Prodej se za živa

Lidské tělo je vlastně jeden velký kráčející kapitál. Co všechno ze svého těla můžeme prodat a zpeněžit? Kolik „hodí“ naše tělo? A je to vůbec legální?

Médii čas od času proletí zpráva o nešťastníkovi, který z důvodů finanční tísně nabízí k prodeji nějaký ze svých orgánů. Nejčastěji ledvinu – ta je přeci párová a tudíž postradatelná. Pokud prodej orgánu onen nebožák nabízí v zemích Evropské unie nebo většině států pokročilého světa, místo vyřešení svých potíží se do ještě větších potíží dostane. Prodej orgánů je u nás, stejně jako téměř všude na světě, nelegální.

Jsou ale části těla, které můžeme (i opakovaně) prodat, nebo podstoupit k lékařským účelům za tzv. „bolestné“ – finanční náhradu spojenou s útrapami odebírání dané tkáně, tekutiny či jiného kusu sebe sama.

Co všechno lze zpeněžit? Čtěte dále:

Co všechno lze zpeněžit

Za jakých podmínek můžete prodat svoje vlasy, krev či spermie? Čtěte dále:

Vlasy

Vlasy jsou jednou z mála součástí našeho těla, která se dá opravdu legálně prodat. Výkup vlasů nabízejí specializované salony a kadeřnictví. Cena výkupu vlasů se stanovuje podle jejich kvality a délky. Minimální délka vykupovaných vlasů je někde dvacet centimetrů, jinde mají zájem až o třeba čtyřiceticentimetrové a delší prameny. Za kratší vlasy dostanete peněz méně, za delší více – jak prosté. Je tu ovšem jedno ale – většina salónů kromě přeměření délky vlasy ještě váží, uváděná cena, kterou můžete najít na internetových stránkách salónů, je tedy za sto či sto padesát gramů.

Cenu vlasů může ovlivnit také jejich kvalita. Za zničené vlasy dostanete méně i po splnění kvót délky a váhy, za „mimořádně krásné a kvalitní vlasy“, jak spousta salónů uvádí, můžete dostat i dvojnásobek. Nejcennější jsou tzv. „panenské vlasy“. To neznamená vlasy neposkvrněných panen stříhané při úplňku, ale vlasy bez chemického zásahu, to znamená nebarvené a neničené různými preparáty.

Ve vlasovém byznysu také panuje diskriminace neplavovlásek – nejvíc za své vlasy při výkupu dostanou přírodní blondýnky. S tmavnutím odstínu vlasů pak cena klesá dolů.

Vlasy je možné prodat buď rovnou „z hlavy“ – ve specializovaném salónu či kadeřnictví, kde vám vlasy rovnou ustřihnou, zhodnotí a jako bonus vás ještě ostříhají podle vaší libosti. Odcházíte tedy s novým účesem a penězi v kapse. Druhou možností je prodej „z šuplíku“ – někdo si nechává své staré dlouhé vlasy schované na památku doma v šuplíku, ty je potom možné poslat do salónu, kde vám za ně obratem pošlou přiměřenou částku. Pokud jsou vlasy správně skladovány, v suchu a tmě, neměl by být ve finální částce rozdíl.

Na internetu je zvláštním fenoménem prodej dětských vlasů. Dětské vlasy jsou většinou přesně ty panensky krásné, které salóny vyhledávají. Málokteré dítko má vlasy barvené a zničené. V internetových diskusích na stránkách salónů, či serverech pro rodiče, maminky nabízejí vlásky svých ratolestí, které nechaly ostříhat. Pokud máte světlý genový fond a hodně dětí, můžete si tak vytvořit svou vlastní chodící farmu na vlasy.

Za vlasy můžete podle délky a kvality dostat zhruba od 500 do 5000 Kč.

Mateřské mléko

Prodej mateřského mléka, ač se to může zdát být šílené, nevkusné či nechutné, je poměrně zaběhnutý byznys. Mateřské mléko vykupují tzv. mléčné banky – první vznikla ve světě už v 70. letech minulého století. Vykoupené mléko se u nás většinou používá pro výživu nedonošených dětí, dětí v inkubátoru, novorozenců v kojeneckých ústavech – většina tak putuje k dětem v nemocnicích. Pokud by se v Česku zvýšil počet mléčných bank, bylo by možné mléko prodávat i matkám, které samy kojit nemohou – tak je tomu například ve Francii.

Prodejem mléka si mohou přivydělat kojící matky, které trpí nadbytkem mléka – obvykle se uvádí, že vhodná dárkyně mléka je žena, která nakojí denně zhruba o půl litru více než je potřeba miminka. Dárkyně musí mít dítě mladší šesti měsíců, po šesti měsících se totiž mění složení mléka a to dál není vhodné pro novorozence. Žena se také musí podrobit vstupní prohlídce na HIV, žloutenku, syfilis a další. Nesmí užívat léky, návykové látky a trpět vážnějším onemocněním.

Mléčné banky nabízejí za litr mléka kolem 200 korun, prodávají ho pak za cca 900 Kč/litr.

Pokud se nebojíte nebezpečí spojeného s nákupem netestovaného mléka, je možné zabrousit do internetových bazarů a diskuzí, kde je možné sehnat litr mateřského mléka za zhruba 400 Kč. Lékaři tento způsob ovšem výslovně nedoporučují.

Vajíčka a spermie

Vajíčka a spermie není možné prodat, ale darovat. Podle čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně „nesmí být lidské tělo a jeho části jako takové zdrojem finančního prospěchu“. A tak vám klinika, u které odběr podstoupíte jako kompenzaci za cestovní výlohy a dyskomfort spojený s odběrem vyplatí bolestné. Částka se vyplácí většinou v hotovosti v místě odběru. Není to tedy prodej v pravém slova smyslu, ale cesta, jak zpeněžit své tělo pod záminkou vyššího dobra.

Dárkyní vajíček se může stát žena ve věku od 18 do 32 let, s ukončeným středoškolským vzděláním s maturitou. Nesmí trpět žádným geneticky podmíněným onemocněním, psychickou poruchou, pohlavně přenosnou nemocí, užívat drogy či alkohol, mít BMI nad 29 ad. Jednoduše řečeno – ideální dárkyní je žena krásná, štíhlá, inteligentní a zdravá.

Potenciální dárkyně je po vyplnění dotazníku – ten je většinou možné vyplnit on line, pozvána na vstupní pohovor, kde je seznámena s procedurou odběru a riziky, které to obnáší. Odběr je prováděn v celkové anestezii, při jednom odběru je získáno deset až patnáct vajíček. Darovat je možné opakovaně.

Bolestné za jeden odběr vajíček je 15 000 až 25 000 Kč.

Dárcem spermií se může stát muž ve věku od 18 do 38 let, zákon stanovuje jako horní hranici věk 40 let. Vyžadováno je středoškolské vzdělání s maturitou, dobrý zdravotní stav – ne genetická a pohlavně přenosná onemocnění, a vyhovující výsledky spermiogramu.

Za deset odběrů spermatu nabízejí kliniky finanční náhradu ve výši od 10 000 do 20 000 Kč.

Krevní plazma

Plazmu není možné vykupovat podle stejné legislativy jako vajíčka, spermie a další části těla. Specializované kliniky, které se na odběr plazmy zaměřují, tak nabízejí opět ono bolestné spojené s dyskomfortem a riziky odběru. Plazmu je možné darovat jednou za 14 dní. Dárce se může stát každý, kdo splňuje věková kritéria (18 – 65 let), je v dobrém zdravotním stavu, neužívá žádné návykové látky a váží nad 55 kg.

Výše bolestného za jeden odběr je kolem 400 Kč.

Krev

Krev je na rozdíl od plazmy bez bolestné či jakékoli jiné finanční náhrady, je ale možné si ji odečíst z daní a na dobu odběru a bezprostředně po něm žádat uvolnění ze zaměstnání.

Dárcem krve může být kdokoli v dobrém zdravotním stavu, s váhou nad 50 kg. Musí splňovat věkový limit 18 – 65 let, a nesmí užívat žádné návykové látky.

Ženy mohou darovat krev 3× za rok, muži 4× za rok. Před darováním je potřeba dodržovat stanovený jídelníček a pitný režim.

Ačkoli je darování krve bez jednorázového finančního ocenění, dárci podle zákoníku práce náleží pracovní volno na dobu cesty k odběru, cesty zpět a zotavení se po odběru. Je také možné si za každý odběr při ročním zúčtování snížit daň z příjmu o 2000 Kč. Na dárce se vztahují některé benefity zdravotních pojišťoven.

Kostní dřeň

Kromě krve a krevní plazmy je možné darovat i kostní dřeň. Kostní dřeň je možné darovat opakovaně, nejedná se ale o odběr teď a tady jako u krve či plazmy. Dárce vstoupí do registru dárců dřeně a v případě potřeby – tj. shody dárce a potřebného pacienta; je proveden odběr. Darování kostní dřeně je anonymní. Nový dárce vstupující do registru musí mít dobrý zdravotní stav a splňovat věkové kritérium – 18 až 35 let.

Darování kostní dřeně je ale čirým altruismem, dárci jsou pojišťovnou hrazeny pouze lékařské výdaje spojené s odběrem dřeně. Při odběru má dárce nárok na čtyři dny placeného pracovního volna a při výpočtu roční daně z příjmu může uplatnit odečet až 4000 Kč jako poskytnutý dar pro zdravotnické účely. I na dárce kostní dřeně myslí zdravotní pojišťovny se svými benefity.

Ledviny a další orgány

Na darování tkání a orgánů se u nás kromě Úmluvy o lidských právech k biomedicíně vztahuje ještě tzv. transplantační zákon. Prodej orgánů všechny země světa (až na Írán, kde je obchod s orgány legální, a Pákistán, kde je legální obchod s ledvinami) zakazují. U nás byla v roce 2012 přijata novela transplantačního zákona, která umožňuje dárcům vyplácet alespoň „bolestné“ jako kompenzaci spojenou s odběrem. Až do doby změny tohoto zákona dárcům nebyla vyplácena žádná finanční náhrada, a dárci si dokonce sami museli platit výdaje s darováním spojené.

Ono „bolestné“ je finanční náhrada poskytovaná žijícímu dárci, která má uhradit výdaje prokazatelně vynaložené při darování a rozdíl mezi ušlým výdělkem a obdrženou náhradou mzdy (nemocenskou). Náhrada může dosahovat maximální výše dvojnásobku průměrné mzdy, tzn. až 53 000 Kč. Do náhrady se nepočítají výdaje za cestu. Zdravotní péči o živého dárce a nakládání s tkáněmi a orgány hradí pojišťovna.

Dárce musí být o možnosti finanční náhrady informován, zažádat si o ni ale musí sám.

A kdo je tedy ten živý dárce a jaké orgány je možné od živých dárců transplantovat?

Většina transplantovaných orgánů pochází od dárců nežijících, zemřelých. Pokud ale neexistuje možnost odběru, vhodná tkáň nebo orgán od zemřelého dárce a není jiná léčebná metoda srovnatelného účinku, přistupuje se k dárcovství od živého dárce. Tím se může stát osoba blízká, nebo osoba, která má prokazatelnou vůli darovat danému příjemci. To posuzuje etická komise. Není tedy možné „dát do placu“ některý ze svých orgánů a čekat, zda se někdo ozve. Etická komise také přihlíží k tomu, zda dárce je blízký příjemci, aby se předešlo případům, kdy lidé chtějí orgán darovat ze zoufalství pro peníze. Darovat je možné také jen obnovitelné tkáně či párové orgány.

Jedná se tedy o ledviny, část jater, část slinivky a část plic, ve fázi klinických testů je i transplantace části tenkého a tlustého střeva.

Česká republika, co se týče počtu transplantovaných orgánů od živých dárců, v celosvětových číslech zaostává, ovšem trend transplantací od živých dárců by mohl přinést velká zlepšení v transplantační medicíně. Orgány transplantované od živých dárců mají statisticky lepší podíl „uchycení se“ v těle příjemce a delší dobu funkčnosti orgánu.

Transplantaci orgánů provádějí specializovaná transplantační centra, v Česku jich je sedm.

Nelegální prodej orgánů

I přes přísnou legislativu a zákaz obchodování s orgány se občas objeví nabídky, kdy dotyčný nabízí k prodeji svůj orgán. Nejčastěji ledvinu.

U nás se to stává poměrně zřídka. V roce 2012 svou ledvinu k prodeji nabízela Lenka (28) za 600 000 Kč a muž z Tisé u Ústí nad Labem za 800 000 Kč. Nejnovější případ je inzerát pana Antonína z letošního roku. Ten ledvinu nabízel za 500 000 Kč.

K obchodu s ledvinami se váže i termín „transplantační turistika“, kdy lidé z celého světa cestují za transplantací orgánu nejčastěji do Pákistánu, Indie, Íránu a Číny. Pákistán je na černém trhu ledvinovým bazarem, ročně se tam vymění kolem dvou tisíc kusů načerno odebraných ledvin. Často tam ledviny prodávají lidé z důvodu finanční tísně. Mekkou obchodu s orgány byla do roku 1994 Indie, kdy byl přijat zákon, který obchod zakazuje. Na Filipínách byl obchod s orgány legální až do roku 2008 a byly tak populární destinací transplantačních turistů. Filipínská informační agentura nabízela zájezd all – inclusive, včetně transplantace, za 25 000 dolarů. Opačný problém související s dárcovstvím orgánů řešili v Izraeli, ačkoli tam až do roku 2008 neexistoval žádný zákon regulující obchod s orgány, musely být přijaty zákony, které by obyvatelstvo naopak podporovaly v dárcovství.

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 19. 1. 2016 18:06
Zasílat nově přidané názory e-mailem