První žaloby kvůli nepřijetí neočkovaných dětí do MŠ

Autor: Photl.com

Rodiče se ve stále větším počtu dotazují, jak postupovat, pokud odvolací orgán potvrdí rozhodnutí MŠ o nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání. Podání správní žaloby je možné a standardní. Existuje ale i lepší a rychlejší řešení. Podat rovnou žalobu o náhradu škody. Několik prvních případů již letos půjde přímo k soudu „o peníze“.

Mnoho rodičů neočkovaných a nedoočkovaných dětí podalo letos přihlášku do mateřských školek. Část z nich přitom použila tzv. žádosti o přiznání ústavní výjimky. To jsou individuální výjimky z povinnosti naočkovat dítě, které dovodil Ústavní soud ČR. Jedná se o výjimku víry a náboženského přesvědčení a o výjimku svědomí. Podrobnější informace pro podání žádosti o přiznání výjimky svědomí mají metodologové některých neziskových organizací (www.poockovani.cz).

Klíčový problém

Posoudit naplnění podmínek pro obě výše zmíněné ústavní výjimky a rozhodnout o nich je velmi složité. Neexistuje žádný návod, metodika či pomůcky pro takové rozhodnutí. Není ani žádný speciálně nadaný a způsobilý státní orgán ani žádný expert či znalec, kteří by mohli být dotázáni a udělali to lépe a profesionálněji. Jde o posouzení obsahu a intenzity víry a lidského svědomí ve zcela konkrétních a vždy odlišných případech. Vznikl tak obrovský problém práva a praxe: Kdo má zkoumat, posuzovat a rozhodovat o těchto individualizovaných žádostech rodičů?

My ani náhodou!

Jedno je jisté. Rodiče tyto žádosti podávají společně s žádostmi o přijetí mateřským školkám. Ty totiž rozhodují jako správní orgány tzv. prvního stupně. V některých případech ředitelé MŠ o takových žádostech již rozhodli kladně. Ústavní výjimky rodičům přiznali. S takovým rozhodnutím poté již může být do školky přijato i dítě neočkované přesně podle závazného kalendáře. Problém vzniká až v situaci, kdy se ředitel MŠ rozhodne dítě nepřijmout. V takovém případě by měl nejprve zamítnout žádosti rodičů o uznání ústavní výjimky (víry nebo svědomí). A k zamítnutí žádosti by se samozřejmě musel obsahem žádosti nejprve zabývat a potřeboval by věcné, přesvědčivé a zákonné argumenty.

To, co se však plošně děje v ČR, je svým způsobem děsivé. Ředitelé MŠ tyto žádosti rodičů naprosto ignorují a dělají, jako kdyby vůbec nebyly podány. V lepším případě je vypořádají tak, že napíší: „Nepřísluší nám rozhodovat a udělovat žádné ústavní výjimky.“ Ještě horší je však to, že tuto vysoce kontroverzní praxi školek již opakovaně potvrdily odvolací orgány (krajské úřady) jako praxi zákonnou. Ano, školky ani odvolací správní orgány ústavní výjimky nikomu udělovat nebudou, protože o nich vůbec nehodlají samy rozhodovat. Nepřijmou vám tedy dítě do MŠ bez ohledu na to, zda máte. či nemáte ústavně zaručené právo na udělení výjimky. Kdo jiný by tedy měl o přiznání ústavní výjimky rozhodnout? Pokud by byl názor správních orgánů správný a zákonný, poté zbývá jedině odpověď – soud. Takže dříve, než by rozhodl ředitel MŠ o přijetí či nepřijetí vašeho dítěte do školky, měl by snad proběhnout soud o přiznání ústavní výjimky? To je samozřejmě úplně absurdní. Již pouze z časových důvodů je to úplný nesmysl. Ve skutečnosti se jedná o úmyslné, či neúmyslné ignorování ústavního práva – ignorování jeho samotné existence.

Hezky to podle mne napsal jeden právně vzdělaný rodič. Dovolím si citovat z textu jeho odvolání. Ředitelka MŠ v jeho případě také odmítla vůbec zkoumat a rozhodovat o žádosti o udělení výjimky víry a svědomí:

„Ředitelka mateřské školy opakovaně připomíná, že je nezbytně nutné dodržovat platné právní předpisy, především zákon č. 258/2000 Sb. a zákon č. 561/2004 Sb. a že v žádném z těchto zákonů není zakotvena možnost udělení výjimky pro přijímání dětí do předškolního vzdělávání, a proto žádosti nevyhověla. Tímto svým tvrzením prokazuje hrubou neznalost pramenů práva v České republice. Přestože ředitelka jedná jménem správního orgánu, zcela opomíjí skutečnost, že pramenem práva v naší zemi nejsou pouze zákony; pramenů práva je v naší zemi mnohem více. Nálezy Ústavního soudu České republiky patří mezi primární prameny práva. Mají sílu ústavního zákona, tudíž je třeba je brát v úvahu na prvním místě. Odvolatel si dovoluje podotknout, že patnáct let přednášel na Právnické fakultě UK a za takovou zásadní neznalost práva odcházeli studenti ze zkoušky se známkou „nevyhověl“.“ 

A já bych ještě doplnil jinou oficiální tezi: „Nálezy Ústavního soudu jsou proto považovány za jeden z pramenů práva a zachází se s nimi jako s precedenty. Bezprostředně závazné jsou pro účastníky řízení, kteří jsou povinni se jím řídit. Pro další orgány a osoby jsou nálezy závazné jako precedenty v rozsahu tzv. nosných důvodů rozhodnutí (jinak též ratio decidendi), jimiž jsou takové právní argumenty, které bezprostředně odůvodňují přijatý výrok.“ 

Co to znamená?

Ředitelé MŠ a odvolací orgány v tomto ohledu rozhodují a argumentují podle nejen mého názoru opravdu zjevně nezákonným způsobem. Přímo totiž ignorují samotnou existenci ústavního práva, protože ve správním řízení ignorují nálezy Ústavního soudu a upřednostňují pouze zákony (podústavní právo). Ale bez zjištění a znalosti všech zaručených práv účastníka správního řízení samozřejmě nemohou zákonným způsobem rozhodnout o jeho žádosti v souladu se všemi jeho právy. Nemohou mít v tomto ohledu žádnou jistotu.

A to znamená, že úplně každý rodič, který napadne soudní cestou takové správní rozhodnutí o svém odvolání, by měl být úspěšný. Měl by vyhrát takový spor dokonce i v našich hrozných justičních podmínkách. Je skutečně těžké si představit jakékoliv soudní rozhodnutí, které ve svém důsledku znamenalo, že správní orgány ČR se vůbec nemusí nálezy Ústavního soudu ve své praxi zabývat. Pokud už nikdo jiný, poté si takové své „vygumování“ opravdu nemůže nechat líbit především sám Ústavní soud.

Správní žaloba?

Naprosto standardním doporučením právních rutinérů je v takovém případě podat správní žalobu. Správní žalobou se bere rodič proti nezákonnému rozhodnutí odvolacího orgánu (krajského úřadu). Tady je ale nutné si uvědomit, co je cílem a co může být důsledkem správní žaloby. Správní žalobou zajisté může žalobce poukázat na nezákonnost rozhodnutí odvolacího orgánu. To ano. Ale důsledkem bude jenom zrušení platnosti rozhodnutí o odvolání. Školka tedy bude muset rozhodovat znovu. Někteří rodiče se mylně domnívají, že když vyhrají odvolání, musí školka napodruhé dítě již přijmout. To ale není pravda. MŠ bude již pouze nucena zkoumat a rozhodnout o žádosti o udělení ústavní výjimky. A samozřejmě může rozhodnout i tak, že výjimku nepřizná. Rodiče se budou muset znovu odvolávat a případně podat zase opakovaně správní žalobu proti novému rozhodnutí o odvolání.

S ohledem na délku procesních rozhodovacích lhůt v naší justici je zkrátka vysoce pravděpodobné, že dříve, než případně i rodiče uspějí, bude dítě dávno ve věku školní docházky. Rozhodnutí o jeho přijetí do mateřské školky mu v té době nebude už vůbec k ničemu. Bude jen existovat rozsudek, který potvrdí, že jste byli protiprávně poškozeni. Vaše dítě se však se školkou fyzicky „nepotká“. V té chvíli vám už zbude pouze žaloba o náhradu škody proti České republice za nezákonné rozhodnutí při výkonu státní moci. Můžete ji poté určitě podat. A protože je vysoce pravděpodobné, že státní orgány nevyhoví výši vámi požadovaného nároku na náhradu škody (viz níže), čeká vás dalších několik let navazujícího soudního sporu o odškodnění.

Žalujte o náhradu škody Českou republiku ihned

Naprosto rutinním doporučením v takovém případě by mělo být, aby rodiče podali žalobu o náhradu škody vůči ČR ihned po rozhodnutí odvolacího orgánu. Správní žalobu lze podat současně, nebo také ne. Žalobou o náhradu škody lze napadnout v principu jakékoliv nezákonné rozhodnutí jakéhokoliv správního orgánu a jakékoliv rozhodnutí jakéhokoliv soudu v ČR. Kdy? Nu třeba ihned. Respektive ihned poté, co nastoupí právní účinky takového nezákonného rozhodnutí. Jak ustanovuje § 5 zákona o odpovědnosti za škodu (http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1998–82):

Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

Co rodiče získají tím, když místo správní žaloby hned podají žalobu o náhradu škody? No především (velmi pravděpodobně) ušetří několik let v podstatě zbytečně ztracených v linii správního soudního řešení své věci. Případně také ušetří část svých nákladů na právní zastupování.

Tři technické poznámky

Při žalobě o náhradu škody je nutné podat ještě (nejprve) stížnost příslušnému orgánu ČR o odškodnění vašeho nároku (viz § 14 zákona o odpovědnosti za škodu). Stát tím dostává možnost uvážit, zda vám nevyhoví, aniž by muselo dojít k soudnímu sporu. To stát skutečně dělá, ale pouze tehdy, pokud již existuje nějaký pravomocný rozsudek nebo rozhodnutí, které prokazují, že se opravdu dříve stala chyba (tzv. exekuční titul). To ale rodiče v těchto případech mít nebudou. Stát proto nic neodškodní. Je však formálně nutné tento krok podstoupit. Teprve poté, co bude stížnost zamítnuta, se bude soud zabývat žalobou. Doporučuji pro tento případ podat ve stejný den současně žalobu soudu i potřebnou stížnost státnímu orgánu. Stížnost může být velmi krátká a stručná, pokud její přílohou bude v podstatě již celá sepsaná žaloba včetně příloh a odůvodnění výše vašeho nároku na náhradu škody.

Dále je pro rodiče určitě příznivé, že u žalob o náhradu škody proti státu se neplatí žádné soudní poplatky, a když spor prohrají, státu také nic platit nebudou. Tyto žaloby jsou bez ekonomického rizika. Jedinou ztrátou mohou být náklady na právní zastupování, pokud se rodiče zastupovat nechají, což nemusí.

Jako žalobce musí být uvedeno samozřejmě ono nepřijaté dítě. Jako spolužalobci však mají být také jednotlivě uvedeni i jeho rodiče, protože i rodiče utrpěli svou vlastní nemateriální újmu nezákonným poškozením svého milovaného dítěte. Nezávisle na nároku dítěte mohou rodiče vznést nárok na odškodnění i sebe sama.

První případy žalob o náhradu škody již letos

Vím již o prvních čtyřech případech rodičů, kteří již letos (časně) podají žaloby o náhradu škody na Českou republiku za nezákonná rozhodnutí o nepřijetí jejich dětí do MŠ. Tedy za nezákonná rozhodnutí správních orgánů (o odvolání), případně i soudů (pokud již byly vydány nějaké rozsudky). Někteří rodiče-žalobci proto opustili zdlouhavou správní linii, a nechají dokonce rozsudky správních soudů přezkoumat nikoliv Nejvyšším správním soudem ČR v kasační stížnosti, ale obecným civilním soudem již v žalobách o náhradu škody. To má totiž větší praktický smysl a význam s ohledem na všechny okolnosti.

Osobně jsem toho názoru, že stát bude muset současnou praxi ředitelů MŠ i odvolacích orgánů, které odmítají rozhodovat o žádostech rodičů o přiznání/nepřiznání ústavní výjimky, jednou zaplatit. Otázkou zůstává spíše to, jak velké odškodnění to bude a jak co nejlépe vést právě tyto specifické soudní spory.

Ještě jeden moment

Ještě jeden důležitý moment současné praxe bych chtěl ozřejmit. Panuje laický názor a obava ředitelů školek, že takové školky, které přijmou děti tzv. „na výjimky“, mohou dostat pokuty od krajských hygienických stanic (obávaných kontrolních orgánů). To je ale nesmysl. Hygienické stanice mohou něčím takovým jedině vyhrožovat. Udělení pokuty za kladné rozhodnutí o ústavní výjimce a za tímto způsobem odůvodněné přijetí dítěte do MŠ by bylo nezákonné. Krajské hygienické stanice jsou určitě expertní orgány na hygienu a epidemiologii. V těchto otázkách disponují vnitřní odborností, a proto jsou i obecně vzato způsobilé odborně a kvalifikovaně v nich rozhodovat. Ale v oblasti otázek posuzování víry a lidského svědomí? Krajské hygienické stanice nemají oprávnění přezkoumávat tyto otázky a předchozí rozhodnutí ředitelů MŠ o nich mj. proto, že k tomu nedisponují vůbec žádnou vyšší vlastní odborností. Nebo si snad dokážete představit něco takového? (Věřím, že mi nyní odpustíte drobnou nadsázku a trošku toho veselého přehánění.)

„Vážená paní ředitelko MŠ, my, z krajské hygienické stanice, jsme se rozhodli uložit Vám pokutu 100 000 Kč za přijetí nedoočkovaného dítěte. Vy jste totiž špatně posoudila a rozhodla o obsahu svědomí jeho rodičů. Těmto rodičům jejich svědomí nebránilo dostatečně v očkování jejich dítěte. Bylo Vaší povinností si to uvědomit, a proto jste přiznáním výjimky právě tomuto dítěti udělala neodpustitelnou chybu. – Chybu, kterou Vám účtujeme za sto tisíc. Že to byla Vaše chyba, to samozřejmě víme my, ve věci svědomí zcela nevzdělaní krajští úředníci, lépe než kdokoliv jiný. A přestože vůbec nejsme oprávněni toto Vaše rozhodnutí o ústavně zaručené výjimce přezkoumávat, když se rozhodneme to udělat a pokutu Vám uložit, tak to klidně uděláme. My v této zemi můžeme jednat klidně i v rozporu se zákonem. Za námi totiž stojí Ministerstvo zdravotnictví ČR, a kdo stojí za ním, to si raději ani nepřejte vědět…“ 

Pokud ředitel MŠ ví, co je jeho povinností, co musí podle nálezů Ústavního soudu uvážit a k čemu se musí argumentačně postavit a s čím vypořádat, poté jeho kladné rozhodnutí o uznání ústavní výjimky je velice suverénní a je prakticky nezpochybnitelné kýmkoliv jiným. Respektive přezkoumat rozhodnutí ředitele MŠ o uznání ústavní výjimky víry či svědomí rodičů je oprávněn odvolací nadřízený orgán, ale nikoliv krajské hygienické stanice. Taková kontrola nepřísluší jejich odborné způsobilosti a rozsahu jejich oprávnění. Hygienické stanice si ale určitě mohou zkontrolovat, zda nedoočkované dítě bylo přijato do MŠ na základě kladného rozhodnutí ředitele o uznání ústavní výjimky. Pokud by toto scházelo, byla by to samozřejmě chyba. Avšak vlastní rozhodnutí ředitele MŠ o ústavní výjimce nejsou krajské hygienické stanice oprávněny zpochybnit a označit za nezákonné – a uložit za to sankci. Hygienické stanice tak mohou po své kontrole nanejvýš podat podnět nadřízenému orgánu, aby taková rozhodnutí třeba přezkoumal (tzv. přezkumné řízení), ale opravdu nemohou zákonným způsobem uložit školce pokutu. A totéž se týká také všech dětských táborů, zotavovacích akcí, škol v přírodě apod.

Proč jsem to uvedl? Z více stran jsem již dostal informaci, že alespoň některým mateřským školkám byla centrálně šířena informace, že mají ignorovat žádosti rodičů o uznání ústavních výjimek. Někdo jim tvrdí a metodicky doporučuje, aby o nich vůbec nerozhodovaly. Poté, pokud tyto výjimky přiznávat budou a budou na tomto základě přijímat neočkované děti, dostanou za to vysoké pokuty od krajských hygienických stanic jako za porušení podmínek § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Je hrozné si uvědomit, jak daleko je schopna v ČR zajít její zuřivá očkovací chobotnice. Člověk nebo lidé, kteří za touto účelovou dezinformací stojí, se tím podle mne dopustili trestného činu poškozování cizích práv. Někdo z vás možná ví, kdo to je. Ale já to bohužel nejsem.

§ 181 Trestního zákoníku: „Kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že a) uvede někoho v omyl, nebo b) využije něčího omylu, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“

49 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 30. 10. 2016 11:24