Rukama mi prošlo deset tisíc koblížků, říká majitelka Růžového domečku

Ani kobliha ani donut, ale veselý barevný koblížek s dírou uprostřed. Vlastnoručně je vyrábí veselá Anna Kameníčková. Jak se ke koblížkům dostala a proč je nekoupíte v žádné kavárně?

Jsou malé, veselé, hýří barvami a je jich plná krabice. Co to je? Přece třtinové koblížky z Růžového domečku, vy je ještě neznáte? Tak to si přečtěte náš rozhovor s Annou Kameníčkovou, která značku Růžový domeček založila. Dozvíte se od ní, proč si po maturitě jen válela šunky, kdo ji navedl na koblížky, které změnily její život, i jaká byla její nejpodivnější objednávka.

Je vám pětadvacet, Růžový domeček provozujete dva roky, kde jste v tak raném věku ke koblížkům přišla?

Já jsem vždycky věděla, že nechci být zaměstnanec, že chci podnikat, jen to chtělo najít ten správný nápad. Což se jednoho dne stalo. S mámou jsem se bavila o tom, jak koupila v Lidlu donutovač, ze kterého jsou roztomilé koblížky, ale že ho vlastně moc nepoužívá. A v tu chvíli jsem věděla, že tohle je ono. Přišly mi originální, vtipné, barevné, veselé, nějak jsem tušila, že tohle by mohlo lidi bavit. Takže jsem zavolala jedné paní, která nedaleko nás už dlouho pronajímala trafiku, a domluvila se s ní na pronájmu, kde jsem začala prodávat koblížky.

Proč zrovna Růžový domeček?

Dlouho jsem hledala vhodné názvy – třeba Aniččiny koblížky mi zněly opravdu hloupě – a protože růžová je barva něžnosti a sladkého, namalovala jsem trafiku na růžovo, pak bylo o názvu jasno.

Kdy jste se posunula dál a proč jste svůj Růžový domeček opustila?

Já jsem v té prodejně proseděla deset hodin denně a měla jsem pocit, že tam ztrácím čas, protože jsem tam koblížky nemohla vyrábět. Zlom asi přišel ve chvíli, kdy přišla paní, která si chtěla objednat na oslavu asi padesát koblížků. Tehdy jsem si uvědomila, že nemusím být prodavačkou, ale že můžu dál péct koblížky, ale jen na zakázku.

Protože jsem z Říčan a bylo mi jasné, že jen tak někdo nepojede z Prahy pro koblížky, tak jsem rovnou spustila i rozvoz koblížků. A tohoto konceptu se doteď držím.

Kolik koblížků jste musela najednou vyrobit?

Tento rok v březnu jsem jich vyrobila tisíc sedm set.

To stále zvládáte sama?

Do pěti set kusů zvládnu vyrobit koblížky sama klidně dnes, tisíc kusů dnes s brigádníkem, ale nad tisíc používám mrazák. Takových akcí je jen pár. Jedná se spíše o veletrhy a propagační akce. Jinak si striktně zakládáme na tom, aby zákazník obdržel koblížky právě upečené. Zatím zakázek není tak strašlivě moc, aby to bylo nemožné.

Studujete, nebo se už výrobou koblížků živíte?

Aktuálně zase studuji, ale nešla jsem na vejšku hned po maturitě. Z nynějšího pohledu musím říct, že jsem si zbytečně dlouho válela šunky (smích). Studovala jsem hotelovou školu a dlouho jsem nevěděla, co dělat. a nic nebylo ,,jo, tohle přesně chci“. Nejdříve jsem začala pracovat jako servírka, kde jsem zjistila, že jsem docela dobrá v komunikaci s lidmi a že mě hrozně baví s nimi pracovat.

Našetřila jsem nějaké peníze a vydala se do Španělska, Švýcarska a Skotska. Právě za hranicemi jsem asi pochopila, že nejdůležitější je pro obchod značka, kterou je třeba si pěstovat a hýčkat. A tak když jsem se vrátila a rozjela Růžový domeček, bylo prakticky povinností nastoupit na denní studium na vysokou školu a začít studovat reklamu – strategii a obchod. Abych si mohla dělat plakáty i vizitky sama, abych měla ty správné základy pro podnikání a propagaci.

A ano, výrobou koblížků se už teď živím, i když samosebou někdy ještě na nějakou brigádu musím vyrazit. Platím si totiž školné.

Kde nastal ten zlom, že jste si řekla: Už si nebudu válet šunky, půjdu tou správnou cestou?

Částečně za to může fakt, že se přestanete stýkat s lidmi ze střední školy a také věk. Myslím, že děti mezi deseti a osmnácti lety jsou nejvíce náchylné k nicnedělání. Prostě se hledají. Já mám naštěstí výborný rodinný základ a dobře jsem si v té době uvědomovala, že takhle svůj život vést nechci. Můj otec je spisovatel, maminka fotografka, bratr grafik – a já servírka? Nešlo to dohromady. Chtěla jsem se seberealizovat, dělat něco, co mě baví a naplňuje.

Jak se tvářilo vaše okolí na to, když jste jim řekla, že se budete živit výrobou koblížků?

Jakmile jsem tohle řekla, cítila jsem nesmírnou podporu. Všichni mi hned začali pomáhat. A to je právě ta funkční rodina, za niž jsem opravdu moc ráda.

Čím jsou vaše koblížky výjimečné?

V tom, že jsou pečené v troubě a ne smažené v oleji. I proto jsem se chtěla i vyhnout názvu donut, protože ty se v oleji smaží – vlastně se jim ani chuťově nepodobají. Já vyrábím třtinový koblížek s dírou a veselými polevami. Navíc si myslím, že velmi důležitý je osobní prodej. Znám všechny své zákazníky, chci znát i všechny ty nové a chci, aby věděli, za co platí.

Kolik koblížků měsíčně vyrobíte?

Když bych nepočítala nárazové akce, tak se držím průměru tři stovky koblížků měsíčně.

Vaše koblížky jsou třtinové, proč? Je to o chuti, trendu?

Nejdříve to bylo jen kvůli tomu trendu. Když máte výrobek z bílého řepného cukru, tak tu chybí ten benefit, ale s postupem času musím říct, že třtinový cukr má i jinou chuť. Trošku obarvuje těsto a má takovou karamelovou chuť.

Pečete různé druhy koblížků, nebo se mezi sebou liší zejména polevami?

Základ je stejný, ale liší se polevami a zdobením. Nicméně i to těsto se v průběhu času vyvíjelo, už v něm není olej, ale máslo, už není vanilkové ani kakaové, ale je to světlé těsto dochucované muškátovým oříškem. Výhledově se ale chci zaměřit na výrobu bezlepkových koblížků, chtěla bych vyrábět i koblížky s náplní a dost možná zkusím i různé velikosti koblížků.

A když se zastavíme u těch polev, kolik jich vlastně používáte?

Stálou nabídku tvoří deset polev, které si většinou kupuji od cukrářů, kterým věřím. Některé si sama vyrábím – čokoládovou, nebo bílou čokoládu obarvím čerstvými borůvkami nebo citronovou kůrou. Už teď se ale hrozně moc těším na limitovanou letní edici s čerstvým ovocem, borůvkami, malinami, jahodami… Navrhnu nějaký jednodušší základ, aby ta chuť byla zejména v ovoci.

Který koblížek se vám nejvíc líbí nebo vám nejvíce chutná?

Víte, co je opravdu hrozné? Že i když mi pod rukama prošlo přes deset tisíc koblížků, já jsem si nikdy nesedla v klidu ke kafíčku a nevychutnala si ani jeden krásně nazdobený koblížek. Já samozřejmě musím degustovat, ale na mě vždycky zbudou ty nepovedené, které jen tak vymáchám v polevě a ochutnám. Ale ten krásně nazdobený, ten jsem opravdu mockrát neměla. Ale osobně mám velké sklony k bílé čokoládě s kokosem.

Prý jste schopná na přání vyrobit jakýkoliv koblížek. Jaký nejpodivnější jste kdy vyráběla?

To vím naprosto přesně a není to tak dávno. Zavolal pán, že by chtěl vyrobit koblížky s německou tematikou. Ptal se, jestli by na něm mohl být Hitler nebo hákový kříž…bohužel jsem do telefonu vybuchla smíchy, ale objednávku jsem nemohla přijmout. Nakonec to ale dopadlo dobře, na koblížky jsme nakreslili vlajku a na jedlý papír natiskli Angelu Merkelovou.

A takhle si koblížky můžu objednat jen po telefonu?

Jen na internetu nebo po telefonu, kde si je objednáte tři dny dopředu. Dodávala jsem koblížky i do dvou pražských kaváren, ale pěkně rychle jsem z toho vycouvala. Ona je totiž důležitá i kvalita prodeje, mně v těch kavárnách nikdo nezaručil, že se koblížky nebudou prodávat čtvrtý den nebo že se číšníci budou na zákazníky vždycky smát. Tohle všechno mi může kazit značku. Navíc tyhle koblížky nejsou určené k prodeji po jednom, ale v pěkné, ručně zdobené krabičce po dvaceti kusech.

Kam chcete dále Růžový domeček posouvat?

Chtěla bych mít výrobnu, ve které bych mohla péct i v noci, kde by se lidé mohli zastavit, dát kávičku, prohlédnout katalog, ochutnat koblížky. Určitě bych chtěla mít perfektní reklamu, moc bych si přála mít značku, na kterou se podíváte, a budete mít hned jasno: Jo, jasně, to je Růžový domeček – třtinové koblížky. Tak jako poznáte KFC, tak jako poznáte McDonald's, tak bych chtěla, aby každý poznal Růžový domeček.

Jinak bych ráda do budoucna ještě dřív, než za rok a půl dokončím školu, měla krabičky přesně na míru mým koblížkům, ráda bych oslovila celebrity z řad youtuberů, se kterými bych ráda spolupracovala. Je toho prostě hrozně moc, ale já se na to těším. Jsem začátečník, ale strašně mě to baví. Jen se musím více naučit delegovat práci na ostatní, protože jsem hrozný puntičkář, mám pocit, že já to udělám nejlépe a pak také všechno dělám sama. (smích)

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 15. 5. 2016 21:06