Kuřákům kdysi stínali hlavy. První protikuřácká kampaň se odehrála již před čtyřmi sty lety

Původce první protikuřácké kampaně král Jakub I. začal kuřáky stíhat a trestat. Ovšem jen do té doby, než zjistil, že tabáková výroba hodně vynáší. Poté svůj názor zmírnil a nakonec zcela změnil.

Čtu v poslední době tak strašné věci o kouření, že jsem se rozhodl přestat číst.
Winston Churchill

Kdo nekouří, nedělá nic. Kdo kouří, přemýšlí o životě.
J. W. von Goethe

Kouření uklidňuje nervy, rozčilené špatnou jakostí tabákových výrobků.
Oldřich Fišer

Již antičtí filozofové si nenechali ujít příležitost, aby si nepovzdychli, že není na světě tolik nového, jak to na první pohled vypadá: „Vše je opět, jak bylo dříve, a nic není nového pod sluncem, a člověk se nemění, i když se mění jeho šat, ba i slova jeho řeči.“ Platí to také o dlouhém období boje s modrošedými obláčky tabákového dýmu. Dnes se k nekuřáctví hrdě hlásí velké množství lidí, avšak před čtyřmi sty lety bylo kouření na prudkém vzestupu jako symbol něčeho nového a patřilo k normálním a oblíbeným zvyklostem života.

Kouření pro zdraví

Ve druhé polovině 16. století se začal tabák – přivezený z Ameriky do Španělska – šířit po Evropě dovozem po moři z Nového světa, případně z Orientu (zvláště z Východní Indie). Na plošném rozšíření tabáku po celém tehdejším světě mají zprvu zásluhu Portugalci, kteří ovládali mezinárodní obchod po moři před nástupem Holanďanů a Angličanů. Začala nová éra civilizace. Evropané přivezli domorodcům křesťanství, domů se vrátili s vysoce návykovou psychoaktivní látkou s povzbudivými účinky, vyvolávajícími příjemné pocity – tabákem.

Ten se zprvu v 17. století kouřil z dýmek nebo v podobě doutníků, v 18. století se běžně šňupal, v 19. století vznikly první manufaktury na stáčení cigaret. Ale nepředbíhejme!

Původně ceněné jen jako léčebné prostředky – podobně jako čaj a čokoláda – staly se tabák a káva během jednoho století stále oblíbenějšími přírodními látkami, avšak jejich nadměrný konzum byl již od počátku pranýřován jako zdraví škodlivá zátěž. Evropané se v budoucích severoamerických koloniích seznámili s tabákovými rostlinami a také s postupy, jak je dále zpracovávat a užívat. Kouření tabáku bylo rozšířeno mezi Indiány po celém světadílu a kouř z tabákových listů byl jimi používán také jako lék – při rýmě, uklidňování koliky, snižování horečky či tlumení bolesti zubů, při různých kožních onemocněních a úplavici.

Podle dochovaných archiválií muž, kterému byla dopřána pochybná čest dát si prvního „evropského šluka“, se jmenoval Rodrigo de Jerez del Ayamonte. Patřil k posádce tří slavných lodí (Santa Maria, Pinta a Niňa), se kterými jeho přítel, italský mořeplavec Kryštof Kolumbus objevil v roce 1492 Ameriku. Domorodci zahrnuli asi stovku cizinců mnoha dary, mimo jiné také tabákem. Jerez si nechal ukázat, jak se tato rostlina upravuje a kouří. Při návratu domů v roce 1593 si s sebou mimo jiné přivezl velkou zásobu tabákových listů. Z nich si vytvářel smotky, které zapaloval třískou z ohniště; vdechoval a vydechoval kouř tak, jak se to naučil u Indiánů. Dýmem, který mu unikal z úst a nosu, pochopitelně děsil svoje okolí. Lidé se domnívali, že se spojil s ďáblem, a tak jej po udání pro jistotu nechala církevní inkvizice uvěznit. Za čarodějnické a hříšné počínání mu dokonce hrozilo tehdy oblíbené upálení, ale díky králi a přímluvě Kolumba byl nakonec odsouzen na deset let pobytu ve vězení. Když mu byl po několika letech trest prominut a vrátil se na svobodu, nemohl uvěřit svým očím: všude na ulicích potkával kouřící lidi včetně svých spoluobčanů, kteří jej udali.

Kouřit dýmku nebo také modernější doutníky bylo zprvu výsadou bohatých, protože byla potřeba drahých kovových dýmek a dalšího náčiní. Po zavedení výroby lacinějších dýmek hliněných a dřevěných se tato kratochvíle stala dostupnou také pro chudší lidové vrstvy; kouřilo se nejen v salonech džentlmenů, ale brzy i v domácnostech běžných občanů. Kolem roku 1565 se dostal tabák z Portugalska a Francie také do Anglie, kde se na zavedení a rozšíření kouření jako společenského rituálu a součásti tehdejšího bontonu významně podílel spisovatel, básník, voják, dvořan a cestovatel sir Walter Raleigh, blízký důvěrník a rádce královny Alžběty I., pro kterou se třikrát s nasazením života snažil o trvalé osídlení Ameriky a založení britských kolonií. Dlouhé pětačtyřicetileté období její vlády se označuje jako alžbětinská doba či zlatý věk Anglie.

Přátelé tabáku tehdy nechápali kouření jen jako požitek. Několik desítek let věřili, že má také povzbuzující, ba dokonce léčivé účinky na tělo i ducha. Proto vedle dovážených tabákových listů byla nová americká bylina také pěstována na dvorských a šlechtických zahradách. Touto bohulibou zájmovou činností se úspěšně zabýval také francouzský vyslanec v Lisabonu Jean Nicot, po němž dostala tato rostlina botanické jméno Nicotiana (Nicotiana tabacum – tabák viržinský, Nicotiana rustica – tabák selský). Ne všichni však sdíleli jejich nadšení. Když se po uplynutí několika desetiletí ukázalo, že pověst o zázračné léčivé síle tabáku je planá, nadšení pro jeho užívání opadlo, a stal se výlučně drogou ke kouření a šňupání, prodávanou pro tyto účely ve speciálních obchodech.

Mimochodem – kouření doporučovali lékaři i ve století dvacátém:

Zvyk obličeji nepříjemný, citlivému nosu odporný a plicím škodlivý…

Kouření tabáku bylo nejen vychvalováno, ale stejnou měrou také zatracováno. Na počátku 17. století se překvapivě do čela první, velmi důrazné až drastické protikuřácké kampaně nepostavil nikdo menší než Alžbětin nástupce Jakub I. Anglický, pocházející z domu Stuartovců. Původně skotský král Jakub VI. převzal v roce 1603 také anglickou a irskou korunu. Hodnocení jeho osobnosti a způsobu vládnutí jsou rozporuplné. Na svou dobu byl dost vzdělaný, ale postrádal veškerou důstojnost a měl pověst podivína i homosexuála. Rád sáhodlouze řečnil na církevních shromážděních svých nových poddaných, jejichž povahu a názory téměř neznal. Upřímně se o sobě domníval, že je geniální teolog, který přináší pobloudilým Angličanům pravdu. Ve svém slavném latinsky napsaném pojednání nazvaném Misokapnos se na kuřáky z jejich řad obořil nevybíravými slovy: „Kdy už se konečně vy, občané, kteří se nestydíte, přestanete oddávat onomu nezdravému zlozvyku, z hanby vzešlému, omylem přijímanému, z hlouposti vzkvétajícímu, který jest obličeji nepříjemný, citlivému nosu odporný a plicím škodlivý – jehož zplodiny, mohu-li se tak vyjádřit, se vinou oblaků temného kouře velmi podobají výparům unikajícím z pekla.“

Bohužel však nešlo pouze o více méně neškodnou verbální kampaň, ale začal kuřáky skutečně stíhat a trestat. Prvním jeho počinem bylo, že nechal jen tak mimochodem v roce 1618 popravit za vedoucí roli při zavádění kouření jednoho z veteránů alžbětinských válek již zmíněného sira Waltera Raleigha – údajně ovšem „výhradně“ z politických důvodů jako omluvu Španělům. Ve skutečnosti jej jako nejzkušenějšího vojáka, zvyklého sloužit anglickému trůnu, po třinácti letech věznění postavil rovnou na kapitánský můstek velitelské lodi výpravy, která měla za úkol přivést z Guayany bájné poklady k naplnění prázdné státní pokladny. Špatně vybavený a nijak nepodporovaný „kuřák“ Raleigh byl Španěly poražen a „po onom zdravém doušku mořského vzduchu mezi vězeňskou kobkou a smrtí“ mu jeho král nechal useknout hlavu. Často bývá citován Raleighův prorocký výrok o této podobě ukončení lidského života: „Je to ostrá medicína, ale účinná proti všem nemocem.“ Po jeho smrti se také potvrdilo, že měl vždy pravdu, když tvrdil, že tabák je tím pravým a nejvýnosnějším pokladem Ameriky, nikoliv bájné Eldorado a jiné podobné chiméry.

Kuřákům „šli po krku“ i jinde, někde doslova

Po vzoru anglického krále začali s různou mírou razance pronásledovat kuřáky také v jiných koutech Evropy. Ruský car Michail I. Fjodorovič zakázal v roce 1634 svým poddaným kouřit pod pohrůžkou, že jim v případě porušení zákazu hrozí zbičování, kastrace, uříznutí nosu, vyříznutí rtů nebo pokud budou mít štěstí, prestižní celoživotní vyhnanství na Sibiři.

Nikde však nebyl osud kuřáků tak krutý jako v Osmanské říši. Osmanští sultáni nechali v 17. století strhnout „tabákové domy“, v nichž se kuřáci scházeli, aby se mohli oddávat své neřesti. Obchodníkům s tabákem i kuřákům hrozili po dopadení nesmírně vysoké a drastické tresty, jimiž mohlo být mučení končící smrtí nebo useknutí hlavy.

Stejný trest byl využíván také v Číně, zatímco v Persii byli obžalovaní udušeni kouřem. Také ve Švýcarsku byli kuřáci trestáni, ale pouze vystavením na pranýři. Jediným panovníkem, který se do této celoevropské kampaně nezapojil a naopak rozšíření tabáku podporoval, byl císař římský, král český, uherský a chorvatský, markrabě moravský a arcivévoda rakouský Rudolf II., milovník alchymie a všeho neobvyklého. Ve větším měřítku se kouření v českých zemích rozšířilo teprve za třicetileté války, kdy anglická vojska poslaná na pomoc českému „zimnímu“ královi Fridrichu Falckému, zeti krále Jakuba I., seznámila místní obyvatele s módou kouření dýmky.

Jak by asi tehdy dopadl Jaroslav Kubera?

Pokud by žil v 17. století, musel by si ve většině evropských zemí dát velký pozor na svá slova i náš notoricky známý a nejslavnější bojovník za práva kuřáků nyní senátor Jaroslav Kubera ze severočeského lázeňského města Teplice. Díky svým názorům a výrokům typu „I bůh kouří, jinak by nemohla být oblačnost, bylo by stále horko a upekli bychom se,“ nebo „Víte, co je zvláštní? Že, ať si sednete, jak si sednete, kouř jde vždycky na toho, komu to vadí, je to stejné jako u táboráku. Přesednete si a vítr se otočí. Vědci by to měli vysvětlit“, by před nějakými čtyřmi sty lety nesměl opustit území pod vládou „našeho“ císaře Rudolfa II. Všude jinde by na evropském Východě i Západě nedopadl dobře.

Zavedení tabákové daně

Přes všechny mocenské zásahy se kouření tabáku nedařilo vymýtit. Boj proti kuřákům ve všech zemích pomalu ustával. Zvláště, když vládnoucí kruhy přišly na to, že se na „tabákové vášni“ dají vydělat slušné peníze. Dokonce původce první protikuřácké kampaně král Jakub I. poté, co zjistil, že tabáková výroba hodně vynáší, svůj názor zmírnil a nakonec zcela změnil.

Ve druhé polovině 17. století je produkce tabáku v Evropě již dobře etablovaná a kouření se stává stále více populárním ve všech společenských vrstvách. Nepomohla ani bula papeže Urbana VII. vydaná v roce 1642, ve které nejvyšší římskokatolická autorita přísně zakazuje kouření a šňupání tabáku na církevní půdě v chrámech a kostelích a všem hříšníkům hrozí exkomunikací, tedy vyobcováním z církve. To se týkalo i některých kněží, kteří kouřili a zejména šňupali tabák dokonce i při mši svaté.

Postupně se strategie boje proti kuřákům začala měnit. Jak jinak než z „ohledu na zdraví lidu“ zavedly vlády vysoká tabáková cla, která však stejně nezabránila dalšímu šíření tohoto návyku. Jen se prodražil! Jako jeden z prvních zavedl v roce 1763 císař Josef II. v rámci svých pověstných reforem státní tabákový monopol, který se přidružil ke stávajícímu monopolu solnému. Také císař Napoleon ustanovil ve Francii státní monopol na hospodaření s tabákem, který se brzy stal zdrojem vysokých státních příjmů. To však je již další kapitola v historii stále málo úspěšných kampaní proti kouření.