Pesimismus se nedá nabiflovat

Autor: Isifa.cz

Ale odkoukat ano. Opravdu vyhraněných pesimistů nebo optimistů je málo. Můžete být optimista v úvahách o šancích Sparty v lize a zároveň pesimista v úvahách o vývoji svého manželství.

Pesimista je prý optimista se zkušenostmi. Možných vymezení je mnohem víc. Namátkou je to člověk, jenž očekává, že se mu v budoucnu nebude dobře dařit. Rozdílnost mezi optimisty a pesimisty tudíž vede v srovnání jejich vizí o budoucnosti.


Autor: Isifa.cz

Pesimisté bývají častěji somaticky nemocní. Léčba je delší, prognóza ozdravení nižší.

Pesimista zastává postoj „bude hůř“, tudíž se jakoby vzdává předem. Nevěří v kladný vývoj. Chová se, jako by „lépe již bylo“. Slovo „lépe“ v předchozí větě je ovšem nutno brát s nadhledem. Jeho synonymem v jazyku pesimisty by zřejmě bylo „méně tragicky než teď“.

„Zaměření“ člověka ovlivňuje vnímání i vyvozování závěrů z vnímaného, jakož i zpracování informací.

Dědíme, nebo se učíme?

Rozumí se pesimismus. Odpověď není jednoznačná. Dědičné jsou temperamentové osobnostní rysy. „Učení“ působí též. Nejde o něco na způsob „biflování slovíček“. Začíná v raném věku. „Nejvíce dítě vychováváme, když ho zrovna nevychováváme,“ pravil významný český psycholog Zdeněk Matějček. Optimismus podporuje život dítěte v pro ně přehledném, jeho potřeby uspokojujícím a důvěru v lidi i svět podporujícím prostředí. Opak směruje k pesimismu.

A takový pesimista může být dvou typů: internalista či globalista. Internalista je přesvědčený, že má smůlu, těžký osud a marné je jeho snažení, je ohrožen úzkostí a depresemi. Nepovšimne si, a tudíž nevyužije různé šance nabízející se ke změně.

Globalista je přesvědčen, že problémy na jeho život dopadají globálně. Tj. zhoršují kvalitu žití ve všech oblastech. Podobně z toho vyvozuje, že nemá smysl nikde se snažit. Vše je podle něj ovlivněné výchozím marasmem.

K tématu: Deprese trvá, přestože situace se zlepšuje

Varianty pesimismu

Velký pesimismus je synonymem deprese. Globálně se týká zásadních věcí. Namátkou hrozící jaderné války, vyčerpání zdrojů, přelidnění, nedávno i konce světa.

Malý pesimismus se soustřeďuje na očekávání problémů v rámci běžných prožitků, věcí a záležitostí každodenní praxe. Jde o to, že údajně špatně dopadnou. Výstižný v tomto směru je Murphyho zákon: Co se může pokazit, to se také pokazí.

Defenzívní pesimismus je přístup předem předpokládající neúspěch a zklamání. Samozřejmě i v situacích, jež nejsou samy o sobě předurčeny ke krachu. Naopak může jít i o situace a podmínky nadějné. Třeba i ty, které člověk již v minulosti zvládl. Defenzivní pesimismus má své kouzlo, neb neúspěch potvrdí očekávání a úspěch je nečekaný bonus. Problém spočívá v úzkosti, jež tuto specifickou strategii provází. Ta může blokovat aktivitu. A podílet se na vzniku psychosomatických nemocí. Důsledkem je směřování k různým formám naučené bezmocnosti a rezignace.

Riziko pesimismu – zákon potvrzující předpověď

Jedním z psychologických zákonů je tzv. tendence splnit předpověď. Nejde o karmu ani o osudové předurčení sudiček. Jen o sklon chovat se tak, aby nastalo to, co očekáváme. Nemusí jít o jednání uvědomělé, leč bývá výrazné.

Pesimisté ve srovnání s optimisty:

  • Předpokládají, že špatné bude trvalé.
  • Častěji trpí depresemi.
  • Dosahují horších výsledků, než odpovídá jejich schopnostem.
  • Bývají častěji somaticky nemocní. Léčba je delší, prognóza ozdravení je nižší. To platí i u velmi závažných chorob typu rakoviny nebo u těžkých úrazů.
  • Typické uvažování pesimistů se zaměřuje na snahu vyhnout se nezdaru. To ve smyslu „kdo nic nedělá, nic nepokazí“.
  • Poněkud náročnější úkol vnímá pesimista jako „kus života těžkého“. Optimista jej vnímá jako pozitivní výzvu.
  • Pesimista eventuální úspěch popírá nebo před sebou i před druhými snižuje a přičítá ojedinělé náhodě. Optimista jej připisuje sám sobě a má tendenci úspěšné chování opakovat.
  • Pesimisté očekávají katastrofu. Naopak optimisté spíše předpokládají, že obtížnou situaci úspěšně zvládnou.
  • Pro pesimistu jsou typické pochybnosti, váhání a obavy. Optimista si naopak tyto varianty nepřipouští.
  • Pesimista hledá důvody „proč to nejde“. Optimista hledá cesty, jak to udělat, aby to šlo.
  • Pesimisté mají zvýšenou tendenci prožívat negativní pocity, jako jsou úzkost, pocit viny, zlost, smutek nebo zoufalství.
  • Ti, kdož vidí svoji budoucnost v černých barvách, zažívají víc stresu.
  • Pesimisté vyvíjejí menší úsilí ve snaze o životní pohodu. Naopak na tento pocit rezignují.

Není jen černá a bílá

Je-li něco v rozporu s moderní psychologií osobnosti, pak je to tzv. značkování. Pro tento přístup lze použít i hovorového „škatulkování“. Jinými slovy – „jsi takový nebo makový a jednou provždy a za všech okolností to takové bude“. To je velké zjednodušení i u základního ladění osobnosti. I zde je možno použít modelu normálního rozložení v rámci Gaussovy křivky. Opravdu vyhraněných reprezentantů určitého jevu, zde pesimismu nebo optimismu, je málo. Většina lidí se nachází kolem průměru. Jinými slovy očekává zároveň věci dobré i špatné. Jak kdy a jak kde. V této souvislosti se používá termín „pesimistický (optimistický) vysvětlovací styl“. Ne tedy jednoznačné celkové ladění osobnosti. Spíše takový nebo onaký přístup k rozdílným podnětům. Můžete být dejme tomu optimista v úvahách o šancích Sparty ve fotbalové lize a zároveň pesimista v úvahách o vývoji svého manželství.

Antidotem na pesimismus není optimismus, ale naděje. (T. Halík)

„Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí…“ může citovat pesimista z Žertu Milana Kundery. Stěží ho přesvědčíme o opaku. Realistickým a zřejmě i v daných souvislostech i nepřekročitelným cílem je: Dobře naladěný pesimista (mj. jde o název knihy M. Noltkeho, 2010). Je to především realista.

Rozhodně si nemyslí, že mu musí vždy a všechno vyjít. Na druhé straně není škarohlíd. Pokud to jen trochu jde, „dělá, co funguje“. Po té, když zjistí, že něco nefunguje, dělá něco jiného. Předem raději příliš neohlašuje svůj budoucí úspěch. Připravuje se na možnost výskytu komplikací a nezdaru. Počítá se všemi možnými (i nemožnými) nástrahami. Zvládne je.

Čtěte dále: Krize středního věku: nejhůř je v sedmačtyřiceti