Psychopati za volantem: každý desátý

Autor: Isifa.cz

Za volantem odhadem každého desátého, maximálně dvacátého auta lze potkat leckoho, kdo by svérázem svého stavu, situace či osobnosti patřil do učebnic psychopatologie.

Jedna z nových pověstí českých vypráví o řidiči autobusu, jenž přišel vystřídat kolegu vybaven černými brýlemi a bílou holí. U cestujících vzbudil zaslouženou pozornost. To ve smyslu „zachraň se, kdo můžeš“. Jisté je, že slepce za volantem neočekáváme ani nepotkáme. Nepředpokládáme tam řidiče v alkoholovém či jiném rauši, ani epileptika potýkajícího se právě se záchvatem. Prostě řidič rovná se (nebo by se alespoň měl rovnat charakteristice) zdravý člověk. Ostatně má na to papír stvrzený lékařem.

Výrok připisovaný moudrému rabínovi „všechno je jinak“ zde neplatí tak docela. Reálné je tvrdit „všechno může být jinak“ nebo přinejmenším „vše je složitější“.

K tématu: Kdo nesmí za volant? Opilec, epileptik ani těžký diabetik

Po hádce nesedejte za volant

Řidič může být zdráv jako ryba, vůz po právě uskutečněné technické kontrole, a přesto dohromady mohou připomínat časovanou bombu. Stačí, pokud muž nebo žena za volantem mají závažnější partnerské nebo rodinné problémy. Britský výzkum to upřesňuje: „Pokud jsou řidičovy rodinné problémy chronické, riziko nehody je menší, než jaké je po akutní ostré hádce nebo zklamání.“

Zvláště nebezpečné je usednout do auta, pokud jste před chvílí přistihli svého miláčka in flagranti, což zapůsobilo coby blesk z čistého nebe. V takové situaci totiž myslíte na ledacos, jen ne na bezpečnost a plynulost silničního provozu. V danou chvíli situaci komplikuje přinejmenším jedna ze dvou značně odlišných emocí. První je vztek sužující vědomí a možná i svědomí. Druhá je tendence „zhasnout a spát“. Pod tímto poetickým názvem se skrývají ne vždy zcela vědomé sebevražedné tendence. Prostě mít od všeho pokoj, co je komu do toho, proč. Nejlépe, ať to vypadá jako nehoda. Pravděpodobnost chybného výkonu s fatálními následky se pak výrazně zvyšuje.

Přizpůsobte rychlost jízdy stavu (partnerské) komunikace

Nemusí být hned tak zle. Pro vcelku běžné partnerské vyčítání je poměrně typická úvaha: „Z auta mi neuteče.“ Ti dva, jež zdánlivě společně chvátají v jednom autě k lepším zítřkům, mohou být v rozepři. Jeden z nich, někdy dokonce oba, mohou mít pocit, že cesta je ideální k tzv. vyříkání si problému. Přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky je hračka oproti nutnosti přizpůsobit rychlost jízdy stavu (partnerské) komunikace. Ve slovním i mimoslovním projevu to za zmíněných podmínek může představovat úskalí, proti němuž jsou díry na poslední okresce jen zanedbatelným nebezpečím. À propos vyčítat a mentorovat nemusí zdaleka jen legální protějšek. Zhusta tak činívají i milenky, a leckdy i milenci. Nenechte se mýlit, pokud před chvílí s vámi kráčeli do ráje. Co bylo, to bylo. Teď může být vše jinak.

V moderních autech, jež se řítí krajinou, motor neslyšíte. Mohou být slyšet přicházející esemesky, jakož i esemeskování spolujezdce. Za jistých konstelací na řidiče působí jako sdělení Jaga mouřenínu benátskému.

Manická porucha vám dá křídla

K mnohým lékům je přiložena informace varující řidiče před jejich užíváním. Mnohá moderní antidepresiva je mít nemusí. Zato neléčená ataka deprese, často propukající v předjaří nebo v čase babího léta, to je jiná. Pocity zmaru nijak neberou ohled na složitost dopravního provozu.

Rodnou sestrou deprese je manická porucha. Tato součást tzv. bipolární poruchy dá postiženému ďábelská křídla. Ručička tachometru na doraz, právě naplňovaná touha žít nonstop. Inu mánie a nějaké zábrany či (dopravní) předpisy, to nejde dohromady.

Pod pojmem úzkostný řidič si často představíme řidiče, který na úseku, kde je povolena šedesátka, jede dvacítkou. Skutečnost je opět složitější. Lze sem totiž zahrnout namátkou i postiženého s panickou atakou strachu, ba spíše hrůzy. Tomuto stavu odpovídají jeho vegetativní reakce, zvláště vnímané z kardiovaskulárního systému. Nemocní se naráz cítí jakoby na pokraji smrti.

Se soustředěním na jízdu nejdou dohromady stále se opakující a vnucující se nutkavé myšlenky tj. obsese.

SPZ 007. Čím větší auto, tím menší…

Ze sfér osob, jež zakladatel české psychiatrie profesor A. Heveroch nazval „podivíni a lidé nápadní“, mluvívá se o nich jako o psychopatech, diagnostikovat u nich lze poruchy chování, uvedu coby příklad disociální poruchu osobnosti. Typická pro ně je bezohlednost, charakteristický bývá egoismus a odmítání nejen zvyklostí, ale i nařízení a zákonů. Zvláště riskantní to je v kombinaci s nezdrženlivostí.

Alfred Adler (1870–1937) – žák, souputník a posléze odmítaný odpadlík klasické psychoanalýzy S. Freuda – by si na českých silnicích mohl značně zvyšovat své sebevědomí. Dění na zmíněných komunikacích totiž ukazuje předvídavost onoho muže. Adler považuje za hnací sílu lidské existence touhu po moci a boj s pocitem méněcennosti. Zmíněný pocit se snažíme obvykle více méně potlačit nebo kompenzovat. Ve škole lze např. kompenzovat neúspěchy v matematice brilantním slohem. Ve škole života je to složitější. Např. od pocitů méněcennosti mne ochrání mé velké, robustní, silné, rychlé auto, prestižní typ, potažmo i SPZ 007, řekněte kdo (na) to má! Plebs nechť táhne z cesty právě – jede nejen silnic král.

Dost možná by pohled na naše silnice potěšil i otce zakladatele psychoanalýzy. Kampak na Sigmunda s pocity méněcennosti. Základním hybatelem je dle něj sex. Přesněji „libido a destrudo“, jak říkával Bohodar Dosužkov, nejstarší z českých psychoanalytiků. Že by za hazardní jízdu vskutku mohl pud smrti právě ovládající řidiče? Nebo že by vše řídilo koňskými silami auta dopované libido? Říká se – čím větší auto, tím menší… nebo vlastně větší… sám již ani nevím. Týká se to mužů a těch je ostatně na silnici obvykle víc.

Za volantem nadává kdekdo

Závěrem ještě zmínka o koprolálii. Neomylný zdroj všeho vědění Ottův slovník naučný dí:

Koprolalie (z řec.), záliba užívati v řeči výrazů oplzlých a sprostých. Bývá pozorována nejčastěji u osob trpících vrozenou nebo získanou otupělostí či zvráceností (perversitou) citů morálních a aesthetických. Na rozdíl od koprofagie, která téměř vždy je příznakem choroby nenápravné, vyznamenávají se koprolalickou tendencí z pravidla i vyléčitelné choroby s expansivní náladou spojené. Dlužno podotknouti, že i za normálních poměrů patří ve vulgárních vrstvách výrazy necudné, neurvalecké a vůbec »silácké« k projevům humoru a affektů rozjařilosti.

Dnes, zvláště pokud ten č…  a k…. nedá např. přednost zprava, o koprolalii přes zdánlivou podobnost projevu neuvažujeme. Za volantem nadává v našich poměrech kdekdo. Alespoň před dětmi se je vhodné mírnit.

Netvrdím, že nejlepším naplněním pravidla šťastného návratu je nechat se v autě zastupovat kaskadéry. Nicméně za volantem, odhadem, každého desátého, maximálně dvacátého auta lze potkat leckoho, kdo by svérázem svého stavu, situace či osobnosti patřil do učebnic psychopatologie. Pozor na ony problémové typy.

Čtěte dále: Hlavně ne kafe! Aneb jak neusnout za volantem