Podíl skutečně českých potravin se zvýší, slibují řetězce

Už vzhledem k tomu, že drtivá většina potravin se v ČR prodává v maloobchodních sítích, musí se právě maloobchod na procesech spojených s identifikací bezpečnosti, kvality či původu potravin aktivně podílet. V pořadí již druhé setkání ministra zemědělství Petra Bendla a dalších představitelů ministerstva se zástupci vedení nejvýznamnějších velkoobchodních a maloobchodních sítí působících na českém trhu, které proběhlo počátkem tohoto týdne, přitom k žádoucímu zapojení maloobchodu do zkvalitnění nabídky potravin, služeb i spotřebiteli podávaných informací otevírá prostor.

Kontrol je víc a jsou víc vidět

Maloobchod přitom až dosud stál stranou diskusí na zmiňovaná témata, v řadě případů dokonce nebyl při tvorbě zákonů spjatých s prodejem či kontrolou kvality potravin ani připomínkovým místem.

Nyní se zdá, že komunikační bariéry částečně tají, a na tom může vydělat především konečný spotřebitel.

Ten v poslední době, i díky často jednostranně interpretovaným údajům, podle všeho ztratil skoro všechny iluze zejména o kvalitě prodávaných potravin, a navíc má zcela jistě pocit, že situace se dramaticky zhoršuje. Jedním z argumentů pro to je rostoucí počet prohřešků, které téměř každý den na základě svých kontrol zveřejňují dozorové orgány.

To je však jen jedna stránka mince – tou druhou je také rostoucí počet kontrol, i na podněty spotřebitelů. Zástupci jednotlivých maloobchodních sítí na jednání s ministrem nárůsty počtů kontrol také doložili, přičemž v některých případech činily nárůsty v letošním roce více než 300 procent. Za takové situace je téměř jisté, že se počet zjištěných prohřešků také zvýší – kupodivu to ale v řadě případů neplatí. Což znamená, že při rostoucím počtu kontrol a přibližně stejném množství zjištěných prohřešků se situace dokonce v některých případech zlepšuje.

České a regionální potraviny proti unifikaci v nabídce

Autor: Isifa.cz

Kolik českých potravin je v nákupním vozíku?

To ale samozřejmě nemůže spotřebitele ani dozorové orgány či ministerstvo uklidnit. Stejně tak deklarace správné prodejní praxe, kterou podepsalo zatím osm z deseti nejvýznamnějších maloobchodních sítí působících na trhu, je spíše prvním krokem než zásadním řešením nešvarů, o které se v poslední době (správně) veřejnost stále více zajímá. Něco se ale začíná dít, a je dobře, že se moderátorem tohoto dění snaží být ministerstvo zemědělství. Nejen k prospěchu spotřebitelů, ale třeba i zemědělců a výrobců potravin.

Jedním z výstupů společného jednání je totiž také společně deklarovaná vůle obou stran zvýšit v maloobchodních sítích prodej skutečně českých potravin, tedy takových, které se nejen vyrábějí v naší zemi, ale k jejichž výrobě jsou využívány především, a nebo pouze tuzemské zemědělské suroviny. Takové parametry splňují ve významnějším měřítku především dvě značky potravin, a to „Český výrobek – garantováno Potravinářskou komorou ČR“ a ministerstvem i marketingově podporovaná „Regionální potravina“. 

Zejména v případě regionálních potravin, produkovaných obvykle menšími potravinářskými výrobci, může sehrát spolupráce s ministerstvem významnou roli v rozšíření jejich nabídky v kamenných maloobchodních sítích, neboť tito výrobci nemají při jednání o uplatnění svého zboží dostatečnou vyjednávací sílu a ani peníze na své zviditelnění prostřednictvím marketingu. Přitom v zahraničí jsou právě regionální potraviny součástí jedinečné identity příslušných lokalit a mimo jiné také turistickým impulsem. Po letech plošné unifikace nabídky potravin v rámci jednotlivých maloobchodních sítí by tak mohla být výsledkem spolupráce žádoucí vyšší variabilita. Funguje to jinde, není důvodu, aby to tak nefungovalo také u nás.

Koupí spotřebitel kvalitu, bude-li dražší?

Možností vyššího uplatnění takových výrobků se má zabývat tento týden utvářená pracovní skupina, a lze jen doufat, že spotřebitelská veřejnost pozná v dohledné době výsledky její práce. Výsledným cílem by měla být širší nabídka českých a podle standardních receptur vyráběných potravin bez do současné doby obvykle uplatňované podmínky, že dodavatel takové potraviny musí příslušný výrobek dodat v nějakém větším množství, nejlépe do všech prodejen sítě po celém území ČR.

Otázkou samozřejmě bude, jak se zachová spotřebitel. Ten totiž nemusí takové výrobky v případě, že budou oproti jiným podobným dražší, kupovat. To ale ukáže realita, která by oproti současnosti měla být jiná v tom, že spotřebitel bude takové výrobky v regálech maloobchodu alespoň ve větší míře nacházet.

Co snad pomůže: informovanost a tresty

Jednou z možností, jak se výsledcích pracovní skupiny lidé dozvědí, bude také připravovaný web ministerstva zemědělství týkající se zejména kvality potravin. Do tohoto systému by měly přispívat i maloobchodní sítě, například zveřejňováním výsledků svých vlastních kontrol a také svými postoji k výsledkům kontrol dozorových orgánů.

Ačkoli je to často prezentováno úplně jinak, je evidentní, že například za rozdílné složení výrobku deklarované na jeho obalu a skutečným (a odlišným) složení výrobku obchodník nemůže, neboť prostě do výrobku „nevidí“.

Na druhou stranu, a to také ministr při jednání s obchodníky několikrát zdůraznil, nemůže opakovaný prohřešek, například přelepování etiket, jehož strůjcem je evidentně nějaký pracovník maloobchodu, zůstat bez potrestání, a veřejnost by se o tom měla dozvědět.