Pinocchiův syndrom: Emoční dřeva neprojevují city

Ano, i to, že je někdo zkrátka pařez bez emocí a těžko s ním vyjít, může mít svůj odborný název a diagnózu. Oficiálně jde o alexithymii, jasnější je označení Pinocchiův syndrom.

Alexithymie je termín vzniklý jako složenina z řečtiny. V překladu si lze vybrat mezi „nedostatkem nálady “ a jejím „postrádáním “. Nejpřesnější je asi volný opis „nemám slov pro pocity“. Možná by bylo možno uvažovat i o jakési emoční dyslexii.

Pro znalce dětských knih či Disneyových grotesek je zřejmě výstižné označení další – Pinocchiův syndrom. S omluvou a s odkazem na onoho panáčka lze říci, že jsou to „emoční dřeva“.

Chybí projev emocí i fantazie

Objevení a popis onoho jevu souvisí se zájmem o psychosomatická onemocnění. Datuje se zhruba od poloviny minulého století.

Jde především o velmi omezený či oploštělý projev emocí. Ne že by dotyčný byl „bezcita“. Spíše ale kladné i záporné emoce „polyká“ a neuvědomuje si je. Stav bývá ve sféře emoční přirovnáván k barvosleposti. Citoslepost" vnímá vše jakoby šedé a „z jednoho hrnce“.

Chybí i fantazie s možností ilustrativního popisu a přirovnání. Co je to denní snění, neví. Zájmy jsou úzké. Rozhodně ne umělecké. Tím samozřejmě není řečeno, že takový jedinec nemůže sbírat dejme tomu starožitnosti nebo obrazy. Může – jako výhodnou investici. Prvek „kochání se“ z uměleckého díla, ale i třeba z výhledu do krajiny, květin nebo červánků mu především chybí.

Není to hlupák, ale sociální intelekt má na nule

Alexithymie ovlivňuje IQ specificky. Bývají zde i lidé velmi nadaní v oblasti abstraktní, v oblasti sociálního intelektu je to ovšem bída. Empatie (vcítění) je pro ně cizí, neznámé a nepochopitelné slovo.

Někteří autoři v této souvislosti hovoří o infantilní, jiní dokonce o narcistní osobnosti. Neschopnost použít metafory a zahlcení vlastními bolestmi patří mezi rysy dětsky nezralých osob. Když žáček mateřské školy řekne, že ho „bolí ruka, noha i hlava“, vystihuje takto především svůj psychický stav, kdy nechce odejít (brzy ráno) z domova do školky.

Představa, že reprezentant alexithymie zjihne u vánočního stromku nebo zpěvem koled, není hodna Pinocchia, ale Hurvínka. Hlava alexithymika ve zmíněné situaci může rozbolet nesnesitelně.

Svá psychická hnutí tento typ lidí nepopisuje abstraktně. Pokud o nich mluví, pak se spokojí s jejich fyzickou odezvou. Nemají náhled zřejmý ve verši lidové písničky: Bolí mňa hlavička, srdca polovička, že som oklamala šohajíčka.“ Zmíněnému stavu podle nich přiměřené sdělení zní: Bolí mne hlava a srdce.“

Chybění kladných citů ovšem neznamená, že zároveň s nimi vymizí negativní prožitky. Ty jsou, občas velmi intenzivní, leč bývají somatizovány.

Ačkoliv sny se mu zásadně nezdají….

I když platí výše uvedené tvrzení, nic to nemění na zlatých výrocích psychoanalytiků: „Sen je splněné přání,“ a „Sen je královská cesta k nevědomí.“ Pro alexithymie je typické sdělení: „Cosi se mi snad zdá, ale nemohu si to zapamatovat.“ A když přece jen, pak je popis snu stručný, věcný a pramálo inspirující. Zdá se, že psychické potlačení obsahu je zde ještě násobeno neschopností popsat obsah snu slovy.

Moderní pojetí neškatulkuje ve smyslu „alexithymii tato osoba má – nemá“. Spíše se přiklání k vnímání určitého kontinua. Na jednom konci je vyhraněná alexithymie. Po té existují lidé s méně vyhraněným zmíněným rysem, pak jsou i tací, kde je dotyčné pouze více či méně naznačeno. Ani zde kontinuum nekončí. Směřuje dál k vyhraněnému opaku. Jím je v této sféře lexithymie. Člověk jí obdařený, údajný ideál českých učitelek tvůrčího psaní, kreslení a hudební výchovy, je nejen hovorný, ale i emoce popisující, ba u druhých je i chápající. Má přiměřenou fantazii, kterou umí rozvíjet. Je sebevědomý, tvůrčí a otevřený novým dojmům, s nimiž dokáže dále pracovat.

Pinocchiem po tatínkovi? Nebo výchovou matky?

Příčin, proč se od onoho ideálu odchýlíme, je zřejmě celá řada. Ti, kdož jen tu svou (hypotézu) považují za jedinou, poukazují na narušení citové vazby a pocitu bezpečí dítěte v raném věku. Na nezvládnutý „attachment“, vztah mezi dítkem a stabilně o ně pečující osobou.

Jiní tvrdí, že jde o následky společenských konvencí a výchovných chyb, jež odmítají vyjadřování emocí, zvláště pak u chlapců. U nich je zmíněný problém opravdu častější.

Pro některé psychology jde o vrozený rys. Objevuje se formulace „patologická introverze“. Faktem je, že tato charakteristika při pozorování odborníky koreluje kladně s introverzí a projevy neuroticizmu, záporně s extraverzí a asertivitou. Další kladná korelace je s depresí. Záporná souvislost je s optimismem a aktivitou.

Jiní při vysvětlení sázejí na důsledky různých traumat i na vliv posttraumatické stresové poruchy. Může jít i obranný mechanismus – mimo jiné jedna z možných forem vyrovnávání se s úzkostí, jež je posilována psychosomatickým onemocněním.

Tajemní pacienti

Alexithymik není ovšem tzv. morous. Je to spíše do sebe uzavřený skromný a nenápadný člověk s přístupem „žít a nechat žít“.

Působí chladně. Druhé nebude přesvědčovat, aby se pokud možno co nejvíc a co nejrychleji změnili. Ne vždy ovšem porozumí tomu, co mu říkají. Hlavně ale nepochopí to, co po něm v emoční oblasti chtějí. Daní za to – mimo jiné – pro něj je menší množství přátelských, podpůrných vztahů.

Můžeme u něj očekávat zdravotní obtíže psychosomatického typu. Vysvětlení pro jejich vztah s alexithymií je poněkud překvapivé. Jedna z teorií tvrdí: Stresové faktory se u takto postižených osob mění v tělesné nesnáze ne v důsledku závažnosti stresu a následného konfliktu, ale v důsledku chybějících emocí. Jinými slovy není zde možné ani běžné emoční zpracování čehokoliv. U takto postižených jsou více než v běžné populaci zastoupeni „tajemní pacienti“. Tj. ti, u nichž sice lze zaznamenat nějaký fyzický zdravotní problém, ale přes sebedůkladnější vyšetření všemi v úvahu přicházejícími odborníky není známa jeho příčina.

Postižení alexithymií nejsou psychopatičtí cynici. V životě to mají těžší než běžní lidé. Ovšem žít s nimi je obtížnější než s průměrným partnerem. Těžký život to je, zvláště pokud nechápeme jejich handicap. Oni jej změnit nemohou – ani vlastní vůlí, léky ani psychoterapií. Sociální okolí je v popsaných sférách též změnit nemůže. Je to něco podobného, jako bychom moci mermo hodlali upevnit malým kladívkem do panelu háček na obraz. A divili se. Taková maličkost a nejde to.

5 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 11. 12. 2015 15:17