První kilometry bolely, ale tělo už si zvyká

Delší výběhy jsou pro netrénovaného člověka muka. Přesvědčila jsem se o tom na vlastní nohy, záda i plíce. Pokud to nevzdáte po prvních kilometrech, přestane vám vadit studený vzduch a cesta se stane vaším parťákem a běh oblíbeným sportem. Důležité je znovu vyběhnout a pokusit se splnit limit. Jenže začátky bývají krušné.

Pod dohledem trenérky a zkušené vytrvalkyně Veroniky Brychcínové jsem začala trénovat na půlmaraton a možná i maraton. Patřičně motivovaná březnovým závodem jsem vyběhla vstříc prvním kilometrům. Měla jsem vydržet půl hodiny.

Po návratu domů jsem nenáviděla sebe, běh i tento seriál. V kuse jsem zvládla klusat jen patnáct minut. Pak začaly útočit myšlenky typu: „Proč tu jsem? Mám to zapotřebí?“ Několik kroků chůze: „Nevzdávej to, bačkoro!“ Pět minut běhu. Náhle se ozvalo píchání v boku, které ve skutečnosti vůbec neexistovalo. Nebo pocit rozvázané boty, přestože tkanička pevně držela. Výmluvy, výmluvy a výmluvy.

běhání

Pravda, začala jsem s běžeckým tréninkem snad v tu nejhorší dobu. Mráz se stal číslem jedna na mém seznamu oblíbených vytáček, ale po zasněžených a zledovatělých cestách se běhá vážně špatně. Pokud je sníh hluboký, tak musíte zvedat více nohy, což je šíleně namáhavé. Když už je ušlapaný, tak zas klouže a hrozí – v nejlepším případě – vyvrtnutí kotníku.

„V tomhle se přece nedá běhat!“ vymlouvala jsem se od rána do večera. Jenže první výběh s ostatními běžci, dalšími účastníky běžeckého kurzu running bootcamp, který pořádá společnost BOOTCAMPS, se pomalu blíží. Ješitnost a strach mě nakonec donutily vyběhnout.

1. díl seriálu: Lenoch maratoncem

Tři čtvrtě hodina byla nad mé síly

Místo běžeckých bot jsem si obula boty pro outdoorovou turistiku, které mi dávaly jistou naději, že možná neuklouznu, a vyrazila jsem na krátkou trať podél řeky. Přes pusu a nos jsem si dala prodyšnou kuklu, abych se nemohla vymlouvat na dýchání studeného vzduchu. Minuty byly čím dál delší. Zbaběle jsem pomalý výklus prokládala ještě pomalejší chůzí. Po půl hodině jsem šla zhrzeně domů.

Druhý běh měl podle tréninkového plánu trvat ještě déle – tři čtvrtě hodiny. Vše šlo podle stejného scénáře – patnáct minut to šlo, dvacet minut jen s největším úsilím. Pak chůze. Právě indiánské pojetí běhu mi vadilo ze všeho nejvíc. Opravdu už nemohu dál, nebo jsem prostě jenom líná? Jako zvíře nebo malé dítě, i já funguji na systému odměn a trestů. Slíbila jsem si, že když uběhnu ještě zhruba sedmiminutový úsek v kuse – to znamená, že nebudu zastavovat ani chodit – posledních deset minut si odpustím. A vida. Žádná křeč, žádné píchání. Dokonce mi nevadil ani studený vzduch. Soustředila jsem se jen na to, že brzy bude konec.

Takže je to opravdu v lenosti. Místo s dobrým pocitem z běhu jsem se domů vrátila naštvaná a znechucená. Proč nejsem schopná běžet déle než 35 minut?

Čtěte téma: Vybíráme funkční prádlo pro sport: Syntetika nebo ovčí vlna?

Běháš sama a bez hudby? To jsi blázen!

běhání

Se svými (ne)výkony jsem se svěřila kolegovi v práci, zkušenému maratonci. Povzbudil mě a zavzpomínal na svoje začátky. „Je potřeba, aby ses od negativních myšlenek odpoutala,“ říkal a doporučil mi běhat s „empétrojkou“. Základem je výběr sluchátek. Musí dobře držet na uších.    

Ještě více než poslouchání hudby mě však nakoplo běhání se sparing partnerem. Objevila jsem ho doma na gauči po té, co jsem přišla po další neuběhnuté tři čtvrtě hodině. „Jsem ostuda a nemám na to!“ pravila jsem a hodila boty do kouta. Přítel odložil rozečtenou knihu a hned večer se obětoval, že půjde se mnou a spolu to zvládneme.

Opravdu. Když může on, můžu i já. Patnáct minut náhle tolik nebolelo. Vlastně ani těch dalších patnáct, což mě vyhecovalo v běhu pokračovat. Čtyřicet pět minut konečně pokořených! Na konci jsem se cítila nádherně. Euforie ze splněného limitu mě nakopla. Podle odhadu jsme uběhli téměř devět kilometrů, což je vlastně skoro polovina půlmaratonu.

2. díl seriálu: Příprava na maraton začala (a mně není do běhu)

Teď už to půjde lépe

Po tomto „dlouhém“ běhu měl podle tréninkového plánu následovat běh krátký – pětatřicetimi­nutový. Plná optimismu, opět se sparingem, jsem vyrazila.

Bohužel celou noc mrzlo, takže jinak příjemná trať byla tvrdá a kluzká. Místo běhu jsem místy poskakovala. Časový limit jsme zvládli. Sice bez chůze, ale s bolavými lýtky. Tentokrát to nebyla výmluva.

Dnes mě čeká první hodinovka. Cítím se dobře a mám do běhu chuť – to bych do sebe nikdy neřekla. Jenže kde běhat? Někteří běžci v této době trénují na běhacích pásech. Z různých důvodů se nejedná o rovnoprávnou alternativu trénování na pevné zemi, ale co se dá dělat? Venku to vážně zavání úrazem. Vyrážím do blízké posilovny, abych nepřišla o svůj oblíbený sport. Totiž běh.

Seriál Lenoch maratoncem vzniká ve spolupráci se společností BOOTCAMPS.

Příště: Poprvé spolu – společný výběh

Foto: Filip Singer

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 1. 2. 2010 0:05