.cz

Skutečnost, že lidé nejsou schopni vnímat ženy jako potenciální sexuální agresory, byla potvrzena několika empirickými studiemi. Např. v jedné z nich zkoumaní účastníci (180 vysokoškoláků – mužů i žen) vnímali interakci mužské oběti a ženského pachatele při sexuálním zneužití dítěte jako méně typickou. Současně věřili, že mužské oběti ženských pachatelů vznikne menší škoda než ženské oběti mužských pachatelů. Tradiční sexuální pojetí, zvláště sociální vnímání žen coby sexuálně pasivních a nevinných, může hrát významnou roli při nerozpoznání a nedostatečném ohlašování sexuálních přečinů žen.

Ještě důležitější ovšem je, že tradiční sexuální pojetí proniklo do trestního práva a různých institucí, jako jsou ty, které se zabývají sexuálním zneužíváním dětí. Právě ony hrají klíčovou roli při oficiálním rozpoznání problému. Analýzy odhadují, že popírání představy žen coby potenciálních sexuálních agresorů nejen že odpovídá názorům populace obecně, nýbrž bylo rovněž potvrzeno každodenní praxí práva.

Genderová nerovnost před zákony

Např. zákony ve Velké Británii a v několika amerických státech nadále vylučují možnost, aby ženy páchaly závažné sexuální přečiny. Kupříkladu způsob, jakým britské právo definuje znásilnění, vylučuje ženu jako sexuálního agresora a muže jako potenciální oběť. Jiný britský příklad: muži i ženy čelí rozdílnému obvinění, mají-li sex s nezletilými s jejich souhlasem. Navíc pouze muži a nikoliv ženy mohou být shledáni vinnými z neslušného odhalování se (Wintour, 2000). Nedostatek právní ochrany před sexuálními pachatelkami může vyplývat z rozšířených názorů, že nezletilé děti (zvláště chlapci) nemusí být chráněni před ženskými sexuálními útoky a sváděním, a dokonce i při sexuálním zneužití k žádnému většímu poškození nedochází.

Podstatné je, že podobná genderová nerovnoprávnost může částečně vysvětlovat statisticky nízký počet ženských sexuálních deliktů. Dokonce i když oběť přijde nahlásit vážný sexuální přestupek spáchaný ženou, činitelé trestního práva nemusí vědět, jak mají zacházet s podobným případem, ani nemusejí mít politickou vůli jej vyšetřit. To zřejmě ovlivňuje výsledky oficiálních statistik.

Skrývané tajemství

Práce Rosencransové (1997) odhalila, že mužské i ženské oběti sexuálního zneužití spáchaného ženami toto zneužití pravděpodobně nenahlásí. Autorka uvádí, že 80 % žen a mužů ze zkoumaného vzorku vnímá sexuálně zneužívající zacházení ze strany svých matek jako „nejskrývanější“ aspekt svých životů. Rosencransová zjistila, že ačkoliv o svém sexuálním zneužití v dětství vypovědělo 3 % žen a žádný muž, 100 % obětí uvedlo, že je to poškodilo.

Studie rovněž odhalily, že pro oběti, které byly sexuálně zneužity jak muži, tak ženami, bylo těžší vyjevit sexuální zneužití ženami.

Všechny ženské účastnice vypověděly, že sexuální zneužití matkou nebo sestrou bylo pro ně tou nejhanebnější a nejvíce poškozující zkušeností, kterou v dětství utrpěly.

Konec mýtů

Během posledních padesáti let došlo k posunům v postojích a názorech na rozšířenost sexuálního zneužívání dětí. Autoři jako Weinber (1955) a Freedman, Kaplan a Sadock (1975) například uváděli, že počet případů incestu mezi otcem a dcerou byl jeden ku miliónu. V letech 1976–1986 se počet nahlášení sexuálního zneužívání dětí znásobil 22krát. Tento vzrůstající trend pokračoval, takže v roce 1992 bylo v USA nahlášeno celkem 500 000 případů sexuálního zneužití dítěte (v roce 1976 to bylo jenom 6000).

Zatímco problém sexuálního zneužívání dětí si v posledních desetiletích získal širokou pozornost, zneužívání dětí ženami bylo rozpoznáno jen ve velmi omezené míře.

Tradiční pohled na ženy má vliv nejen na širší společenský pohled na sexualitu a sexuální zneužívání dětí, ale také na praxi, s jakou oběti ohlašují případy, a na to, jak profesionálové reagují na sexuální trestní činnost žen. Změna tohoto tradičního pohledu by s sebou mohla přinést rozpoznání skutečného rozsahu problému sexuální delikvence žen, což by dost možná vedlo k odkrytí mnoha nepříjemných tajemství. Mohlo by to znamenat i konec jednoho mýtu. Mýtu o čistých, nevinných ženách.

Zdroje:
Lexikon populárních omylů
Publication Information: Article Title: The Myth of Innocence: Sexual Scripts and the Recognition of Child Sexual Abuse by Female Perpetrators. Contributors: Myriam S. Denov – author. Journal Title: The Journal of Sex Research. Volume: 40. Issue: 3. Publication Year: 2003. Page Number: 303+. COPYRIGHT 2003 Society for the Scientific Study of Sexuality, Inc.; COPYRIGHT 2003 Gale Group

21 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 23. 6. 2011 0:52