Přitluče si palec do zdi? Je dyspraktik a nemůže za to

Není mnoho českých psychologů, kteří se dyspraxií zabývají málem sedmdesát let. Já ano. Na počátku jsem to nevěděl.

Dlouho jsem se považoval a byl považován jen za nešikovného. Ani mne nenapadlo, že bych na onu nemotornost mohl takříkajíc získat papíry. Intelektově jsem za vrstevníky nezaostával. Pohybově jsem byl jinde. Uvedená informace o mém IQ žel není přesná. V některých náročnějších testech prostorové představivosti mám výsledné skóre nula. Může za to dyspraxie.

Dyspraxie patří mezi specifické poruchy učení. Jedná se o vývojovou poruchu motorických funkcí definovanou jako postižení či nezralost v plánování a organizaci pohybů.

Opožděn jsem byl jak v hrubé, tak i v jemné motorice. Opakovat předvedený pohyb bylo obtížné. Řekl bych, že to připomínalo situaci, kdy běžný občan má opakovat větu v neznámém jazyce. Dejme tomu ve finštině. Velmi dlouho mi trvalo naučit se zavazovat boty tzv. mašličkou. Vystřihovánky mne nelákaly. Spíše děsily.

Pokud dnes čtu v odborném textu následující řádky, mám pocit psychiatry zvaný „déjà vu“. Někde jsem to již viděl:

Mezi typické projevy dyspraxie patří:

v předškolním věku:

  • neobratnost při dětských hrách (např. při jízdě na koloběžce)
  • potíže v oblasti sebeobsluhy (stolování, oblékání apod.)

v mladším školním věku:

  • pohybová neobratnost a špatná koordinace zejména v tělocviku a praktické výuce
  • potíže s psaním (pomalé tempo psaní, neúhledný rukopis, …)
  • motorický neklid (dítě se stále vrtí)

ve starším školním věku:

  • vyřazení ze sportovních aktivit a některých zájmových činností
  • zvýšená unavitelnost

Musím připustit, že odborná literatura popisující ony typické projevy mne nevystihuje přesně. Nevzpomínám si, že bych se nadmíru vrtěl… Ostatně proč bych to dělal. I vrtět se je pohyb. Jinak vše potvrzuji, s malou výhradou. Týká se zvýšené unavitelnosti. Nevzpomínám si na něco podobného např. při excesivním čtení, dlouho do noci. Jednalo se o utajenou aktivitu s malou lampičkou pod peřinou. Já prostě zajímavou knížku dočíst musel. Eventuální zvýšená únavnost při fyzické aktivitě se nevyskytovala, neb jsem se takové aktivitě vyhýbal.

Dyspraktik v tělocvičně

V dějinách základní školy, jež mne připravovala pro život, jsem byl prvním žákem doučovaným v tělocviku. Pan učitel Gustav Plíva bystře poznal mé možnosti a meze. Naučil mne házet míč do koše. V basketbalu jde o tzv. házení šestky. Zhruba po třiceti lekcích jsem dosáhl stoprocentní úspěšnosti. „Pánové, kdo z vás to má?“ volám s jedním z minulých premiérů… Ne na novináře, ale na profesionální košíkáře. Pravda, v tělocvičně jsem byl s trenérem sám.

To soudružka učitelka K. si zoufala. K výročí VŘSR uzavřela závazek stoprocentní účasti žáků na spartakiádě. Šlo o skladbu s krychlemi. Praktik Václav Klaus tvrdil, že již v dětství bojoval proti jednotkám SS, neb pomáhal stavět barikádu. Já dyspraktik již v dětství bojoval proti totalitě. Kolaborantský závazek se splnit (díky mému handicapu) nedal. Zřejmě jej bylo nutno překročit.

Lenoch? Jak na co

Na internetu čtu: „Dítě bývá neinformovanými lidmi považováno za líné, bez zájmu, nevychované či neukázněné. Tyto vnější projevy však jsou důsledkem vnitřních pocitů méněcennosti, nepochopení, osamění a bezmocnosti. Dítě se pak na sebe snaží upozornit vedeno snahou o získání pomoci.“ (Markéta Sychrová: Inkluze ve vzdělávání)

Pocity méněcennosti v souvislosti s celoživotní neobratností nemám. Osamělý jsem se necítil. Pocity bezmocnosti, tam kde by bylo třeba využít manuálních dovedností, znám velmi dobře. Výrok Miroslava Plzáka: „Štěstí je, když děti spí ve svých postýlkách a spotřebiče fungují,“ mohu doplnit: „…když nefungují, opravit je nedokážu.“

Připustit mohu v daných souvislostech jistou úzkost. Významný britský psycholog Hans Eysenck prohlásil: „Proti úzkosti nejlépe funguje sex, jídlo a autogenní trénink.“ Pohledem na mé foto snadno zjistíte, ve které ze zmíněných komodit vynikám. A propos, předehrou sexu může být tanec. Pro dyspraktika jde o prapodivnou aktivitu. Absolvoval jsem taneční s podobným úspěchem, jako známý český komik uspěl v nedávné televizní soutěži tančících hvězd. Než tzv. sedět si dívky zřejmě říkaly „z nouze i Tomáš dobrý“. Na rytmus jsem rezignoval. Snažil jsem se jim nešlapat na nohy a hlavně je bavit. To mi šlo. Tančil jsem ovšem jen jedno léto.

Anekdota dí: „Lord po svatební noci řekne manželce: Madam, doufám, že jste otěhotněla, abych více nemusel ty směšné pohyby opakovat.“ Nevím, zda jsou lordové dyspraktici, ale – odpusťte starci upřímnost i nostalgické vzpomínky – jde o jediné pohyby, které mi byly vždy příjemné. Zda tomu tak bylo i u partnerek, si nemohu být jist. Faktem je, že si hlasitě nestěžovaly a já – vědom si výroku Steva Shazera: „Dělej, co funguje…“ – vždy využíval osvědčený postup z tanečních.

Dys- chodí ruku v ruce

Dosti již bylo intimit. Ke specifickým poruchám učení souvisejících do jisté míry s výskytem dyspraxie bývá obvykle ještě řazena dysmúzie (specifická porucha hudebních schopností) a dyspinxie (specifická porucha kreslení). Dobře je znám.

Na základní škole mne pan učitel Bohumil Vořech naučil zapět píseň: „Vstávaj, Jano, hore, na baňu klopajů. Keď neskoro prídeš, fárat ti nedajů…“ Díky jejímu přednesu (pro velký úspěch) v rozličných ročnících ZDŠ jsem býval ve zpěvu klasifikován dvojkou. Výkresy za mne kreslil talentovaný spolužák, s nímž jsem seděl v lavici. Podepsal jsem je ovšem vždy sám.

S odstupem času to považuji za úsměvné. Mám velmi rád hudbu, i když připouštím, že dál než k Mozartovi, Haydnovi a Bachovi (toho ovšem jen v podání čembala paní Růžičkové) jsem nepostoupil. Jožku Černého, Jarka Nohavicu ani Kláru Blažkovou a její přátele včetně Jarmily Šulákové asi v tomto kontextu ve svůj prospěch uvádět nemohu. Vlastním sbírku obrazů a grafiky. Nemá nijak horentní cenu, ale dívat se na její součásti mi dělá velkou radost.

Závěrem tvrdím – dyspraxie není zlá, je jen (někdy) součástí života (těžkého).

Vyžaduje nadhled, značnou toleranci okolí. Žít s ní lze.

P. S.: Dávno již tomu. Doma nám přestal zvonit zvonek u dveří bytu. Postavil jsem si žebřík, vystoupal vzhůru a do dynama – nebo jak se vlastně nazývá to, co bylo nad dveřmi – jsem lehce udeřil kladivem. Zvonek poté opět začal plnit svoji funkci. Mému výkonu přihlížející děti začaly spontánně tleskat ve stoje. I dyspraktik může být úspěšným a oceňovaným domácím kutilem.

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 21. 6. 2016 13:34