Petr Koukal: Až rakovina mi paradoxně zkvalitnila život

Byl mladý, plný života, sil a odhodlání být nejlepší na světě a klidně být mohl, jenže mu do života vstoupila rakovina varlat. Jak se s ní vypořádal a jak moc mu to změnilo život? O tom nám vyprávěla naše nová olympijská naděje Petr Koukal.

Před šesti lety mu lékaři oznámili, že má rakovinu varlat a musí okamžitě na operaci. „V jedné chvíli jsem byl, podle sebe, zdravý mladý kluk, který sportuje a má před sebou slibnou kariéru, a pak jsem najednou ležel na operačním stole a smlouval o život,“ začíná vyprávět svůj životní příběh badmintonista a naše nová olympijská naděje Petr Koukal. Co všechno se stalo v uplynulých šesti letech po jeho operaci? Nejen o tom jsme si s Petrem povídali na tiskové konferenci, kde představoval novou kampaň svého nadačního fondu STK pro chlapy Ukaž, jak jsi vyčůraný.

Před šesti lety jste si našel bulku na varleti, co vám v tu chvíli prolétlo hlavou? To nic není, nebo, ježíš, mám rakovinu?

Přesně tak, řekl jsem si, že to nic není. Jak jsem si bulku nahmatal, řekl jsem o tom kamarádovi, se kterým jsem bydlel, a ten mě uklidnil, že to určitě nic není. Navíc, ten nález byl malý asi jako polovina hrášku a nebolelo to, takže mě vůbec nenapadlo, že bych s tím běžel k doktorovi. Trvalo asi dva měsíce, než jsem na kontrolu nakonec vyrazil. Což bylo jen na popud mé kamarádky praktické lékařky, která mě k tomu vlastně donutila.

U lékaře jsem absolvoval asi desetiminutové vyšetření, po němž jsem si myslel, že půjdu normálně domů, ale lékař mi řekl: Pane Koukal, máte rakovinu varlat a ještě dnes vás musíme operovat.

Nebylo pro vás lepší, že se všechno seběhlo tak rychle, že jste nemusel nad svou vážnou nemocí dlouze přemýšlet?

Určitě bylo, ale to jsem viděl až zpětně. V tu chvíli jsem si myslel, že umřu, protože jsem dva měsíce o té bulce věděl a nic nedělal. Nakonec jsem se ale od lékařů dozvěděl, že se to tak dělá vždycky. Nádory totiž ve varlatech mohou být několik let, bez toho, aniž by způsobovaly problémy, stejně tak ale mohou během několika hodin metastazovat.

Řekli vám lékaři, že kdybyste přišel dřív, probíhala by léčba jinak?

Kdybych přišel dřív, tak by možná stačila jenom operace a obešel bych se bez chemoterapie. Pokud bych ale přišel třeba o měsíc později, mohl jsem mít metastázy na mozku nebo v plicích. Čas, který strávíme tím, že se bojíme, nevíme, váháme, stydíme se, ten může být rozhodující ve kvalitě života, která nám po lékařském zákroku zůstane. Protože čím dřív přijdu, tím menší operace mě čeká.

Dá se říct, že ve vašem případě platí: Všechno zlé bylo k něčemu dobré? Vám se totiž po nemoci od základu změnil život…

Změnil. Až rakovina mi paradoxně zkvalitnila život. Ale daleko radši bych ho zkvalitnil na základě jiných zkušeností. Ale asi to tak mělo být…

Jste díky nemoci lepším člověkem?

Nepochybně. Ve vztahu k sobě samotnému, ve vztahu k lidem, lékařům, rodině… Všechno se vyčistilo.

Po vyléčení jste založil nadační fond Petra Koukala, který se snaží mužům vštípit důležitost prevence, a to docela zábavnou formou. Kdo stojí za STK pro chlapy?

Věřím, že až teď s badmintonem skončím, že se mi podaří sehnat někoho, kdo se umí pohybovat v neziskovém sektoru a kdo nám pomůže rozvíjet se dál. Do teď totiž STK pro chlapy nemá žádné zaměstnance, já po večerech po turnajích vymýšlím strategii a projekty, ale naštěstí už máme i nějaké sponzory, se kterými je to hned jednodušší.

Písní o STK podpořila loni svého partnera (dnes již manžela) i biatlonistka Gabriela Koukalová

Na provoz STK pro chlapy jsme teď v nedávné době mohli přispět i koupí kosmetiky…

To byla skvělá akce. Přišel za námi Ahold a Procter & Gamble, že chtějí, abych byl tváří jejich kampaně, ale ty společnosti mě nechtěly jako Petra Koukala, ale STK pro chlapy. To je známka toho, že jsme po dvou letech dosáhli nějakého úspěchu. On se totiž tomu chlapskému zdraví nikdo moc nevěnuje.

A nejde potom tak trochu stranou váš badminton?

To víte, že ano.

A není to škoda?

Já myslím, že kdybych se STK pro chlapy nevěnoval, že jsem daleko lepší hráč (smích). Ale to je prostě o té vnitřní změně, o které jsem mluvil. Zjistíte, že sport je super, ale pak vám nějaká paní napíše, že jste jí zachránil rodinu, a to je skvělé. Takových lidí mi napsalo už dvacet osm, další stovky lidí píšou, že díky STK šli na kontrolu a teď mají konečně klidné spaní. Prostě jsou v pořádku.

Jaké to je, dostat takový dopis?

To je nejvíc. Víc už není nic. Jsem přesvědčený o tom, že tenhle rozhovor také někomu zachrání život, život nebo rodinu, vztah. Až si třeba nějaká žena přečte rozhovor o klukovi, kterému bylo dvacet čtyři, vrcholově sportoval, zdravě žil, a přesto měl rakovinu varlete, myslím, že svého muže, který nesportuje a špatně se stravuje, snáze ke kontrole přesvědčí.

Proč o sebe chlapi nepečují?

Jsme prostě divní. Jsme od pradávna válečníci, pokud se zraníme, tak se z toho nějak vylížeme nebo nás shodí ze skály. Když si moji kamarádi udělají něco s kolenem nebo loktem, tak se mi svěřují, kdo je léčí a kolik mají léků, ale když mají potíže mezi nohama, tak to mnohdy neřeknou ani vlastní manželce.

Nevěřím…

Ale ano, to jsou chlapi, kteří se rozejdou s přítelkyní, aby se jí s nějakým nálezem nemuseli přiznat. Jsou i tací, kteří přestanou chodit cvičit, protože by se museli v šatně svlékat před ostatními. Viděl jsem fotografie mužů, kteří mají varle jak pomeranč a nejdou s tím k doktorovi, protože se bojí, že by to mohlo být něco vážného. To je tedy ještě „lepší“ důvod, než že se stydí před ženou…

A proto se snažíte zbavit je toho studu, aby se o problémech dokázali bavit a na vyšetření se nebáli chodit….

Ano, proto teď STK pro chlapy přišla s další zábavnou metodou pro chlapy, kde nám na českých hudebních festivalech mohou ukázat, jak jsou vyčůraní. Jdou do speciální „toi toiky“ a předhání se v tom, kdo toho nejvíc načůrá, přičemž výsledek se zobrazuje před měřící kabinou na displeji. Máme vyzkoušené, že to chlapy moc baví. Někdy jsme tedy dost překvapení, jaká čísla jsou schopní na displej dostat. (smích) Je to trochu sranda, ale simuluje to vlastně to, co je čeká u lékaře.

Aby se ale do kabinky mohli dostat, musí vyplnit test a projít krátkým školením o vyšetření varlat. Pak dostanou brožurku, která je opravňuje k návštěvě odběrního místa, kde se dle krve zjistí, zdali jsou zdraví, nebo je třeba dalších testů. Dali jsme si za cíl promluvit k dvaceti tisícům chlapů, teď jsme zhruba v polovině. Ty největší festivaly nás ještě čekají.

V úterý jste byl konečně nominován na Olympiádu do Ria de Janeira, na vaši poslední olympiádu, vy se nebojíte viru Zika jako vaši sportovní kolegové?

Když mi lékaři, kteří tam jedou s námi, říkají, že je to dobré, tak tomu věřím rozhodně víc, než médiím, která všechno podle mě moc nafukují. Navíc, v této době už jsem v Riu byl a je tam zima, tam komáři nebudou. Pokud ano, tak i kdyby mě komár bodl, tak prý průběh nemoci není tak hrozný.

Z této odpovědi se dá tušit, že tedy rodinu zatím neplánujete..

Ne, ale kdyby ano, musím říct, že bych se k situaci zřejmě stavěl jinak.

Co plánujete po olympiádě, zmiňoval jste konec kariéry…

Ještě přesně nevím, ale určitě bych chtěl pokračovat s STK pro chlapy, více ho rozvíjet a posouvat dál. Nesbíráme peníze na přístroje, nesponzorujeme vědu, snažíme se edukovat chlapy, aby se o sebe starali alespoň tak, jako o svoje auta. Teď je systém kontrol u nás totiž hrozně složitý. Mělo by být naprosto normální, že přijdete k praktickému lékaři a ten vás pošle k urologovi, který vás vyšetří, ale tak to vždycky nefunguje. Jste v kleštích a nemáte se kam obrátit. Mým snem je mít vlastní kamion se třemi až čtyřmi vyšetřovnami, se kterým bychom jezdili po republice. Byla by to má pomoc mimo systém.