Profesor Teplan: Útrobní tuk máme my a zvířata na zabíjačku

Skrytý, tzv. viscerální tuk má za úkol chránit vnitřní orgány. Pokud je ho ale příliš, je velmi nebezpečný zdraví. Na rozdíl od tuku podkožního není viscerální tuk viditelný, nelze jej odstranit liposukcí (což je obecně rozšířený mýtus) a je mnohem těžší jej redukovat. „Útrobní tuk je daní z blahobytu,“ říká prof. Teplan.

Prof. Vladimír Teplan se zabývá otázkou metabolismu, obezity a funkcí ledvin již třicet let. Server Vitalia.cz s ním před časem připravil exkluzivní rozhovor nejen o tom, jak jíst a pít, abychom si nezničili ledviny.


Autor: Vitalia.cz / Karel Choc

Prof. Teplan byl nyní hostem konference o výživových trendech Food21, kterou zahájil tématem Břišní tuk a jeho hrozba pro lidské tělo. Přednáška patřila v auditoriu k nejpopulárnějším, zřejmě i proto, že tento viscerální neboli útrobní tuk se podílí na většině civilizačních onemocnění a trápí velkou část populace. Přinášíme proto našim čtenářům informace prof. Teplana z konference Food21.

Nebezpečí útrobního tuku

Viscerální neboli útrobní tuk je uložen především v dutině břišní, kde má částečně i roli ochrany vnitřních orgánů. Pokud je však jeho množství zvýšené, může se objevit i v parenchymatozních orgánech (především játra a slinivka), což dále může vést k jejich poškození. Viscerální tuk navíc produkuje řadu látek s prozánětlivým účinkem a významně se podílí na rozvoji tzv. inzulinové rezistence vedoucí ke zhoršené kompenzaci diabetu, či dokonce jeho vzniku.

Na rozdíl od podkožního tuku není na první pohled viditelný, nelze jej odstranit liposukcí a je také mnohem těžší jej redukovat. Základem redukce jeho množství je strava s vhodným poměrem jednotlivých živin, především s přísnou redukcí sacharidů. Je negativním projevem našeho civilizačního potravinového blahobytu s nesprávnou skladbou potravin. Mimochodem, viscerální tuk nemají v přírodě žijící divoká zvířata, ale doma chovaná zvířata na zabíjačku, tak ta ano.

Galerie: Konference Food21

Které tuky nám škodí a které ne

K tzv. harmonicky složené stravě tuky v malém množství patří, jsou nositeli energie, tuky potřebujeme k metabolismu v tuku rozpustných vitaminů, k tvorbě žluči, výstavbě buněk atd., a také proto, že některé mastné kyseliny jsou z metabolického pohledu nezbytné pro organismus, a jiné mohou dokonce pozitivně do metabolismu v organismu zasáhnout (např. mastné kyseliny z rybího tuku). Překvapivě o něco větším rizikem jsou tuky mléčných produktů (smetana, šlehačka, tučné sýry, jogurty s vysokým obsahem tuku, máslo apod.) ve srovnání s tuky v mase, či dokonce sádlem. Mají totiž vyšší zastoupení určitých tzv. nasycených mastných kyselin, které se při velkém opakovaném příjmu mohou měnit na nebezpečné tukové částice vedoucí i např. k rozvoji či zhoršení projevů aterosklerózy a ukládají se ve formě viscerálního tuku.

Je však třeba otevřeně říci, že tato otázka je mnohem složitější a v současné době ve vědeckém světě znovu diskutována. Navíc, i při přísné redukci příjmu tuku v dietě můžeme očekávat pokles celkové hladiny tuků v krvi pouze o deset až patnáct procent. Dnes je však příjem tuků vztahován k rozvoji diabetu, což je velmi významné a každopádně bychom měli o složení tuků v naší dietě více vědět.

Co je větší problém – tuky nebo sacharidy?

Při větším příjmu představují riziko obě tyto složky stravy a jejich riziko se sčítá, někdy dokonce násobí. Sacharidy jsou nejrychlejším a nejsnáze využitelným zdrojem energie, který poskytuje nezbytnou glukózu pro mozkovou tkáň. Při jejich nadbytku se však ukládají v těle ve formě tuku a jsou tak jeho nejčastějším zdrojem. Námi nejvíce využívané sacharidy jsou navíc vytvořené uměle v minulém ev. předminulém století a nejsme na ně plně adaptováni.

Příkladem je ohromný rozvoj obezity v Číně, kde část obyvatel ještě nedávno trpěla hladem a podvýživou a nyní, když je jídla dostatek, se objevují stejné civilizační choroby jako v tzv. rozvinutém světě. V současnosti se jedná o psychologickou rovinu problému, přesvědčit sám sebe, že nadbytek příjmu energie v potravě, ač jinak příjemný, je pro mě výrazně škodlivý.

Je jisté, že ve standardní stravě středoevropské kuchyně jsou obě složky zastoupeny. Z hlediska množství přijaté energie však většinou vysoce převažují sacharidy, které mohou tvořit až šedesát procent příjmu energie. Často se nejedná přímo o cukr (disacharid), kterým sladíme, ale polysacharidy ve formě pečiva, chleba, brambor, rýže, knedlíků, noků, nudlí apod. Tyto potraviny jsou všeobecně velmi dostupné, levné a na rozdíl od např. francouzské či středomořské kuchyně tvoří u nás velkou část příjmu energie v denně konzumovaných jídlech. Navíc je nesmírně rozšířené pití vysoce energetických nápojů a to jak u mladé generace (kola, limonády, džusy, tzv. šťávy ), tak u starší generace (pivo, i nealkoholické). Proto je teď naše nutriční úsilí zaměřeno především tímto směrem, i když je zdánlivě snazší nesladit než omezit příjem pečiva.

Jak se lze zbavit viscerálního tuku

Zásadní je výrazně omezit příjem energie ve stravě (u nás příjem sacharidů). Výhodou je i zvýšit výdej energie pohybem, ale bohužel aktivní pohyb je málokdy účinný samostatně, i proto, že obezita má svoje pohybové limity.

V květnu minulého roku jsem se při Evropském obezitologickém kongresu v Praze osobně setkal s profesorem Anthony Leedsem, současným nejvýznamnějším představitelem speciální velmi nízkoenergetické diety přesného složení (tzv. Cambridge Diet vypracovanou odborníky ve výživě – lékaři ve Velké Británii), se kterým jsem měl v následujících dnech možnost velmi obšírně a podrobně o celé této metabolické problematice diskutovat. Protože se touto tématikou v komplexu metabolických změn tkání organismu při úbytku viscerálního tuku zabývám již dlouhou dobu, najednou jsem viděl v praxi přesně definovanou dietu, jednoduše realizovatelnou a při dodržení doporučení zcela bezpečnou. Tedy cestu, kudy lze účelně vést kontrolovaný proces úbytku škodlivého viscerálního tuku, a tak nejenom zlepšit prognózu pacientů před operacemi či v následné rekonvalescenci, ale přímo ovlivnit jejich osud z hlediska metabolických a interních chorob jako je diabetes, hypertenze či některé choroby ledvin a to především v jejich časné fázi.

Prof. MUDr. Vladimír Teplan, DrSc.

Celoživotně se zabývá problematikou metabolismu a výživy a iontových poruch především u chorob ledvin. Autor četných publikací a monografií v oblasti metabolismu a nefrologie. Deset let vedl kliniku nefrologie IKEM, následných osm let byl zástupcem. Působí dlouhodobě na subkatedře nefrologie IPVZ.

Zdroj: konference Food21