Pracuji jen s pacienty, kteří chtějí něco změnit

Autor: Archív Jiří Staňa

„Pacienti často mívají zafixovaný negativní vzor chování, doslova si v nemoci rochní, už nejsou s to vystoupit z bludného kruhu, už jim nejde o to, aby se vyléčili,“ říká primář Jiří Staňa.

Desítky let působil v Jeseníku, nejprve jako internista a lékař na ARO v tamní nemocnici, poté jako šéf záchranky, ředitel lázní a místostarosta. Dnes Jiří Staňa pracuje jako primář lázeňské polikliniky v Luhačovicích. Lázeňští klienti a pacienti, kteří za ním přijíždějí i ze vzdálených koutů republiky, těží z jeho zkušeností, obohacených i o poznatky z kosmického výzkumu.

Čemu se jako primář lázeňské polikliniky především věnujete?

Kdybych tady měl sedět jako lázeňský lékař, už tu nejsem, protože na klasický „šroťák“ – příjmy, propuštění a kontroly – nejsem stavěný. Já jsem si sem přitáhl koníčky, které jsem pěstoval už předtím, což je například počítačová kineziologie. Jejím autorem je asi nejchytřejší člověk, jakého jsem v životě potkal – ruský vědec, profesor Jurij Buchovcev, původně vojenský lékař. Naučil mne ještě s paní docentkou Jandovou holistickému pohledu na člověka. Tento přístup jsem si osvojil v devadesátých letech, kdy jsem sám měl nemalé zdravotní problémy.

Co je počítačová kineziologie?

Vznikla pro potřeby ruského kosmického programu, aby si kosmonauti ve vesmíru uměli pomoci sami, jinak by jim hrozilo, že se na Zem vrátí jako skrčenci. Jde o to, že se sami oddiagnostikují a pak se cvičením na bázi jógy, dechovými cvičeními a masážními technikami, geniálně spojenými do jednoho celku, udržují v kondici a při zdraví, což se mi na této metodě strašně líbí.

O co v principu jde?

O funkční diagnostiku pohybového systému, schopnou odhalovat funkční poruchy organismu, které rentgen, cétéčko, ultrazvuk ani magnetická rezonance nezobrazí. Velmi primitivní kineziologický test, vypracovaný původně právě pro kosmonauty, představuje velmi dobře zpracovanou diagnostickou část metody. Je to rychlé, velmi spolehlivé a přesné, kdy se prostřednictvím pohybů hlavy, ramen, horních končetin, trupu, kyčle, kolena projede celý člověk a pak se ještě projedou triggery, spoušťové body akupunkturních drah či meridiánů, chcete-li. Buchovcev západní pohled na člověka, který jej horizontálně „krájí“ na jednotlivé segmenty, a východní systém, který jej krájí vertikálně, spojil. To je na počítačové kineziologii geniální, proto tak báječně funguje.

U jakých indikací se nejvíce osvědčuje?

Při bolestech zad a kloubů, pohybových potížích, vadném držení těla, poúrazových a pooperačních stavech, dýchacích problémech, gynekologických obtížích, poruchách prokrvení, při oslabení imunity i v dalších případech. Já využívám čistě diagnostickou část metody, korekční část využívám minimálně, jen u lidí, kteří chtějí cvičit. Sama metoda od dob svého vzniku pokročila, dnes se využívá např. ve sportovním lékařství.

Takže jde o docela komplexní záležitost…

Záleží, jak hluboko se do toho chcete ponořit. Výsledky jsou tak fascinující, že si člověk říká, že to snad ani není možné. Lidé sem přijedou s cédéčkem plným  zdravotních záznamů a vyšetření, nasbíraných za celá léta, já jim párkrát zahýbu hlavou nebo rukou, dám to do počítače a během pěti minut mám k dispozici totéž, ne-li něco lepšího. Vezměte si, že když jim na cétéčku nevyjelo nic, počítačová kineziologie něco najde. Jak to pozná, to po mně nechtějte vědět, ale že to pozná, za to dám pravou ruku do vysoké pece.

Přečtěte si: Čím tlustší složka vyšetření, tím banálnější příčina potíží, říká Jan Hnízdil

Když k vám přijde pacient, co se obvykle děje?

Většinou chce vědět, jak na tom je, což je ideální. Ono ho to nějak otestuje a zařadí, zda je třeba s ním něco dělat, nebo ne, a jestliže ano, tak co. Já mu pak mohu vyjet nějakou sestavu, již bude cvičit, nebo mu třeba změním dietu či pitný režim. V poslední době jsem zde měl hodně případů funkčně narušené slinivky.

Řeknete mi nějakou ilustrativní kazuistiku?

Mladý zdravý kluk okolo třicítky, Anglosas. Proč přicházíte, ptám se. Představil se jako počítačový expert, který se dozvěděl, že dělám počítačovou kineziologii, což jej zaujalo, a chtěl vědět, co to dělá. „To je stará ruská záležitost ještě z dob, kdy byly počítače ze dřeva, to vás nebude interesovat,“ říkám. Prý nevadí. „Dobře,“ říkám, „tak víte co? Nic mi o sobě neříkejte a já vás projedu.“ Projel jsem ho, zpracoval mapu, sedli jsme si a začali si povídat. „Měl jste nějaké problémy s krkem?“ ptám se. „Ano, nemám mandle.“ Takhle jsme šli od hlavy až k patě, systém po systému, a všechny zdravotní problémy, co kdy v životě měl, se na té pohybovce zobrazily. Každý člověk v sobě nese informaci, co všechno už má za sebou, jen my jsme často z nejrůznějších důvodů tak hloupí, že ji neumíme přečíst. Vaše i moje síť si pamatují, co s nimi kdy bylo. Takže když umím do organismu správně vstoupit, tak onu informaci dostanu. To je jedna z věcí, které mě baví, a výsledky jsou úžasné.

Dočetl jsem se, že co vás také „baví“, je piriformis syndrom. Co se za ním skrývá za problém?

Piriformis syndrom je neurosvalové onemocnění, způsobené tím, že je neustále stlačený nebo sevřený a drážděný hruškovitý sval pod sedacím nervem. Mezi příznaky patří bolest, brnění a necitlivost v oblasti hýždí a v oblastech, kam zasahuje sedací nerv.

Jde o důsledek přetěžování rotátorů kyčle při sportu či sedavém zaměstnání. Podle některých autorů může vyústit až v mužskou impotenci a dyspareunii (bolestivou soulož) u žen. Potíže spojené s piriformis syndromem se však většinou diagnostikují jako něco jiného.

V co může vyústit toto chybné diagnostikování potíží?

Pacient se pošle na rentgen, který klidně může „potvrdit“ koxartrózu (degenerativní onemocnění kyčelního kloubu) prvního až druhého stupně, protože nějaké rentgenologické strukturální změny se objeví vždycky, a totéž se stane s ploténkou. U šedesáti procent zdravých lidí, kteří nemají žádné problémy se zády nebo mají jen takové normální a nechodí po doktorech, rentgen odhalí pozitivní nález na spondylózu (degenerativní onemocnění meziobratlových destiček) a osteochondrózu páteře (zkostnatění chrupavky). To pak může lékaře svádět, aby výrůstky vyhodnotil jako to, co tlačí na nervové kořeny, tedy jako indikaci k operaci. Po ní se však může objevit failed back surgery syndrom (syndrom neúspěšné operace zad, přetrvávající bolestivost), kdy jsou obtíže tytéž, jako byly před operací. Odstrašujícím příkladem budiž čtyřicetiletá bývalá sportovkyně, která po čtyřech operacích plotének skončila s opiátovou pumpou.

Jak k piriformis syndromu přistupujete vy?

Já jsem se s ním poprvé setkal ještě jako anesteziolog a naučil jsem se, jak jej adekvátně zasáhnout – čili kudy k ischiadiku normálně a bez cétéčka. Než jsem se ocitl v Luhačovicích, pracoval jsem s mezokainem a s kortikoidy, s ničím jiným, a výsledky jsem považoval za uspokojivé. Nyní už jsem mezokain tři roky nikomu nepíchl, už pracuji pouze s MD kolagenovými injekcemi.

Jak se stalo, že jste přešel na kolagenové injekce?

Buď jsem o nich četl v časopise, nebo slyšel na nějaké akci, už si přesně nepamatuji. Objednal jsem si materiály o nich, teorii jsem jen zběžně přeletěl, v třiašedesáti letech už mne zase tolik nezajímá. Mnohem více mne zaujalo, že se s nimi do těla dostávají přírodní látky – kolagen a přidané fytosložky. Nato jsem oslovil distributorku pro Zlínský kraj s tím, že „dělám pokus na zvířeti“, a vyzkoušel injekce sám na sobě. Měl jsem na čem, neboť jsem si tehdy namohl kloub, bolela mne šlacha a bylo to velice nepříjemné, protože o bolesti pořád víte, ať děláte, co děláte. Injekce zabraly velice dobře, už druhý den jsem bolest necítil; dostavil se doslova bleskový efekt. Od té chvíle MD injekce používám.

Opravdu ve vašich rukou působí tak rychle?

Je hodně lidí, kteří ke mně přišli a kulhali, a když po aplikaci ordinaci opouštěli, už nekulhali, hotové Piešťany. Pamatuji si jednoho Němce, jenž do ordinace dokulhal o holi a druhý den po obstřiku emdýčkem, když přišel na kontrolu, místo pozdravu předvedl jakýsi podivný tanec – něco jako pokus o verbuňk – aby zdůraznil své emoce po úlevě od bolesti, která ho měsíce sužovala.

Jak s kolagenovými injekcemi pracujete u zmíněného piriformis syndromu?

Hruškovitý sval je lokalizován dost hluboko, chce to pořádný „vercajk“ a být náležitě obeznámen s anatomií, aby si člověk cestu k tomu místu našel. Riziko, že se netrefíte, je u téhle diagnózy dost velké. Ale i když injekci dáte jen do blízkosti, jistý účinek se dostaví.

Má vaše práce s MD injekcemi nějaké osobitosti?

Italové, kteří s nimi přišli, doporučují deset vpichů, já jejich metodiku příliš nedodržuji; dávám jeden vpich, někdy dva, někdy tři. Řídím se léčebným efektem; když člověk přijde druhý den a řekne, že už je to dobré, tak je to dobré, já už nic neřeším. Vycházím opět z profesora Buchovceva, který zdůrazňoval, že periost (okostice) má paměť. Spoušťové body, které na něm jsou, jsou nejlépe přístupné, takže když se k němu dostanu a něčím ho obstříknu, přeruší se patologický okruh, spasmus okolo svalu povolí, vše se dostane zpět na své místo a je pokoj. Přerušení mohu docílit i mezokainem, MD injekce mají tentýž efekt, jen na jiném podkladě. Nějaké teoretické výklady, proč to tak je, vám však nepodám. Podívejte se na léčitele, každý to dělá jinak, po svém, a funguje jim to. To platí i pro lékaře. Já jsem se také naučil dělat věci po svém.

Mně o teorie nejde, já chci slyšet vaše praktické zkušenosti…

Já dnes prakticky s ničím jiným než s MD injekcemi nepracuji a mohu říci, že fungují až běda. Pracuji s nimi jinak, než výrobce doporučuje, stejně jako jsem to dělal s mezokainem. Nedělám žádné pupeny nebo něco takového, já jdu k jádru pudla, vždyť trigger point může být klidně osm centimetrů hluboko. Chce to cvik a dostatečně dlouhé jehly, u obézních pacientů musíte jít ještě hlouběji, do nich se člověk musí ponořit jako horník. Piriformis, to je taková moje radost, lidé, kteří jsou jím postiženi, jsou velice vděční, protože už mají za sebou několikrát celý kolotoč různých vyšetření, trvající třeba půl roku, rok. Když potom druhý den ráno vstanou a noha je nebolí, jsou ochotni obětovat zlaté tele.

Proč lázeňské pacienty MD injekcemi premedikujete?

Když jsem dnes dělal příjmy, měl jsem v ordinaci asi deset pacientů a vpravil do nich osm injekcí. Proč? Když totiž pacient přijde bolavý, nemohu s ním pořádně cvičit ani rehabilitovat, a když budu, tak mohu pokračovat jen do nástupu bolesti. Je proto lepší, když bolavé rameno, záda či koleno nejprve opíchnu, pacientovi se uleví a může naplno rehabilitovat. Výsledky jsou potom úplně jiné.

Potenciál MD injekcí se však může časem vyčerpat.

Podívejte se, sem jezdí lidé, co na tom nebyli dobře, a díky kolagenovým injekcím jsou v pohodě. Zavolají a řeknou: Už mi to pomalinku zase začíná, já bych raději přijel. Tak je objednám. Takových lidí tu cirkuluje hodně, dostanou jeden shot a nazdar; jezdí ze Zlína, z Hradiště i z Prahy.

Jak je možné, že vám injekce zabírají okamžitě, přičemž materiály o nich udávají, že účinek se dostavuje v průměru až tak po páté injekci?

To platí pro způsoby aplikace, jež doporučují Italové. Já se MD injekcím sice věnuji na okraji své činnosti primáře lázeňské polikliniky, ale píchám jich hodně, loni jsem jich aplikoval okolo tří set, letos se možná dostanu na číslo devět set.

S nějakým dalším lékem MD injekce nekombinujete?

Kombinuji je mezi sebou. Například když vidím, že situace vyžaduje více látky nebo dva vpichy, dávám MD-Knee a MD-Matrix nebo něco jiného s matrixem.

Co si od toho slibujete?

Že zasáhnu jednak lokálně, jednak anatomicky. Myslím si, že rozdělení MD injekcí na systémové a lokální přípravky bylo od italských tvůrců velmi moudré. Například půjdu na svaly obecně a k tomu ještě ošetřím koleno. Vždycky když přijde pacient a ptá se: „Co mi to pícháte, pane doktore?“ odpovídám: „To jsou rozemleté prasečí uši s třezalkou.“ Když se dialog mezi mnou a pacientem odehrává v takovéto rovině a klient na tuto hru přistoupí, efekt injekcí je ještě větší. Hlava zde hraje velice důležitou roli. Pacienti často mívají zafixovaný negativní vzor chování, doslova si v nemoci rochní, už nejsou s to vystoupit z bludného kruhu, už jim nejde o to, aby se vyléčili, už to ani nechtějí. Nespočítal bych, kolikrát jsem slyšel: „Víte, já už jsem byl u šesti profesorů, mně už nic nepomůže.“ Pak říkám: „Pro vás jsou to, pane Novák, vyhozené prachy.“

Nezkoušíte je z jejich bludného kruhu nějak vytrhnout?

Ne, už ne. Párkrát jsem to zkusil, jenže oni nevěří mně, nevěří přípravku, nevěří už vůbec nikomu, hlavně sami sobě ne. Já už nemám čas tyhle lidi motivovat a předělávat jejich špatné vzorce chování. Já pracuji s těmi, kteří chtějí něco změnit, kteří jsou aktivní a říkají: „Já bych něco dělal, ale, pro Kristovy rány, já se na tu nohu fakt nemůžu postavit.“ Já jim říkám: „Zítra už to bude podstatně lepší, a jak se na nohu postavíte, budete makat jak barevnej.“ A oni jo, protože mají pozitivní program. „Já udělám ten první krok, ale všechny ostatní uděláte vy,“ říkám jim. Platí? Platí!

Analyzujete si nějak působení injekcí?

Zkoušel jsem je úplně na všechno, na revmatické i dnavé věci, na ostruhy, efekt je neuvěřitelný. Ze sta případů selže tak jeden nebo dva, víc ne. Takový případ přičítám sobě, nikoli látce nebo pacientovi; buď jsem se netrefil do správného místa, nebo jsem nezvolil správný „náboj“. Ostatně z testů, jež vyplňují sami pacienti, jsou výsledky patrné. Používám skórovací systém WOMAC na osteoartritidu – bolest, ztuhlost, mobilita – dávající devadesát šest možných bodů. Zde můžete vidět, jak pacient klesl z padesáti na třicet, tady jiný z sedmapadesáti na sedmnáct, což je rekord. Finální výsledky však většinou nevidím, protože mi pacienti odjedou. Piriformis má podle tohoto skórování vynikající výsledky. Kdybych byl na místě pracovníků firmy, která s injekcemi přišla, udělal bych si skórovací systém pro každý kloub, rameno, koleno, záda atd. Měl bych pak v ruce doslova klacek, protože bych měl při prezentaci co ukázat s tím, že obodování provedli sami pacienti. Já to dělat nemůžu, mám je tu zhruba na týden, což vyjde tak na dvě injekce.

Nedávno jste o léčbě piriformis syndromu pomocí MD injekcí přednášel na kongresu fyziologické regulační medicíny v Miláně. Jaký byl ohlas vašeho vystoupení? 

Samotného mě ohlas mé přednášky překvapil, ozvalo se mi hned několik kolegů se zajímavými podněty. Nejspíš to bude tím, že se patrně jednalo o první publikované zkušenosti s hlubokou aplikací MD injekcí u piriformis syndromu. A to je dobře, protože, jak už jsem řekl, výsledky jsou velmi nadějné.

Je ještě nějaká diagnóza, již jste dosud nezmínil, ale je ve vaší praxi důležitá?

Syndrom karpálního tunelu. Ukážu vám to zase na kazuistice: asi třicetiletá, od pohledu zdravá žena zde byla na týden s manželem. Ptám se jí, má-li nějaké problémy. „Mám,“ říká, „půjdu na operaci s karpálem.“ „Vy děláte se sbíječkou?“ ptám se. Prý ne: „Já jsem zubní laborantka, bolí mě to a já ruce potřebuji zdravé.“ „Právě proto, že ruce potřebujete, co lezete na operaci, ženská?“ oponuji. „Jenže mě to bolí, otéká to, v noci mám trnutí prstů,“ říká ona. „Než kamkoli půjdete, zkuste dvě MD injekce. Jste zubní laborantka, nebudete chudá, uděláme jednu a uvidíme,“ navrhl jsem jí. Nemusíte hádat, na operaci nemusela.

MUDr. Jiří Staňa

Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci absolvoval v roce 1978. Začínal jako internista v nemocnici v Jeseníku, po atestaci z vnitřního lékařství přešel na ARO téže nemocnice, kde úzce spolupracoval s prim. MUDr. Milanem Lutonským při zavádění nových léčebných metod (epidurální a kombinovaná anestezie, speciální ventilační techniky, kardiostimulace, provedl první trombolýzu u akutního infarktu myokardu v roce 1985 a první trombolýzu v poli v roce 1992). Je držitelem atestace II. stupně v oboru anesteziologie a resuscitace. V roce 1992 se stal ředitelem Zdravotnické záchranné služby v Jeseníku a v roce 1996 složil atestaci z urgentní medicíny. Jesenické záchrance šéfoval do roku 2005 a během vykonávání funkce založil a dlouhá léta vedl široce známou soutěž záchranných týmů Rallye Rejvíz. Jeho zásluhou se „záchranka“ začala přednášet na lékařských fakultách. Poté nastoupil jako generální ředitel Priessnitzových léčebných lázní a zpracoval jejich novou strategii. V letech 2006–2010 působil jako 2. místostarosta města Jeseníku. Po opuštění politiky se v roce 2011 stal primářem lázeňské polikliniky v Luhačovicích.

Rozhovor s dr. Staňou Naučil jsem se dělat věci po svém vyšel v odborném magazínu Biotherapeutics.

19 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 15. 12. 2016 16:33