Rizikové potraviny k nám míří z celého světa, ne jen z Polska

Autor: Isifa.cz

Často chceme znát zemi původu nakupovaných potravin, abychom nakupovali ty české a vyhnuli se polským. Jenže rizikové potraviny k nám míří z celého světa a země původu je termín nejasný.

Vytvářet evidence a vyplňovat množství tabulek či formulářů je až na ortodoxní úředníky pro každého normálního člověka otrava. Přesto ale platí formulace, podle níž „statistika nuda je, má však cenné údaje“, která pronikla dokonce i do pohádek. Dlužno ale dodat, že cennost statistických údajů je pojem relativní.

„Země původu“ je nejasný termín

Jinými slovy, některé statistiky smysl mají a o něčem skutečně vypovídají, některé jsou ale spíše náplní prací pro zastánce někdejších klotových rukávů, aniž by ale skutečně naplňovaly nějaký veřejný zájem. Celá řada statistik se přitom schovává za úplně jiné pojmy a povinnosti, jako je například „oznamovací povinnost“. Jedna z těch nových se týká povinnosti velkých maloobchodních sítí evidovat (a výsledky evidence oznamovat) „zemi původu“ potravinářských výrobků, které pak následně řetězce prodávají, a podíl těchto zemí na struktuře prodávaných potravin. K tomu je ale nutné připomenout, že onou „zemí původu“ bude adresa dodavatele příslušného zboží, a zdůraznit, že dodavatel nemusí být, a ani často nebývá, výrobcem potravin. Což v praxi znamená, že řetězce v rámci oznamovací povinnosti budou uvádět mezi nejčastějšími dodavateli prodávaných potravin například Polsko nebo Německo. Reálně však mohou být takové produkty vyrobeny v Číně nebo na amerických kontinentech. To ale opět znamená, že tento způsob oznamovací povinnosti spotřebiteli moc údajů o tom, co a odkud vlastně kupuje, nepřinese. Přesto se o něm velmi často hovoří.

Nehřeší jen Polsko, ale i Německo a Francie

O čem se naopak téměř vůbec nehovoří, je Nařízení vlády č. 125/2011 Sb., týkající se kontrol v místech určení, neboli také oznamovací povinnosti dovozců zemědělských surovin a potravin živočišného původu. Ti mají povinnost hlásit místně příslušným krajským veterinárním správám (KVS) každou dodávku takového zboží, a to dvacet čtyři hodin předem, a uvádět adresu prvního příjemce zboží na území ČR. Povinnost oznamovat KVS příchod zásilky živočišných produktů z jiného členského státu EU mají všichni první příjemci zboží, a to včetně potravinářských podniků i maloobchodních prodejen. Ačkoli jde ve své podstatě o administrativní překážku zahraničního obchodu, má uvedené nařízení pro spotřebitele daleko větší význam než oznamovací povinnost o „zemi nákupu“ potravin. SVS má totiž díky tomuto nařízení přehled, kdy a kam mohou dorazit případné rizikové zásilky, a těmto údajům může přizpůsobit cíleně zaměření svých kontrol. Navíc má oproti maloobchodním úředníkům znalosti a kompetence možná rizika odhalit a následně na ně reagovat.

Čtěte k tématu: Označení „ze zemí EU a mimo EU“ říká jen to, že potravina pochází z této planety

Oznamovací povinnost dovozců je v platnosti už přes tři roky (od 15. května 2011) a hned za necelý první rok se v praxi projevily konkrétní výsledky. V jeho průběhu například nařídili veterináři neškodně zlikvidovat necelé tři tuny produktů živočišného původu ze zahraničí, necelých 200 tun výrobků pak bylo vráceno zpět do země původu, včetně více než dvou tun ryb. Pro mnohé spotřebitele může být překvapením, že prohřešky proti legislativě (chybné označování, nadlimitní množství vody, nedodržení předepsané teploty atd.) se týkaly i takových potravinářsky vyspělých zemí, jako je Francie nebo Německo, a obecně lze shrnout, že rizikové zásilky proudí do ČR vlastně z celého světa. Trend se přitom nemění, zatím poslední statistiky, které však nejsou dopracovány do konečné podoby, v zásadě potvrzují zjištění, která veterináři odhalili již na počátku kontrol. Také v průběhu loňského i letošního roku totiž veterináři odhalili prohřešky u zboží živočišného původu například z Belgie, Francie, Německa, Polska či Slovenska, a také ze „třetích zemí“ (zemí mimo EU), například z Číny. Nejčastěji šlo přitom o dovoz surovin pro další výrobu, například strojně odděleného masa, které v některých případech bylo přepravováno tak, že byl narušen teplotní řetězec a při kontrolách byly zjištěny smyslové změny. Pokud se týká struktury prohřešků, pak je stále největším přetrvávajícím problémem nesprávné označování dováženého zboží.

Kontroly veterinářů nás zajímají čím dál víc

Jinými slovy, výsledkem působnosti této oznamovací povinnosti je v praxi omezení klamání spotřebitele, což je obecně nejčastějším, často úmyslným aktem výrobců ve snaze zvýšit prodejnost svých produktů na trhu. S trochou nadsázky lze přitom možné říci, že výsledkem popisovaného nařízení je pravý opak toho, co přináší oznamovací povinnost řetězců. I tu lze totiž za určitých podmínek označit za klamání spotřebitele, který si nepochybně v řadě případů ztotožní „zemi dodavatele“ s pojmem „země původu“.

Čtěte k tématu: Jak se z dánského selete stane české vepřové

Výsledky veterinárních kontrol jsou navíc veřejně přístupné na internetu, a kdo si chce udělat o jejich struktuře podrobnější představu, může tak učinit prostřednictvím webových stránek www.svscr.cz a odkazu „Výsledky kontrol“. V příslušné aplikaci si lze zvolit časové období či kontrolované subjekty. Že to řadu lidí zajímá, lze demonstrovat na další statistice, a to počtu návštěv uvedené webové stránky. Podle veterinářů totiž o ně měsíčně projeví zájem více než deset tisíc lidí, celkově se hovoří o sto tisících návštěvnících. Nejvíce je zajímají výsledky kontrol v tržní síti, celkem třicet tisíc, dále kontroly na jatkách, v masných výrobnách a právě v místech určení – ty zajímaly zhruba deset tisíc lidí. Zájem spotřebitelů se ale soustřeďuje i na bourárny, mlékárny, drůbeží porážky, mrazírny a zpracovny medu, mezi třemi až pěti tisíci občany. O kontroly ve zpracovnách a třídírnách vajec, zpracovnách zvěřiny a zpracovnách ryb projevilo zájem dva až tři tisíce lidí.