Původ a kvalita koření na trhu v ČR: Velká detektivka

Autor: Isifa.cz

Případ mleté papriky by zřejmě byl i nad síly Sherlocka Holmese. Ilustruje zašmodrchaný stav, v němž se plácají prodejci potravin, zákazníci a nakonec i potravinářská kontrola.

Heslem „důvěřuj, ale prověřuj“ by se měli podle ředitele Odboru kontroly, laboratoří a certifikace Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) Jindřicha Pokory řídit při nákupu potravin a garancích kvality všichni, kdo nakoupené produkty uvádějí na trh. Jinak se totiž mohou stát v očích dozorových orgánů, především ale v očích spotřebitelů, viníky za zjištěné nedostatky sami. A to i v případě, že za ně reálně nemohou.

Za kvalitu ručí prodejce

Evropská i naše legislativa přitom činí odpovědnými za stav prodávaných potravin právě jejich prodejce. Ti se zejména po zveřejnění zjištěných prohřešků takové odpovědnosti často vehementně brání. Dlužno ale říci, že stejné principy týkající se odpovědnosti prodejců jsou uplatňovány jak u nás, tak v zemích EU. Zejména u některých druhů potravin je ale zjišťování původu či garance kvality docela detektivka. Jako například u koření, jehož symbolem je v podmínkách ČR mletá paprika.

Potraviny mohou obecně spadat buď do sféry harmonizované (pro potravinu existuje evropský právní předpis), nebo neharmonizované (pro potravinu neexistuje evropský předpis). Pokud přitom spadá potravina do neharmonizované oblasti, musí podle Jindřicha Pokory splňovat požadavky národního předpisu té členské země, kde byla potravina vyrobena nebo poprvé uvedena daným dovozcem do oběhu v rámci EU.

To v případě mleté papriky znamená, že jakákoli dovážená mletá paprika, pakliže je na trh uvedena v nějaké zemi EU, nesmí být při dovozu do ČR odmítnuta. Vyplývá to z principu vzájemného uznávání národních požadavků na bezpečnost potravin v rámci EU, který je také zakotven v § 11a zákona o potravinách.

Na dovozy papriky (a obecně i na další koření) ze třetích zemí, tedy ze zemí mimo EU, lze pak aplikovat požadavky naší národní vyhlášky pro koření (č. 331/1997 Sb.), která stanovuje ve svých přílohách jednak požadavky na vzhled, barvu a chuť, a také na fyzikální a chemické požadavky na jakost. Stejná vyhláška stanovuje také požadavky na koření vyrobené v ČR.

Český výrobek odjinud

Legislativa stanovuje v případě ovoce a zeleniny povinnost uvádět zemi původu. Na koření (i když je mletá paprika zpracovaný druh zeleniny), se tato povinnost podle EU nevztahuje. Pakliže se tedy na obalech koření setkáme s označením „českého původu“, neznamená to, že paprika „vyrostla“ v naší zemi. Obvykle to značí jen to, že výrobek byl v ČR pouze zabalen. Podle legislativy se za „výrobu“ považuje právě i jen prosté zabalení.

Zelenina v takovém rozsahu, aby mohla být využita na zpracování například do formy koření, se v ČR již desítky let nepěstuje. V případě mleté papriky je tedy téměř jisté, že nejde o surovinu původem z ČR. Což je, jak Jindřich Pokora v této souvislosti poznamenává, docela škoda, neboť moravská paprika, kdysi zpracovávaná v paprikovém mlýně v Hodoníně, patřila podle pamětníků k nejjakostnějším.

Úkol pro Sherlocka

Skutečné země původu se tak lze dopátrat na základě údajů, který si má potravinářský podnik nebo prodejce zjistit podle principu sledovatelnosti (článek 18 Nařízení (ES) č. 178/2002) u svých dodavatelů. Tím pak také dokládá původ svého zboží u dozorových orgánů. To ještě samo o sobě ale není garancí požadovaných kvalitativních parametrů koření.

Je přitom na zvážení prodejce, jaké cesty k takové garanci zvolí – podle Jindřicha Pokory existují různé formy, například prostřednictvím vyžadovaných atestů, zněním dodavatelsko-odběratelských smluv nebo vlastními rozbory dodávaného zboží. Bohužel, pro atesty neexistují jednotná pravidla. „Záleží tak na tom, kdo, na co a podle jakých pravidel ho vydal – zda byl vydán nějakou akreditovanou laboratoří, zda byl vydán na typ určitého výrobku nebo přímo nějakou šarži a podobně,“ konstatuje Pokora.

Podle ředitele SZPI je tak zřejmě nejlepším řešením pro prodejce potravin nakupovat zboží od prověřených a osvědčených dodavatelů. V úvodu zmiňované heslo „důvěřuj, ale prověřuj“ by pak měli podle Pokory obchodníci naplnit alespoň občas nějakou vlastní namátkovou kontrolou. Pakliže prodejce atesty nevyžaduje, nekontroluje je a naopak nakupuje levné zboží od neprověřených dodavatelů, je svým způsobem sám strůjcem možných vlastních budoucích problémů.

Jenže – v současném nabitém konkurenčním prostředí tvořeném několika desítkami tisíc položek potravinářského zboží je každá taková kontrola, zejména pro menšího prodejce, nadstandardním nákladem, který zvyšuje cenu u jeho zboží a snižuje tak jeho konkurenceschopnost. Nejednotnost metodiky atestů kromě toho v praxi znamená, že zatímco jedna šarže příslušných výrobků je v pořádku, ta následná již v pořádku být nemusí. Zjistit proto, kam při prověrce kvality sáhnout, je tak úkol zřejmě i nad síly v současné době opět populárního detektiva Sherlocka Holmese. Z uvedeného důvodu také nemůže SZPI pokutovat klamání prostřednictvím atestů, může ale nesrovnalosti v atestech využít jako podnět pro kontroly neseriózních dodavatelů.

GALERIE: Které potraviny měly v roce 2013 nejvíc problémů s kontrolami?

Situace se změní. Snad

Nejen v případě dováženého koření, ale také v případě jakýchkoli potravin rostlinného původu dovážených do ČR by ale mělo, zřejmě již v letošním roce, dojít oproti současné situaci k posunu. Především pak v oblasti identifikace původu a případných rizik u dovážených výrobků.

V návrhu novely zákona o potravinách, kterou již schválila vláda Jiřího Rusnoka, je totiž také nově stanovaná informační povinnost dovozců takového zboží informovat předem o místu prvního příjemce těchto výrobků na území ČR. Tento režim přitom v současné době platí jen pro zboží živočišného původu. Jeho dovozci mají povinnost o dodávce zboží informovat 24 hodin předem místně příslušné Krajské veterinární správy. Novela zákona o potravinách by měla tuto povinnost rozšířit i na výrobky kontrolované SZPI.

Čtěte téma: Kolik institucí u nás vlastně kontroluje potraviny?

Není nicméně jasné, zdali se uvažovaná povinnost bude týkat všech produktů v gesci kontrol potravinářské inspekce. Ke schválenému znění novely zákona o potravinách totiž musí ještě vzniknout prováděcí vyhláška určující, na které potraviny se tato povinnost bude vztahovat a jak bude muset být zásilka nahlášena. „Toto opatření má své opodstatnění, může vést k zlepšení situace na trhu, a pokud tato povinnost v zákoně o potravinách zůstane, SZPI se jí samozřejmě přizpůsobí,“ slibuje Jindřich Pokora. Podle jeho názoru umožní taková povinnost lépe využívat pracovní čas inspektorů. „Skončí doba ´tápání´ po supermarketech a velkoobchodech, kde jsme v podstatě naslepo hledali zásilky rizikových komodit od ještě rizikovějších výrobců ze zahraničí. Velmi zajímavé to může být při podchycení dovozů doplňků stravy (pokud to tak bude v prováděcí vyhlášce), což je asi nyní nejvýnosnějším potravinářským oborem s vysokou mírou rizika pro spotřebitele,“ konstatuje Pokora. SZPI přitom podle jeho slov nepředpokládá, že by v případě této nové povinnosti požadovala nárůst počtu zaměstnanců – pokud by ovšem zmiňovaná prováděcí vyhláška nestanovila inspekci povinnost kontrolovat například 20 a více procent veškerých dovážených potravin.